KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Dvořák v souvislostech (6)
Zamilovaný Kovařík. Utajený ctitel Otilie Dvořákové a Mistrův sekretář english

„První setkání Josefa J. Kovaříka s Antonínem Dvořákem proběhlo pravděpodobně na přelomu roku 1888 a 1889 ve významném knihkupectví Františka A. Urbánka.“

Na dnešek abych nezapomněl zdálo se mně o Vás – co by jste tomu řekla hráli jsme spolu Lannerovy Valčíky u Schmidtů – ve Spillville!“

„Ve dne hraji – hraji sice nyní dost – snad i více nežli jsem v Praze hrával – chvilku čtu – večer sedám doma hledím z okna zpomínám po tmě na časy – na ty dobré časy – tak dávno minulé.“

Portrét Josefa J. Kovaříka, 1893. Ateliér Renaah, Decorah la.
 foto: Národní muzeum – Muzeum Antonína Dvořáka

Antonín Dvořák se během svého života seznámil s mnoha osobnostmi, se kterými se navzájem obohatili a inspirovali. Kromě dirigentů, skladatelů nebo hudebních vydavatelů se jednalo také o hudebníky, kteří s Dvořákem spolupracovali. Mezi nimi se vyjímal česko-americký houslista Josef Jan Kovařík (1870–1951), který byl skladateli nablízku po čtyři roky během jeho amerického období.

Rodina Josefa Jana Kovaříka pocházející z Všetče u Protivína se rozhodla odejít na jaře roku 1868 do americké Iowy. Tam se usadila v městečku Spillville, obývaném německými a českými emigranty. Otec Jan Josef Kovařík (1850–1939) začal vyučovat v místní obecní škole, později se stal také ředitelem kůru a varhaníkem v kostele sv. Václava. Josef Jan byl prvorozeným synem ze sedmi dětí Alžběty Kovaříkové (roz. Říhové, 1850–1927). Hudbě se nevěnoval pouze on, ale také část jeho sourozenců, se kterými příležitostně vystupoval na koncertech. Sestra Cecilie (1874–1928) byla učitelkou hudby, sestra Alžběta (1877–1969) vychovala syna Franka, pozdějšího houslistu Minneapoliského symfonického orchestru. Bratr František (1884–1944) byl učitelem hudby i členem Minneapoliského symfonického orchestru a sestra Anna Marie (1892–1983) po svém otci převzala pozici varhanice v minnesotském městě New Prague, kam se celá rodina přestěhovala ze Spillville v roce 1899. Bratr Jan František (1872–1897) a sestra Mary (1879–1888?) bohužel v mladém věku zemřeli.

První hudební vzdělání získal Josef J. Kovařík u svého otce. V rámci školní docházky se dále věnoval hře na housle, violoncello, klavír a varhany. Od roku 1883 navštěvoval Chapek School of Music (založenou absolventem pražské konzervatoře Josefem Horymírem Čapkem) v Milwaukee, Wisconsinu. Josef začal veřejně vystupovat a nakonec jej otec poslal studovat na konzervatoř v Praze. Josef Kovařík ještě před svým odjezdem vystoupil ve Spillville 17. června 1888 na rozlučkovém koncertě, na kterém spoluúčinkovali také členové jeho rodiny a orchestr a kde přednesl mimo jiné virtuózní Sielanku Henryka Wieniawského, Fantasii a Capriccio, op. 11 Henryho VieuxtempseKarneval v Benátkách pro čtvery housle Charlese Dancly.

Josef.J. Kovařík jako člen kvartetu Dannreuther (1891)
foto: Wikipedia

Kovařík byl po příjezdu do Prahy v září téhož roku přijat ke studiu přímo do čtvrtého ročníku a už v průběhu studia se zapojil do bohatého pražského koncertního života. Na své veřejné výstupní zkoušce 4. července 1891 ve velké síni Rudolfina s úspěchem provedl první Houslový koncert g moll, op. 26 Maxe Brucha, studoval však až do července 1892, protože si studium na doporučení ředitele Antona Bennewitze s ostatními spolužáky Oskarem Nedbalem, Karlem Hoffmannem a Josefem Sukem prodloužil.

