KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Hvězdy operního nebe a orchestr PKF-Prague Philharmonia english

„Kyzlinkovo vedení symfonické roviny programu akcentovalo výrazně, opravdu vědomě a záměrně nízké dynamiky a neokázalý citlivý výraz.“

„Kristine Opolais přece jen nemá k dispozici výrazové rozpětí tak široké, aby byla skutečně nenapodobitelnou a nezapomenutelnou.“

„V případě Ramóna Vargase už trochu opatrnější zpívání, vedené nikoli do krajnosti a na doraz. Na délku kariéry však vlastně stav hlasu i výkon hodný obdivu.“

Dvouhodinový program s jediným přídavkem, jmény hvězdný, ve výsledku uspokojivý, takový byl operní koncert na Smetanově Litomyšli. V pátek byli jeho protagonisty ve Festivalové hale sopranistka Kristine Opolais a tenorista Ramón Vargas, ozdobou však byl po celý večer orchestr PKF — Prague Philharmonia s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem.

Ramón Vargas na poslední chvíli nahradil Pavla Černocha, který by určitě zazpíval i krásnou árii Prince z Rusalky. Takto Dvořákovu světovou operu připomněla jen Kristine Opolais, která ji zpívá už řadu let a ztvárnila ji v roce 2017 i v newyorské Metropolitní opeře. Jinak byli na programu veristé Puccini, Mascagni, Leoncavallo, Giordano a Cilea a několikrát také jejich předchůdce Verdi, všichni v áriích i orchestrálních mezihrách.

Z odkazu Giuseppe Verdiho zaznělo na Smetanově Litomyšli 30. června první i poslední číslo večera – předehra k opeře Luisa Miller a populární přípitkový duet z Traviaty. Orchestr PKF – Prague Philharmonia, tentokrát pod taktovkou někdejšího šéfa operního souboru pražského Národního divadla Jaroslava Kyzlinka, od prvních do posledních tónů dával najevo, že doprovází s chutí a nadhledem, s velkou empatií a pozorně. Známe toto těleso z operních galakoncertů dobře a nikdy nezklame, i když jeho nejvlastnějším světem opera samozřejmě není. Svědčí to o úrovni, ambicích i kázni, o hodnotách a parametrech, které mu vložil do vínku Jiří Bělohlávek a které si setrvale udržuje jako svou devizu. Kyzlinkovo vedení symfonické roviny programu akcentovalo výrazně, opravdu vědomě a záměrně nízké dynamiky a neokázalý citlivý výraz, jen u známých veristických operních orchestrálních intermezz možná až moc idylický. Orchestr ho v pozornosti dynamice sledoval ochotně.

Lotyšská sopranistka Kristine Opolais, čtyřicátnice na vrcholu sil, není v Česku neznámá. V Praze měla recitál v roce 2015. Už tehdy bylo zřejmé, že je významnou umělkyní, že její hlas s lehce temnějším podbarvením je předurčen pro závažnější projev, ale že současně přece jen nemá k dispozici výrazové rozpětí tak široké, aby byla skutečně nenapodobitelnou a nezapomenutelnou. Platí to dodnes. Během let na sebe upozorňuje po světě zejména v Puccinim a jako Rusalka. I v Litomyšli nyní bylo jasné, že za áriemi je pódiová zkušenost, i když se často transformovala do manýry s exaltovaně a teatrálně zvednutou rukou. Zazněly ukázky ze Síly osudu, BohémyMadamy Butterfly. Přes výrazovou velkolepost byly ve zpěvu rozpoznatelné jemné výkyvy v přesně zacílené intonaci, proti ideálu dokonalosti ve zvládnutí vokální linky náznaky nestálosti a nevyrovnanosti. Pro Rusalku, mimochodem zazpívanou s velmi dobrou českou výslovností, nemá Kristine Opolais v hlase tu pravou ideální jímavost, možná by se mohla, když vystupuje jako Tosca, přesunout i k roli Cizí kněžny, ale určitě je v mezinárodním provozu pro vodní vílu relevantní interpretkou. Ve Festivalové hale árii o měsíčku ozvláštnila pomalým příchodem shora uličkou v auditoriu, zpěvem před první řadou pod jevištěm a až v samém závěru na poslední chvíli chvatným vstupem na pódium.

O generaci starší Mexičan Ramón Vargas, šedesátník, je spíše introvert, k žádnému podobnému pódiovému či dokonce mimopódiovému experimentu se během večera neuchýlil. I o něm dodnes platí to, co před časem napověděl jeho pražský operní recitál. Bylo to v roce 2019, bylo mu devětapadesát a jeho hlas se projevoval jako ještě stále lyrický, dostatečně lahodně zabarvený, nepřepínaný, poctivě vedený. I o litomyšlském vystoupení se dá říci, že pokud se snad přece jen už něco málo začíná na objemu a dechu vytrácet, je to jen málo rozpoznatelné. Zazněly pěkně vyklenuté a pečlivě intonačně a technicky artikulované árie z oper Simon Boccanegra, Luisa Miller, FedoraArlésanka, společně se sopranistkou duet z Bohémy a píseň Non ti scordar di me od Ernesta De Curtise. Je to v případě Ramóna Vargase už trochu opatrnější zpívání, střízlivé a neokázalé, vedené nikoli do krajnosti a na doraz. Na délku kariéry a daný věk však vlastně stav hlasu i výkon hodný obdivu.

Operní galakoncerty často mívají vybuzenou atmosféru plnou naplněných očekávání. Pěvci i posluchači se postupně rozehřívají, v druhé polovině sólisté excelují, čím dál víc komunikují s publikem, hýří přídavky. Koncert v rámci řady Hvězdy operního nebe byl jmény opravdu hvězdný, ve výsledku uspokojivý. Přivedl na Smetanovu Litomyšl dva skutečně uznávané a proslulé umělce, měl dramaturgicky promyšlený repertoár soustředěný především na veristy, tedy v souladu s mottem tohoto ročníku na přelom století, obsáhl i milovanou Rusalku, ale vyzněl přece jen o něco vlažněji. Definitivní hudební krásu měl především díky orchestru.

******

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky