„Libretista, režisér a scénograf David Radok se dostal do nitra Pucciniho opery Gianni Schicchi skrz novou Kučerovu operu Don Buoso.“

„Z Orchestru Národního divadla cítím pozitivní energii.“

„Když jsem zodpovědný za hudební nastudování díla, ctím kompozici a chci být v interpretaci upřímný.“

Italský maestro Giancarlo Andretta, který se před dvěma lety stal členem proslulé Královské švédské hudební akademie ve Stockholmu, nastudoval letos hudebně v Praze opery Don Buoso Jana Kučery a Gianni Schicchi Giacoma Pucciniho. V adventní době je dirigent opět v české metropoli – 21. prosince řídí inscenaci tvořenou oběma aktovkami, jejíž další reprízy se uskuteční pak až v červnu. U příležitosti prvního hostování v Národním divadle poskytl portálu KlasikaPlus.cz exkluzivní rozhovor.

Národní divadlo zařadilo na repertoár 3. listopadu 2023 světovou premiéru opery Don Buoso Jana Kučery ve spojení s jednoaktovkou Gianni Schicchi Giacoma Pucciniho. Jak se vyvíjel váš pohled na celý projekt, zejména na Kučerovu novou operu, k níž složil libreto scénograf a režisér inscenace David Radok?

S režisérem a scénografem Davidem Radokem se znám řadu let ze zahraničí, spolupracovali jsme spolu na různých produkcích. Umělecký vztah je mezi námi poměrně silný. O nápadu napsat libreto nové opery se mi zmínil už před dlouhou dobou. A po čase se mnou chtěl hovořit i o zamýšleném společném projektu inscenování oper Don Buoso Jana Kučery a Gianni Schicchi Giacoma Pucciniho. Mimochodem, když jsem před pár lety dirigoval v Göteborské opeře Normu Vincenza Belliniho, navštívil jsem ve stejném divadle také představení opery Gianni Schicchi, kterou ve Švédsku inscenoval.

Opera Don Buoso se mi líbí, zaujala mne pozitivně už z klavírního výtahu. Nejdříve jsem studoval pečlivě libreto, situace a její psychologii. Postupně mne začala zajímat i deklamace textu, neboť David Radok napsal české libreto, které následně pro zhudebnění přeložila do italštiny Maddalena Rossi. Rád jsem se seznámil s estetikou díla a byl jsem Janu Kučerovi vděčný, že byl v našich jednáních otevřený. Jakmile jsem dostal možnost studovat už instrumentální podobu jeho opery, líbilo se mi, jak zachytil různé situace. Partitura je plná melodických linií a protkána pestrou harmonií.

Jak vnímáte významové spojení oper v inscenaci?

Ve významovém spojení obou kompozic v Radokově inscenaci vnímám Kučerovu operu Don Buoso jako prolog k následující opeře Gianni Schicchi. Ve svém ději totiž líčí, co předcházelo Buosově smrti, jíž začíná slavná Pucciniho jednoaktovka, která je mistrovská nejen hudebně, ale i z pohledu psychologie.

Jsem přesvědčen, že pro interprety a diváky může být společný projekt oper uměleckým zážitkem. Libretista, režisér a scénograf David Radok se dostal do nitra opery Gianni Schicchi skrz novou operu Don Buoso. Významové propojení zvýraznil Radok symbolicky rovněž ve vizuální stránce inscenace.

Ve své kariéře jste se setkal poprvé s Orchestrem Národního divadla v Praze. Jak vnímáte po čase vzájemnou spolupráci?

V Praze jsem během hudebního nastudování oper vnímal jistou vřelost ve vztazích mezi umělci, i když Italové jsou ještě více otevření. Od Orchestru Národního divadla v Praze jsem měl vysoká očekávání – Kučerovu operu studovali orchestrální hráči ve své kariéře poprvé, takže jsme museli udělat mnoho společné práce. Při zkouškách se mi líbilo, jak jsme se vzájemně respektovali. Upřímně musím říci, že jsem se spoluprací spokojený. Z Orchestru Národního divadla cítím pozitivní energii.

Ohlédneme se společně do vaší profesní minulosti. Zahraniční kariéru jste začínal ve Vídni, kde jste studoval na Univerzitě hudebních a dramatických umění. Zvítězil jste v konkurzu ve Vídeňské státní opeře a spolupracoval jste i s Vídeňskými filharmoniky. Spektrum vašich hudebních aktivit bylo od počátku vaší kariéry zcela výjimečné…

Máte pravdu a měl jsem štěstí, že se mi velmi dařilo na více profesních pozicích. Ve Vídni jsem navázal na Konzervatoř hudby Agostina Steffaniho v Castelfranco Veneto, kde jsem studoval klavír, varhany a kompozici. Soukromě jsem se vzdělával i v Benátkách a Padově u Bruna Pasuta, který byl významným italským dirigentem, klavíristou, pedagogem, sbormistrem, skladatelem a varhaníkem. Hrál jsem intenzívně nejen na klavír a varhany, ale i na cembalo, což bylo pro mou pozdější kariéru – jak se ukázalo – velmi přínosné.