První setkání Josefa J. Kovaříka s Antonínem Dvořákem proběhlo pravděpodobně na přelomu roku 1888 a 1889 ve významném knihkupectví Františka A. Urbánka, kam často chodívali konzervatoristé. Dvořák ho spatřil, jak si čte americké noviny, a po krátkém rozhovoru mu nabídl procházku k Národnímu divadlu.

 „O chvíli později se zeptal, co dělám v Praze, a jak dlouho hodlám zůstat. Když jsem odpověděl, že plánuji zůstat tři roky, pokud mne dříve nevyloučí z konzervatoře, poprvé se usmál. (…) Mnohokrát mne později vítal:Copak, ještě tady? Zatím Vás nevyhodili?‘“

  • Josef J. Kovařík o prvním setkání s Antonínem Dvořákem, americký časopis Fiddlestrings: Doktor Dvořák, jak jsem ho znal. Článek sedmý, 1923.

Kovařík dále chodil občas domů ke Dvořákům muzicírovat s ostatními spolužáky, nakonec však v posledním roce svého studia navštěvoval Dvořákovy takřka denně. Skladatel měl v té době zájem o lekce angličtiny (které se už dříve jako samouk věnoval kvůli cestám do Anglie) pro sebe, svou manželku Annu a dceru Otilii, aby se co nejlépe připravil na přelomový pracovní pobyt v New Yorku, který mu na jaře roku 1891 nabídla prezidentka Národní konzervatoře hudby Jeanette Thurberová. Kovařík býval také hostem v letním domě Antonína Dvořáka na Vysoké, kde se potkával se spolužáky včetně Josefa Suka, který mu v roce 1891 věnoval autograf svého Tria c moll.

Dvořák posléze Kovaříka v létě 1892 požádal, aby ho doprovázel jako asistent a průvodce na jeho cestě do Ameriky, kde měl skladatel nastoupit jako ředitel National Conservatory of Music of America v New Yorku. Kovařík se původně chtěl vrátit do Ameriky již po dokončení zkoušek na konzervatoři, Dvořák ho ale přesvědčil, aby léto ještě strávil s nimi na Vysoké, a mohli tak v září odjet společně.

Zatímco Dvořák se na newyorské konzervatoři věnoval práci ředitele a profesora skladatelské třídy, Kovařík po jeho doporučení nastoupil hned v říjnu 1892 tamtéž jako profesor hry na housle. Dvořákovi bydleli s Josefem Kovaříkem ve společném bytě na newyorském Manhattonu. „Mistr“ a „Indian“, jak se navzájem oslovovali, tak ve volných chvílích podnikali procházky po přístavech nebo večer hráli karty. Nakonec společně prožili letní prázdniny v Kovaříkově rodném Spillville, kam Dvořáka s rodinou doprovodil v červnu roku 1893. 6. srpna 1893 Kovařík cestoval s Dvořákem a Otilií na návštěvu Chicaga u příležitosti oslav českého dne na Světové výstavě, kde skladatel dirigoval koncert složený z vlastních děl.

Pamětní deska v městečku Spillville
foto: M. Konvalina

Jeden konkrétní důvod, proč se Dvořák cítil ve Spillville tak spokojený a šťastný byl ten, že nikdo nezaváděl hovor na téma hudby. Ne že by o tom nerad diskutoval – to vůbec ne (…), ale jednoduše nesnášel dotazy na svá vlastní díla. Pro příklad – pokud se umělec ptal na tempo jistého díla, řekl: Oh, hrajte to, jak chcete; já si na to ani nepamatuji.‘ (…). Nebo když byl dotazován, pod jakou inspirací jistou skladbu napsal, vůbec neodpověděl nebo změnil téma. Poté, co tazatel odešel, jednoduše se vztekal: Proč jsou to vždycky tyto hloupé otázky? Proč »Jak jste napsal toto dílo?« , »Co byly vaše nápady, dojmy?« a tak dále? Co já vím? Jak to mám vědět? Píši jen hudbu a nechávám ji mluvit za sebe. ”

  • Josef J. Kovařík, časopis Fiddlestrings: Doktor Dvořák, jak jsem ho znal. Článek osmý, 1924.

