„Skladateli slouží téma, společné Židům i křesťanům, k hymnickému i niternému vyznání, ale na rozhodujícím místě i k dramatickému vyprávění.“

„Režisérka inscenace přidala postavě Elijáše některé aktuální momenty. Není však úplně jisté, jestli je Mendelssohnovo oratorium nejvhodnější platformou pro taková mementa.“

„Dílo s rozmanitými výrazovými polohami je i díky barytonistovi Matthiasu Helmovi velkým hudebním i emocionálním zážitkem.“

Mendelssohnovo oratorium Elias, jak ho v těchto dnech scénicky hrají na hudebním festivalu v rakouském Retzu nedaleko od Znojma, je spirituálním koncertem, komorním dramatem a aktuálním mementem. Režijní aktualizace se sice se starozákonním příběhem proroka Elijáše i s jeho romantickým zpracováním vizuálně trochu míjí, ale není agresivní, a tak jde každopádně o umělecky silné představení. V městském chrámu, se scénou připomínající dávné středověké hraní duchovních her na schodech před kostely, využívá skromná inscenace jednoduchých prostředků k působivým sdělením.

Doslova pár kilometrů a podobný počet minut jízdy autem od sebe dělí jihomoravské město Znojmo a bezmála desetkrát menší dolnorakouské městečko Retz. I přes otevřené hranice jde samozřejmě o dva světy, v mnohém odlišné, včetně filozofie tamních vinařů, nicméně jde o světy, které chtějí místní na obou stranách přirozenou cestou sbližovat a propojovat. A tak je pro nedalekou budoucnost vcelku logickou například představa, že by se během dvou let výrazně a viditelně spojily Festival Retz a Hudební festival Znojmo.

Jejich dramaturgii už letos propojily starozákonní motivy. Zatímco znojemští scénicky nastudovali Haydnovo málokdy dávané oratorium Návrat Tobiášův, o kterém jsme psali v reflexi premiéry a v rozhovoru s Tomášem Ondřejem Pilařem, tak v Retzu vsadili na oblíbené oratorium Elias od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Výsledek je v obou případech výborný, přesahující region.

Působení proroka Elijáše, popsané v biblických Královských knihách, je impozantním obrazem o povolání k úkolu, spojeném i s pochybnostmi, ale mnohem víc s opakovaně probouzenou a získávanou vírou a důvěrou v Boží vedení, s přijatým přesvědčením o službě dobré věci. Elijáš připomíná izraelskému lidu a jeho králi, aby se navrátili od modloslužby k víře ve svého vlastního Boha. Slouží Hospodinu dobře a je na konci života vzat do nebe. Skladateli slouží téma, společné Židům i křesťanům, k hymnickému i niternému vyznání, ale na rozhodujícím místě i k dramatickému vyprávění.

Elias je v Retzu dílem režisérky Moniky Steiner, scénografa Alexandera Löfflera, kostýmní výtvarnice Inge Stolterfoht a dirigenta Andrease Schüllera. Hraje se v úpravě pro dvacetičlenný komorní orchestr a sbor o sotva dvou tuctech zpěváků. Titulní postavu zajímavě a skvěle zpívá a hraje rakouský barytonista Matthias Helm.

Režisérka inscenace přidala postavě Elijáše některé aktuální momenty. Rozhodla se na něm ukázat nebezpečí osobní pýchy, ale také obecnějšího populismu nebo dokonce fundamentalismu. Postavy oblékla současně. Pohrává si s motivem vojenské uniformy, připomínající dobu nacismu. A projektuje do obrazu vůdčí osobnosti, kterou prorok bezesporu byl, nejen možnost sebeuspokojení, ale dokonce nebezpečí sklouznutí k agresi, znázorněné videoprojekcí rozbitých ukrajinských paneláků. Není divu, že rozjitřená současná doba vede umělce k podobným upozorněním, v tomto případě ale něco podobného v Bibli v postavě proroka obsaženo není. Není proto úplně jisté, jestli je Mendelssohnovo oratorium nejvhodnější platformou pro taková mementa. Nicméně nejsou vyslovována tak autoritativně, aby jimi režisérka popuzovala.