Na Univerzitě hudebních a dramatických umění ve Vídni jsem vystudoval obory dirigování a korepetici se zaměřením na provozovací praxi operního repertoáru. Vyhrál jsem v konkurzním řízení ve Vídeňské státní opeře, kde jsem zastával pozici korepetitora a působil v Operním studiu divadla. V přípravném období studia nových repertoárových děl jsem byl zodpovědný za italský operní repertoár, který světoznámá scéna zařadila do svých dramaturgických plánů. Zvítězil jsem rovněž v konkurzu Vídeňských filharmoniků, se kterými jsem hrál na celestu, cembalo a klavír. V Orchestru Vídeňské státní opery mne bavilo, když jsem mohl interpretovat sóla v recitativech. V Rakousku jsem působil i při Salcburském festivalu, kde jsem nejen korepetoval, ale byl také vedoucím hudebního nastudování vybraných děl. Spolupracoval jsem s dirigenty, sólisty a pěvci světového renomé. Když jsem se na slavné přehlídce v Mozartově rodišti seznámil s maestrem Danielem Barenboimem, lákal mne, abych odešel za ním do Berlína. Tehdy jsem mu ovšem musel sdělit, že jsem ve Vídni šťastný. Dodnes jsem občas zván k mistrovským kurzům do Salcburku.

Posléze jste se stal šéfdirigentem Opery Graz a postupně se vám otevřela kariéra na šéfovských pozicích i v jiných zemích Evropy…

Do Opery Graz jsem nastoupil v době, kdy byl intendantem divadla Gerhard Brunner, bývalý dlouholetý šéf Baletu Vídeňské státní opery. Tenkrát mi nabídl rychlý záskok za nemocného dirigenta, těsně před premiérou opery Stiffelio Giuseppa Verdiho. Po úspěšné premiéře jsem dostal velkou nabídku stát se v divadle šéfdirigentem.

Období mého působení v Opeře Graz v letech 1994 až 1997 pro mne bylo přínosné. Ovšem také se mi stalo, že jsem odmítl dirigovat premiéru nové repertoárové produkce, protože jsem nesouhlasil s výkladem díla inscenátorem, jenž svou koncepci vystavěl proti libretu. I v Rakousku se rozšířilo tzv. Regietheater (režisérské divadlo), jehož estetika mi není blízká. Když jsem zodpovědný za hudební nastudování díla, ctím kompozici a chci být v interpretaci upřímný.

Pak jsem se z osobních důvodů musel vrátit do rodné Itálie, kde jsem se stal uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Orchestra del Teatro Olimpico di Vicenza a orchestru Filarmonia Veneta. Po roce 2000 jsem se víc soustředil na své pozice v Dánsku, kde jsem se stal šéfdirigentem Aarhuského symfonického orchestru a hostujícím dirigentem Královské opery v Kodani. A posléze ve Švédsku jsem působil na postu šéfdirigenta Göteborgské opery.

V Göteborské opeře jste dirigoval na podzim Verdiho operu Nabucco. Mám ráda mnoho oper z hudební historie i ze současnosti, ale nejvíce se mi líbí vrcholná díla Giuseppa Verdiho. Ve skladatelově tvorbě cítím nejen mistrovství dramatičnosti, ale i jeho úžasný, hluboký cit pro vedení hlasů, melodických linií, velkolepost harmonie, prožitek situací, jež působí přirozeně v gradaci operního znění…

Ano, chápu vás a cítím s vámi. Když se podíváme do partitury opery Nabucco, je znát, že Giuseppe Verdi byl největším operním skladatelem. Jeho díla jsou naprosto mimořádná. Mistrovské opery vynikají kompozicí, psychologií a lidským rozměrem. Mnohdy nejen výstavbou celého díla, ale i jednotlivých sól. Text lze pochopit skrz barvy nástrojů, dynamickou šíři zvuku, melodie, intervaly a harmonie, což je dodnes úžasné.

Ve vašem obsáhlém repertoáru jsou i česká díla. Vybavíte si, jak se utvářel váš vztah k tvorbě našich skladatelů?

Dodnes rád vzpomínám, když se v době mého působení ve Vídeňské státní opeře v divadle hrály české opery, zejména se mi líbila Rusalka Antonína Dvořáka nebo Její pastorkyňa a Káťa Kabanová Leoše Janáčka. Opery jsem tehdy v divadle nedirigoval, ale vybavuji si je z klavírních partů, když jsem je ve Vídni korepetoval. Později v kariéře jsem nastudoval mnohá krásná díla nejen z tvorby Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka, ale i Bedřicha Smetany a Bohuslava Martinů.