Kovařík se stal takřka členem Dvořákovy rodiny. Není proto divu, že se v badatelských kruzích spekulovalo, že se mladý houslista zamiloval do nejstarší Dvořákovy dcery Otilky. Tuto spekulaci vyvolala fotografie členů Dvořákovy rodiny a přátel stojících na dvoře domku v New Yorku. Při pohledu na tuto fotografii se nelze ubránit dojmu, že Kovařík se zcela záměrně a zamilovaně dívá právě na Otilku. 

Antonín Dvořák s rodinou a přáteli za domem v New Yorku, 1893. Zleva manželka Anna Dvořáková, syn Antonín Dvořák, Sadie Siebert, paní Siebert, Josef J. Kovařík s pohledem na Otilii, Antonín Dvořák. 
foto: Národní muzeum – Muzeum Antonína Dvořáka

Od roku 2017 však máme v ruce konkrétní důkazy, že tomu tak skutečně bylo. Jsou jimi dva osobní dopisy Kovaříka zaslané Otilce, které byly v tomto roce získány od soukromého vlastníka do sbírky Muzea Antonína Dvořáka. Dopisy pocházejí z období po odjezdu Dvořákových z Ameriky zpět do Čech a zachycují Kovaříka v melancholické náladě. Nevíme, zda na některý z nich Otilie přímo odpověděla. Dle textu druhého dopisu Kovaříkovi alespoň zaslala svou podobiznu, ale komunikace už možná dále nepokračovala. První z dopisů pochází z 24. srpna 1894. Kovařík v něm vyjadřuje smutek a zklamání z toho, že Otilie již po více než dva týdny neodpověděla na předešlý z jeho dopisů, a spekuluje, zda jí rodiče nedovolují mu psát (citace Kovaříkových dopisů jsou zachovány v původním znění s odchylkami, opraveny jsou pouze některé chyby v pravopisu).

Co mám si o tom všem myslet? Vím odpověď Vaše jaká by bývala byla – ale myslím že snad přece tolik bych si od Vás zasloužil aby jste mne bývala pravdu napsala – Když jsem Vás tak o ni prosil. Jak psal jsem Vám posledně – vím jaká odpověď Vaše – vzdor tomu že jste mne již nenapsala – přeji vám jenom by byla jste šťastnou – by zůstal on Vám věrným – by nezklamal Vás – toť přání mé jediné – za to budu se denně k Bohu modlit – a věřte že budu zase jenom tehdy šťastný až uslyším (uslyšímli totiž) že Vy šťastnou jste! Že on zůstane Vám věrným a že Vás nezklamal.”

  • Josef J. Kovařík Otilii Dvořákové, New York, 24. 8. 1894.

V této době už Kovařík věděl, že Otilie je ve vztahu s houslistou a skladatelem Josefem Sukem, kterého pravděpodobně poprvé potkala v Národním divadle v roce 1891, a v psaní doufá, že mu i přesto Otilie nadále zachová své přátelství a na dopis odpoví.

