„Opera je zřetelným pomníkem Dvořákovu někdejšímu zlonickému učiteli, všestrannému kantorovi Antonínu Liehmannovi.“

„Učitel Benda je v nové liberecké inscenaci – přinejmenším díky Jaroslavu Březinovi, jeho představiteli při první premiéře – výraznou, možná i klíčovou postavou.“

„Martin Doubravský vedl premiérový páteční večer v příjemných tempech a náladě k pocitu, že se teď hraje ta pravá, důvěrně známá česká klasika.“

Liberecké divadlo není velké a i opravdová opera jako Dvořákův Jakobín na jeho jevišti vyznívá jako milá pohádka, ve které závažnější okamžiky snad ani nejsou. Požadovat zrovna zde nové pohledy, existenciální výklady, překvapivá spojení, nevídané souvislosti, odlišné nasvícení a nacházení odpovědí na všelidské problémy není nutné, pro ty se chodí spíše do velkých prostor, na ambiciózní produkce zařazující se do mezinárodního kontextu. A na jiná díla. Režisérka Kateřina Dušková přistoupila v Liberci k idylickému maloměstskému výjevu z 25. září 1793 jako k příběhu, který chce v podobně kontaktním prostředí především potěšit a který se vypráví vlastně sám.

Dvořákův Jakobín v libretu zdůrazňuje hudbu a zpěv jako spojnici lidských srdcí. Je zasazen do historických reálií habsburského mocnářství, k nimž patřil strach z cizinců, zvláště těch z revoluční Francie. Je úsměvným pohledem na venkovské reálie, katalogem lidských typů, dojemným zachycením neshod v rodině se šťastným koncem, ale úplně nejvíc je zřetelným pomníkem Dvořákovu někdejšímu zlonickému učiteli, všestrannému kantorovi Antonínu Liehmannovi.

Právě učitel Benda je v nové liberecké inscenaci – přinejmenším díky Jaroslavu Březinovi, jeho představiteli při první premiéře – výraznou, možná i klíčovou postavou. Dostal lahodné melodie a velkou dávku uvěřitelné lidskosti, není směšnou figurkou, působí docela mladistvě, inteligentně a reálně. Jaroslav Březina právě takhle, bez klišé, umí zpívat a hrát a je tím jedinečný. Stejně tak působí tentokrát i Purkrabí, díky nepřehrávajícímu a pěvecky přirozenému Zdeňku Plechovi mile legrační. Julii ztvárnila tento večer Lívia Obručník Vénosová, jejího partnera, hraběcího syna Bohuše, barytonista Jiří Rajniš junior, který ovšem bude v další kariéře charakterem hlasu asi směřovat spíše k záporným postavám. Bezděčnou zajímavostí bylo obsazení jeho otce Jiřího Rajniše do role zlovolného bratrance Adolfa. Jiří a Terinka, mladý pár, který k českým operám z devatenáctého století neoddělitelně patří, byl v podání Sergeje Kostova a Veroniky Kaiserové obsazen vhodně, také Pavel Vančura se v úloze unaveného starého hraběte objevil případně.

Pojetí Kateřiny Duškové, první operní úkol zkušené činoherní režisérky, se drží partitury, tradic, realismu, komediálních prvků a očekávaných obrazů. Opera je naplněna realismem a hravostí, lyrikou a líbezností, milými emocemi. Ničím nepřekvapuje. I slavnou školní scénu řeší režie konvenčně. K pobavení publika ji ale přece jen ozvláštňuje – papírovými koulemi, které po sobě nezbedné děti házejí, když se pan učitel nedívá… Ani obě záporné postavy nevycházejí z tohoto pojetí odpudivě, ale naopak zcela neškodně. Scénograf Pavel Kodeda s výtvarníkem kostýmů Romanem Šolcem tomu slouží tím nejpřímějším a nejupřímnějším způsobem. Skutečná pohádka pro školáky. Snad se nějaké děti do divadla s rodiči také někdy vypraví.

Děti z libereckého sboru Severáček se pěvecky i herecky do inscenace vřazují s jistotou. Dirigent Martin Doubravský, v souladu s vizuální stránkou inscenace, vedl premiérový páteční večer v příjemných tempech a náladě k pocitu, že se teď hraje ta pravá česká klasika, důvěrně známá, nekonfliktní, hudebně povzbudivá. Právě tímto směrem je docela snadné se Dvořákovu pohodovému dílu otevřít. Inscenátoři tomu nijak nebrání; bez oklik a sofistikovaných nadstaveb zvou k bezproblémovému sledování hudebního divadla plného barvitých situací, typických obrázků a příjemných tónů.

V Liberci se prý Jakobín dává po osmnácti letech. Tak dlouhá pauza je v případě podobně přístupného díla, obecně snad sdíleného jako součást jádra národního dědictví, až těžko uvěřitelná. A nebo je naopak opravdu reálným odrazem toho, že pro většinovou společnost je umění minulosti či minulost umění něčím, co vlastně už vůbec neexistuje?

Na závěr postřeh, zcela marginální, ale pro operní premiéry charakteristický. Jakási dáma, která se v pravé zadní části přízemí nedokázala po celý večer zdržet povýšeně znaleckých polohlasitých poznámek na adresu inscenace a provedení, do závěrečného potlesku nakonec zřetelně odtušila: „No, viděli jsme i horší…“ Takže i u ní nakonec skulinkou unikla špetka uznání…? A nebo šlo jen o žlučovitý úšklebek…? Těžko odhadovat. Měla jako všichni ostatní v hledišti zamaskovaný obličej. Nelze tedy jinak, než jí touto cestou, čili anonymně, vzkázat, aby příště permanentně nevyrušovala a své okolí takhle neoblažovala. Pokud ji představení popuzují, ať zůstane raději doma, bude-li divadlo v dnešní divné době vůbec ještě hrát. Ale pokud přítomna být chce a musí, třeba jako ten, kdo má veřejně produkci z nějakého důvodu posuzovat, ať se chová profesionálně a formuluje myšlenky sama v sobě a dá jim průchod až následně – doma, nebo tam, kde to má skutečně za úkol.

Foto: Karel Kašák