Když jste byl hlavním hostujícím dirigentem Orquesta Ciudad de Granada, hráli jste díla českých skladatelů nejen v rámci svých programů, ale i na mezinárodních hudebních festivalech. Jaké bylo vaše působení v Granadě?

Ve Španělsku jsem byl spokojený, protože Španělé jsou Italům bližší než třeba Francouzi, u nichž cítím jistý odstup. Samozřejmě že ve vztazích stejně záleží na míře vzájemné otevřenosti a důvěry. Granada je nádherná kosmopolitní metropole, která leží na úpatí pohoří Sierra Nevada. Mnohé návštěvníky láká k prohlídce nejen slavná monumentální pevnost Alhambra, ale i pozoruhodná historie města, která je působivě ovlivněna také islámskou kulturou.

S Orquesta Ciudad de Granada jsme hráli klasický symfonický repertoár. Především romantický, ale rádi jsme rozšiřovali dramaturgickou nabídku o nová soudobá díla. Náš program v Auditoriu Manuela de Fally byl velmi pestrý. Ve srovnání s mým předchozím působením v Dánsku, kde jsem byl šéfdirigentem Aarhuského symfonického orchestru a hostujícím dirigentem Královské opery v Kodani, jsme se v Granadě potýkali s ekonomickými problémy. Situace si dokonce vyžádala, abych si stěžoval u politiků, protože podpora orchestru od vedení města byla složitá. Když se po čase situace velmi výrazně zlepšila, byl jsem rád a až dosud si spolupráce cením.

Před dvěma lety jste se stal členem Královské švédské hudební akademie ve Stockholmu. Jaké emoce ve vás vyvolalo jmenování a přijetí do proslulé instituce?

Byl jsem velmi překvapen, ale stále zůstávám skromný, zejména ve srovnání se slavnými krajany, kterým se dostalo rovněž velké cti stát se členem Královské švédské hudební akademie, jejíž zrod sahá až do roku 1771. Patřili k nim například Antonio Salieri, Luigi Cherubini, Gasparo Spontini, Gioacchino Rossini, Giuseppe Verdi, Giacomo Puccini, Luigi Nono a Luciano Berio. Z orchestrálních dirigentů třeba Carlo Mario Giulini a Riccardo Muti. Akademii jsem za udělení členství velmi vděčný.

—————

Giancarlo Andretta (*1962 Bassano del Grappa) studoval v rodné Itálii hru na klavír, varhany a skladbu na Konzervatoři hudby Agostina Steffaniho v Castelfranco Veneto. Studoval i soukromě v Padově a Benátkách u italského skladatele, klavíristy, varhaníka, sbormistra, dirigenta a hudebního pedagoga Bruna Pasuta. Ve Vídni absolvoval dirigování a korepetici na Univerzitě hudebních a dramatických umění. V roce 1989 obdržel Cenu Richarda Wagnera. Profesionální dráhu zahájil na pozicích sólového korepetitora, cembalisty a klavíristy ve Vídeňské státní opeře a spolupracoval i s Vídeňskými filharmoniky. V letech 1990–1994 působil současně při Salcburském festivalu, kde byl v kooperaci s dirigenty a inscenačním týmem vedoucím hudebního nastudování vybraných děl. V Rakousku rozvíjel postupně svou dirigentskou dráhu.

Po odchodu z Vídeňské státní opery přijal post šéfdirigenta Opery v Grazu (1994–1997), poté byl uměleckým ředitelem a šéfdirigentem Orchestra del Teatro Olimpico di Vicenza (1997–2003) a orchestru Filarmonia Veneta (2000–2002). V Dánsku se stal šéfdirigentem Aarhuského symfonického orchestru (2000–2010) a hostujícím dirigentem Královské opery v Kodani (2001–2010). Ve Švédsku působil na postu šéfdirigenta Göteborgské opery (2010–2013) a ve Španělsku na pozici hlavního hostujícího dirigenta Orquesta Ciudad de Granada (2015–2020). Účinkoval v četných operních domech v Evropě, prestižních koncertních síních a na mezinárodních hudebních festivalech.

V roce 2005 byl jmenován profesorem orchestrálního dirigování na Královské dánské hudební akademii v Kodani, kde působil až do roku 2010. Dlouhodobě se věnuje vedení mistrovských kurzů v kooperaci s hudebními akademiemi, hudebními univerzitami a festivaly v Evropě, čímž navazuje na svou spolupráci např. se Salcburským festivalem, s Operním studiem Vídeňské státní opery, Operním studiem v Kodani a Oslu. Je držitelem řady prestižních ocenění a v roce 2021 byl jmenován členem Královské švédské hudební akademie ve Stockholmu.

Foto: Zdeněk Sokol, Göteborská opera / Lennart Sjöberg, Facebook / Glossa – music label, archiv G. Andretty