Nevyčítám Vám nic – ale vězte že toto mne na Vás velice mrzí – ne snad ta Vaše láska – za tu Vy přece nemůžete – ale to že jste mne ani neodpověděla. Ale již se stalo – a – konec. Doufám že snad mne budete nyní častěji psát (když nemusíte psát o lásce) a že dopisy Vaše budou delšími a ne tak krátkými. Vždyť myslím že proto přece můžeme zůstat přáteli. Nebo snad ani to ne? Ale za jedno bych Vás prosil – jestli budete totiž psát – by ve psaních Vašich nezmiňovala jste se o něm! Vždyť víte co žárlivost jest! A že bude to trvat dlouho – ba dlouho nežli zapomenu – zapomenuli vůbec – a to každá nebo menší zmínka o něm byla by mne trpkou – a věřte bolela by mne. Doufám že aspoň z útrpnosti – toto – Když žádné jiné – přání mé vyhovíte.”

V dopise dále vyjadřuje hluboké city k Otilii a zármutek z toho, že nejsou opětovány. Dopisů napsal Otilii dříve více, a zde zmiňuje také, aby mu je i s podobiznami vrátila.

Dopis Kovaříka Otilii, 24. 8. 1894 na hlavičkovém papíru Newyorské konzervatoře. 
foto: Národní muzeum – Muzeum Antonína Dvořáka

Kdybys vidělas co navzpomínám se na Tebe – co napláči za každý den! Ale Ty nemůžeš za to že já pláči! Ty nemůžeš za srdce Tvoje – že odcizilo se mne a přilnulo k jinému – a já zase nemůžu za své – že zůstalo a zůstane Ti věrným. Nemůžem Totiž žádný za srdce svá! a tudiž žádné výčitky.

(…)

Kéž bych Tě mohl jen jednou aspoň na pět minut vidět – jak zlíbal bych Tě! Zdálo se mne na dnešek zase o Tobě – Tento týden již po druhé – a vzdor tomu že sny to nebyly příjemné, přece mne potěšily neboť viděl jsem Tě – aspoň ve snu! Zdali pak Tě ještě kdy uvidim – a za jakých poměrů?

(…)

Zůstávám Tebe vždy [milující],

Josef”

  • Josef J. Kovařík Otilii Dvořákové, New York, 24. 8. 1894.
Otilie Dvořáková, cca 1892. 
foto: Národní muzeum – Muzeum Antonína Dvořáka

Druhý dopis napsal Kovařík v několika etapách v New Yorku mezi 16. – 20. květnem 1895. Upřímně v něm děkuje Otilii za zaslání její fotografie, ale je zklamán tím, že nepřiložila také dopis na znamení přátelství, které mu měla přislíbit v korespondenci dříve. Píše o svých hudebních vystoupeních, četbě (nabízí zaslání knih dle jejího přání), a také novince, že se jeho bratr bude ženit. Melancholicky také vzpomíná na dobu pobytu Dvořákových v Americe.

Nevím co měl bych Vám psát – vždyť o sobě psát nemohu bylo by to náramně fádní – a ostatně vždyť as sobě dovedete představit co as po celý čas dělám. Ve dne hraji – hraji sice nyní dost – snad i více nežli jsem v Praze hrával – chvilku čtu – večer sedám doma hledím z okna zpomínám po tmě na časy – na ty dobré časy – tak dávno minulé. Po celý den pakli nemusím z domu nejdu jenom když je čas k obědu – sedím nejraději doma ve svém pokojíčku, který nyní vypadá trochu lépe co přivedl jsem to trochu do pořádku – a tím víte vše.

(…)

Dnes 19ho tomu právě rok co odjížděli jste z New Yorku – nevim zda Vy na to vzpomněli jste. Bože jak ten čas utíká – celý rok tomu – a jak mnoho může se v jednom roce změnit – ani by to člověk nevěřil. Nového neudálo se ode čtvrtka nic – nežli že dostal jsem psaní od tatínka – ale nepíše nic zajímavého  jenom chce bych přijel domů kvůli mamince jež je pořád nemocna – tak že opravdu nevím co mám nyní dělat. (…) Na dnešek abych nezapomněl zdálo se mně o Vás – co by jste tomu řekla hráli jsme spolu Lannerovy Valčíky u Schmidtů – ve Spillville!

