Efektní Dvořák Lukáše Vondráčka
„Krátká potemnělá kompozice, pomalu gradující do vrcholu a končící v tichu, byla neobvyklým prologem koncertu.“
„I přes rychlost to byla spíše rozevlátá hra, někdy až zbytečně měnící směr.“
„Už od počátku klavírní partu bylo jasné, že to nebude konformní hra.“
Kdo čekal konzervativního Dvořáka, měl v tomto případě smůlu. Rezidenční umělec Symfonického orchestru Českého rozhlasu Lukáš Vondráček představil všechny svoje hráčské přednosti a vytvořil tak efektního Dvořáka, hraničícího s technickými možnostmi hry.
Očekávání z prvního koncertu letošního rezidenčního umělce Symfonického orchestru Českého rozhlasu Lukáše Vondráčka prozradila nejen zaplněná Dvořákova síň Rudolfina. Nedávný úspěšně hodnocený koncert SOČRu v čele s novým šéfdirigentem tato očekávání navíc vynásobil. Tentokrát se ale před orchestr postavil estonský dirigent Arvo Volmer a do povedené programové linky večera zařadil nejprve hudbu svého krajana Erkki-Svena Tüüra a následně Jeana Sibelia.
Postavit před melodicky osobitého Dvořáka stejně osobitou současnou pobaltskou hudbu a Sibeliovu Sedmou symfonii se nesmírně povedlo i v návaznosti na dirigenta Volmera. Osobitost je slovo, které charakterizovalo celý večer. První na programu koncertu, skladba současníka Erkkiho-Svena Tüüra Le poids des vies non vécues byla napsána jako památka obětem první světové války. Krátká potemnělá kompozice, pomalu gradující do vrcholu a končící v tichu, byla neobvyklým prologem koncertu. Koncentrovaný orchestr následně navázal Sedmou symfonií C dur od Jeana Sibelia, znovu osobitou hudbou. Sibeliova hudba je jako hluboká pokladnice. Ač je to hudba absolutní, svoji vnitřní silou dokáže vyprávět nejrůznější osudy. A vyprávěl i SOČR. Barvitost vykouzlily všechny nástrojové sekce, jmenovitě smyčce a žestě. Byl to ale svým způsobem komorní Sibelius, nešlo se nijak do extrému. I Arvo Volmer nepůsobil svými gesty nijak vyzývavě, alespoň tedy během koncertu. Navíc ani závěr nebyl nijak zdůrazněný, spíše se na intenzitě ubíralo. Do Sibeliovy hudby je potřeba dlouze proniknout, krátká Sedmá symfonie k tomu nepostačí.
Po přestávce následoval konečně Dvořák. Vondráčkova představa koncertu byla z velké části postavena na zvýrazněné efektnosti kompozice, a to i přes to, že hrál původní Dvořákův zápis. Efektivnost postavil především na často se měnící dynamice a na změnách tempa. Proto se dostal v některých pasážím až na hranici hráčských možností, což ovšem není kvůli technické náročnosti Dvořákova Klavírního koncertu nic neobvyklého. Lukáš Vondráček se ale často opravdu pohyboval na úplné hraně rozpadu hry. Jeho vysoká technická zručnost mu však tyto extrémy dovoluje vyvážit. I díky preciznímu frázování nenastal během hry ani jeden klopýtavý problém. Naopak, orchestr musel občas jeho hru dohánět.
I přes rychlost to byla spíše rozevlátá hra, někdy až zbytečně měnící směr. Nic však nevyznělo nedostatečně dotaženě, nechyběl ani sebemenší tón. Vondráček je suverén a od toho se hodně věcí odvíjí. Doslova připoután ke klaviatuře, tak jak je u něj známo, soustředěně a upjatě ponořen do svého klavírního světa. Už z počátku klavírní partu bylo jasné, že to nebude konformní hra. V závěru první věty zaujala jemná sólová modulace hlavního tématu i netypicky strukturovaná kadence, která byla spíše zakalená než dostatečně průzračná. Věta gradovala ve zvyšující se rychlosti. Ve finále pak docházelo k již zmíněným hráčským extrémům i nečekaně se měnící dynamice.
Z druhé strany, kdo čekal kompaktního, vyváženého a v jistém smyslu konzervativního Dvořáka, měl smůlu. Energičnost, s jakou se Vondráček do kompozice pustil, mohla zakrýt průzračné vykreslení některých momentů finální věty, především exponovaných částí hlavního tématu nebo následnou gradaci. Tak, jak tyto momenty slyšíme u Adráse Schiffa nebo z nahrávek Ivana Moravce či Svjatoslava Richtera. Jistě, není na místě přirovnávat Vondráčkovu interpretační představu s těmito jmény. Bude ale velmi zajímavé sledovat vývoj vztahu mezi Vondráčkem a klavírním koncertem Antonína Dvořáka. Možná nakonec Vondráčkův přístup k tomuto hodnotnému dílu dozná takových něm, které mu umožní upevnit detaily tohoto večera ukryté. I přesto si dokázal svými hráčskými schopnostmi současnou interpretační představu obhájit.
Foto: Filip Jandourek
Příspěvky od Jan Průša
- Anne Akiko Meyers od minimalismu ke Dvořákově srdečnosti
- Skandování jak na rockovém koncertě. Závěr evropského turné České filharmonie
- Marek Pavíček: Angažmá v Orchestrální akademii České filharmonie beru jako velkou příležitost
- Glagolská mše pod rukama dirigentky Kariny Canellakis
- Ze srdce klavírů Bechstein k jádru české hudby
Více z této rubriky
- Olomoucké hudební jaro s českou hudbou. SOČR s Petrem Altrichtrem v radostném muzicírování
- Rozhlasoví symfonici hezky česky
- Adam Plachetka na Pražském hradě navnadil na blížící se znojemský festival
- Hubička v Liberci se vším všudy
- Káťa expresionistická a expresivní. Drážďanský Janáček podle Calixta Bieita