„Karita Mattila nabídla postavu čím dál nešťastnější, cynické, životem unavené operní divy vokálně svrchovaně zvládnutou.“

„Susanna Mälkki pojala Janáčkovu partituru tempově i výrazově značně lyrizujícím způsobem.“

„Čapkovo poselství je v inscenaci zastřeno, stejně jako emocionální nárazy Janáčkovy hudby.“

Inscenace Věci Makropulos v Opéra national de Paris, dirigovaná Susannou Mälkki, přesazuje Čapkovu a Janáčkovu hru o nesnesitelné tíze nesmrtelnosti z Čech do Kalifornie, z Prahy, kdysi dávno rudolfinské, do Hollywoodu. Režisér Krzysztof Warlikowski, podpořen scénografkou Małgorzatou Szczęśniak, tak činí pomocí postavy Marilyn Monroe. Škoda, že její jméno alespoň nenabízí stejné iniciály jako Ellian Mac Gregor, Eugenie Montez, Ekaterina Myškina nebo Elsa Müller, což jsou podoby, pod nimiž Elina Makropulos postupně prochází staletími. Takhle jeho nápad působí trochu lacině. V případě sopranistky Karity Mattily jiné iniciály nevadí. Hraje a zpívá Emilii Martu impozantně.

Finská sopranistka Karita Mattila má s Janáčkem bohaté zkušenosti, ztvárňovala Jenůfu i Káťu, pak i Kostelničku. S hlavní rolí jeho opery Věc Makropulos už se setkala také, bylo to v Americe a byl u toho Jiří Bělohlávek. Nyní v pařížské Opéra Bastille, 5. října při premiéře, nabídla postavu čím dál nešťastnější, cynické, životem unavené operní divy vokálně svrchovaně zvládnutou, zdaleka ne pouze expresivně vyhrocenou, ale skutečně zpívající. Neméně suverénně se vypořádala s nároky režie, předepisující jí extrovertní chování, časté převlékání, včetně spodního prádla, a v závěru smrt v bazénu.

Muži, kteří Emiliu Marty obklopují, představují různorodé typy, skoro všichni jsou však do ní zahleděni. Pěvecky a herecky jsou obsazeni velmi dobře. Nejblíže předloze zůstává pomatený Hauk-Šendorf v podání Petra Brondera. Jaroslav Prus a jeho syn Vítek – Johan Reuter a Nicholas Jones – jsou tady bohužel jakýmisi zkarikovanými zbohatlíky, doktor Kolenatý, ztvárněný Károlem Szemerédym, je víc než právník. Výrazný a autentický je Albert Gregor v podání českého tenoristy Pavla Černocha, obecně vnímaného jako ideál Prince z Dvořákovy Rusalky. Je plnokrevným a cílevědomým mladíkem, zoufale vášnivým, tak jak ho skladatel stvořil… Janáčka zpívá Pavel Černoch skvěle.

Orchestr pařížské Národní opery hraje velmi dobře, hudební nastudování bylo přesné. Finská dirigentka Susanna Mälkki, právem mezinárodně uznávaná, pojala však Janáčkovu partituru tempově i výrazově značně lyrizujícím způsobem, vesměs bez potřebné expresivity. Některé výjevy a dialogy se tak stávají méně záživnými, některé okamžiky zanikají. Když v závěru protagonistka zoufale opakuje, že jí je opravdu 337 let a že se opravdu jmenuje Elina Makropulos, a muži, kteří ji vyslýchají, docházejí ke zjištění, že asi opravdu nelže, hudebně zůstává tento přelomový moment téměř nepovšimnut, na půli cesty…

Marilyn Monroe se od předehry objevuje v černobílé filmové podobě během celé opery jako symbol světské slávy i tragického osudu, třeba i jako jakési další převtělení Eliny Makropulos, jako možná paralela či kontrapunkt k ústřednímu motivu díla. Jde o zobecnění, které je sice legitimní, mezinárodně sdělné, ale původní poetice dost vzdálené. Motiv je uplatněn i u mladé zpěvačky Kristy, mimochodem vynikající sopranistky Ilanah Lobel-Torres. Ve finále, kdy vrcholí tragédie ústřední postavy, se nevšímavě líčí a převléká do podoby tohoto symbolu přelomu padesátých a šedesátých let. A stejně jako Marylin si přidržuje neposlušně se vzdouvající sukni.

Když se nad celým jevištěm objeví King Kong, další symbol americké filmové popkultury, je to však už opravdu trochu moc. Dramaticky to není ani strhující, ani dojemné. A tak nakonec vychází pocitové přesazení příběhu do Hollywoodu lacině, spíše jen jako sázka na vizuální efekt, úlitba masovému publiku. Obrovité jeviště divadla i 2700 míst neméně velkého a vysokého auditoria k velkolepému řešení asi svádí, ale pro příběh to nepřináší nic podstatného. Oproti zřetelnému filozofickému podtónu Čapkovy hry zůstává tentokrát poselství kongeniálně jedinečné a naléhavé Janáčkovy opery na povrchu.

Nesnesitelná tíha nesmrtelnosti navíc ulpívá ve Warlikowského inscenaci na Emilii Marty a zůstává jako její osobní problém až do konce s ní, jen s ní. Přihlížející muži jsou pasivní a Krista, která se chtěla slavné zpěvačce podobat, recept na elixír neodmítá a nespálí, naopak se se po něm jen pozdě a marně toužebně natahuje. Čapkovo poselství lidem, lidstvu, poselství jasně říkající „nechtějte nesmrtelnost“, je zastřeno. Stejně jako jsou v inscenaci zastřeny mrazivě i ohnivě, strmě i osudově intenzivní emocionální nárazy Janáčkovy hudby.

———–  

Pět letošních představení je, ovšem s jiným pěveckým obsazením, návratem inscenace premiérované v roce 2008 a znovu pak oživené v roce 2013. Tehdy, před deseti lety, už představení dirigovala Susanna Mälkki. 

********

Foto: Bernd Uhlig / OnP, Veronika Veber Paroulková