(…)

Čas utíká – a musím již psaní zaslat pakli chci by ještě dnes šlo – a to nezbývá mne nežli skončit s velkým pozdravem na Vás – Vaše pp. rodiče – sestry a bratry.

Doufaje že v brzku od Vás uslyším

Zůstávám

Váš

Upřímný přítel

Josef J. Kovařík.”

  • Josef J. Kovařík Otilii Dvořákové, New York, 16. – 20. květen 1895.
Dopis Kovaříka Otilii, 16.-20. květen 1895, New York.
 foto: Národní muzeum – Muzeum Antonína Dvořáka

Po definitivním odjezdu Dvořákových se Kovařík stal členem Newyorské filharmonie (Philharmonic-Symphony Orchestra), kde působil mezi lety 1895 a 1936 nejprve jako houslista a později jako vedoucí sekce viol. Na konzervatoři vyučoval do roku 1899, věnoval se i komorní hře, kdy prováděl také Dvořákova díla. S Dvořákovou rodinou se setkal ještě v roce 1896 během letních prázdnin v Čechách. Otilie se provdala za Josefa Suka 17. listopadu 1898 v Praze. V roce 1901 se jim narodil syn Josef a Otilie zemřela v roce 1905 v Křečovicích. Josef J. Kovařík se oženil 30. května 1901 v New Yorku s Caroline (roz. Svobodovou) a měli spolu dceru Karlu a syna Josefa Jana.

Kovaříkův velký přínos pro dvořákovské bádání byl v roli pamětníka. I s letitým odstupem vzpomínal na skladatele, jeho rodinu a podrobnosti ze společných setkání a uváděl na pravou míru nepřesnosti, které se o některých událostech tradovaly. Vyvrátil například informaci z článku v The New York Times z 25. března 1930, který mylně tvrdil, že se Otilie tajně zasnoubila s americkým mladíkem ve Spillville, což Dvořáka mělo údajně rozzuřit a přimět k rychlému odjezdu rodiny zpět do New Yorku.

Autentická výpověď Josefa J. Kovaříka je jedním z významných pramenů pro dvořákovské bádání. Díky jeho podrobným vzpomínkám, ochotě dohledávat fotografie a dokumenty a intenzivní korespondenci s muzikologem Otakarem Šourkem, která byla publikována v knize Nejraději mne tituloval indiánem (Kateřina Nová, Veronika Vejvodová, Národní muzeum, 2016), se zachovaly mnohé informace a detaily o životě a tvůrčí práci Antonína Dvořáka, které by byly jinak ztraceny. Kovařík celý život sledoval českou kulturu a byl také jedním z iniciátorů a finančních podporovatelů Spolku pro postavení pomníku Antonína Dvořáka, který byl ustanoven v roce 1931. Zbývá jen dodat, že ve vydaných vzpomínkách se Kovařík o své náklonnosti k Dvořákově dceři nezmínil ani slovem.

Zemřel ve věku osmdesáti let po krátké nemoci v nemocnici St. Luke 19. února 1951. Nekrolog v The New York Times na něj vzpomněl jako na vedoucího skupiny viol Newyorské filharmonie, Dvořákova sekretáře, průvodce a velkého podporovatele.

Foto: Národní muzeum - Muzeum Antonína Dvořáka, Miroslav Konvalina, Wikipedia / a.n. / Volné dílo

Barbora Števanka Kadlíčková

Muzikoložka a houslistka

Vystudovala hru na housle na Janáčkově konzervatoři v Ostravě ve třídě Luďka Capa. V roce 2014 začala studovat hudební vědu na Masarykově univerzitě, kde nyní pokračuje jako doktorandka s výzkumem zaměřeným na smyčcové hudební nástroje. Pracovala jako průvodkyně v Památníku Leoše Janáčka a jako kurátorka v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. Od roku 2022 působí jako kurátorka v pražském Muzeu Antonína Dvořáka.



Příspěvky od Barbora Števanka Kadlíčková



Více z této rubriky