Navrch má v tomto scénickém projektu hudba. Mendelssohnovi, skladateli s rodinnými kořeny v judaismu, ale s rodiči již přestoupivšími k protestantismu, je starozákonní příběh prostorem pro oslavu věrnosti biblické víře. Jeho hudba obecně, a samozřejmě i zde, dokáže být líbezná a umí vyjádřit upřímně niterné pozitivní emoce. Stejně tak ale nachází prostředky pro dramatické okamžiky. Scéna, ve které prorok Elijáš vítězí nad služebníky boha Baala, je kompozičně podmanivá a dokonale vygradovaná.

Matthiase Helma je možné zastihnout po Evropě i v operních a operetních produkcích, ale přece jen je pěvcem pohybujícím se především v koncertním repertoáru, ať už jde o Bachovy pašije a kantáty, Händelova oratoria nebo třeba Faurého Requiem a Brahmsovo Německé rekviem. Jeho úplně nejoblíbenějším žánrem je komorní písňový repertoár. Ze způsobu, jakým v tomto projektu ztvárňuje Elijášův part, je to patrné. Má příjemný měkký hlas, nepřepíná, jemně a pečlivě modeluje melodie i slova, nádherně deklamuje, klade důraz na výraz a význam toho, co zpívá. Má hlas jako stvořený k tomu, aby přednášel poezii, aby vyprávěl a pokorně přemýšlel a modlil se, ale když se vysmívá Baalovým služebníkům, když o chvíli později sám díky Hospodinově odpovědi triumfuje a když je nakonec nechává vyhnat, umí vzedmout vlnu, která nese jeho hlas, a zabouřit. Dílo s rozmanitými výrazovými polohami je i díky němu velkým hudebním i emocionálním zážitkem.

Ostatní sólisté – Bernada Bobro, Monika Schwabegger a tenorista Daniel Johannsen – jsou také na výši. Rozhodně nejde o pouze regionální produkci, třebaže je v kostelních lavicích maximálně na dvě stě míst a představení je proto vzdáleno velkoleposti, okázalosti a monumentalitě. I sbor, ať už na stupních, nebo v pozadí, zpívá výborně, přesně a stylově. A v orchestru je slyšet vše, jak má být. Provedení má potřebný náboj a spád, pracuje s dynamikou a výrazem a vyvolává na samém konci, s vroucným á capellovým dovětkem, potěšení a radost ze slyšeného i obdiv k umělecké úrovni provedení.

Při premiéře na festivalu v Birminghamu v roce 1846 účinkovalo na 270 zpěváků a 125 orchestrálních hráčů. Při běžných koncertech jich nyní bývá méně, ale jde i dnes o symfonickou partituru s relativně monumentálním vyzněním. Festival Retz využívá komorní verzi z pera Joachima Linckelmanna, vydanou tiskem v roce 2021. Kostelní akustika dává milosrdně zapomenout na početně podstatně omezené obsazení, zvuk je dostatečný, tím spíše, že se děj odehrává téměř na dosah blízko. Orchestr sedí v příčné lodi a je pro publikum, usazené v delší hlavní lodi kostela, téměř neviditelný. Lze se proto soustředit na náznakové jevištní uchopení, na zřetelné vyjadřování emocí, na hudbu a zpěv, na sdělované myšlenkové podněty. Inscenace je v jednoduchosti dokonalá. Hraje se v Retzu ještě 23. a 24. července.

O budoucím uvažovaném spojení Festivalu Retz a Hudebního festivalu Znojmo hovoří v podcastu portálu KlasikaPlus.cz prezident druhého z nich Jiří Ludvík. Jak říká, obě hudební akce, které mají dlouholeté partnerství, bojují proti hranici… Ať už půjde o umělecké a finanční, organizační a marketingové kroky, nebo určitě i o kroky politicky motivované, bude jasné, že je a zůstane na obou stranách hranice přítomno nejen něco odlišného, ale také mnoho společného. Včetně toho, že je mezi pořadateli tam, stejně jako tady, řada dobrovolníků a lokálních pomocníků, i toho, že lze o přestávce koncertu na plácku kousek pod kostelem a farou vypít skleničku vína z produkce místních vinařů.

Foto: Barbara Palffy, Petr Veber