„Soutěž pro mě není porovnávání, ale příležitost znovu sdílet hudbu.“

„Různé typy repertoáru se navzájem osvěžují a často se stane, že jedna skladba nečekaně pomůže jiné.“

„Je-li interpretace výsledkem vnitřní nutnosti a nikoli snahy o efekt, pak je podle mě nejen možná, ale i žádoucí.“

Na pódiích doma i v zahraničí sklízí ovace, přesto jeho hudební cesta teprve začíná. Jan Schulmeister, dvacetiletý klavírista s mimořádným talentem, má za sebou desítky vítězství na českých i mezinárodních soutěžích, včetně třetího místa na Van Cliburn International Piano Competition, jedné z nejprestižnějších světových klavírních soutěží. Jak se připravuje na novoroční koncert s Moravskou filharmonií a proč je pro něj role interpreta „magická“? Nejen o tom jsme si povídali v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Jak vnímáte roli interpreta? Co podle vás tato pozice obnáší – technicky i filozoficky? Co to znamená pro vás osobně? 

Cíl skladatele i interpreta je v podstatě stejný – tvořit hudbu. Každý k tomu ale dochází jinou cestou. Skladatel tvoří v čase své inspirace, interpret tvoří „tady a teď“, v okamžiku, který je neopakovatelný. Je neustále vystaven nutnosti být ve formě, být připraven podat výkon za jakýchkoli okolností. V tomto smyslu je role interpreta nesmírně náročná – technicky i psychicky.

Interpret hraje hudbu skladatele, jeho myšlenky, jeho svět, jeho dílo. To však neznamená pasivní reprodukci nebo pouhé „vykonávání práce“. Naopak. Skutečné umění vzniká teprve ve chvíli, kdy se svět skladatele a svět interpreta prolnou v jeden homogenní celek. Interpret musí dílo pochopit, přijmout, ale zároveň jím projít skrze vlastní zkušenost, citlivost a odpovědnost.

Bez interpreta zůstává skladatelovo dílo němé – existuje pouze jako potenciál. Teprve interpret mu dává hlas, dech a čas. Filozoficky tedy vnímám interpreta jako prostředníka mezi ideou a skutečností, mezi zápisem a živým zvukem.

Pro mě osobně je role interpreta něčím hluboce magickým, co skutečně jde za hranice tohoto světa.

V minulosti jste se pokoušel také skládat, ale nakonec zvítězila osobnost interpreta. Co vás na této roli fascinuje? A skládáte třeba stále ve volných chvílích?

Ano, skládal jsem a velmi intenzivně. Bylo to období, kdy jsem u kompozice dokázal strávit dlouhé hodiny a přinášelo mi to velkou radost. Zároveň to pro mě byla nesmírně cenná zkušenost: skládání mě naučilo hlubšímu porozumění hudební struktuře, formě i zvukovému myšlení, z čehož dodnes těžím jako interpret.

V tomto smyslu se dnes cítím blízký myšlení Ferruccia Busoniho, zejména jeho pojetí transkripce. Pokud je transkripce dělána poctivě, s respektem k předloze, ale zároveň s vlastní invencí, považuji ji za plnohodnotnou tvůrčí činnost. Nejde jen o přepis, ale o nové promýšlení díla skrze jiný nástroj, zvuk a perspektivu.

Ve volných chvílích se ke skládání občas vracím, a to právě formou transkripcí. 

Improvizujete? 

Ano, improvizuju, ale jen pro sebe. Improvizace je pro mě způsob práce s hudbou, prostor svobody, kde nemusím nic dokazovat ani formulovat myšlenky směrem ven. 

Máte za sebou řadu mimořádných soutěžních úspěchů. V jednom rozhovoru jste ale uvedl, že si nejvíce vážíte své účasti na soutěži Van Cliburn v americkém Dallasu, kde jste získal třetí místo – to je skvělý výsledek! Jak se interpret na takovou elitní soutěž připravuje? Liší se vaše soutěžní příprava výrazně od běžného každodenního cvičení na klavír?

Ve své podstatě se příprava na soutěž od přípravy na koncert neliší. V obou případech jde o totéž: o schopnost sdělit hudbu publiku v konkrétním čase a prostoru. Soutěž vnímám jako zvláštní formu koncertu, jehož cílem je oslovit nejen posluchače v sále, ale v rámci toho i porotu.

Rozdíl nespočívá v samotném cvičení, ale spíše v psychickém nastavení. Repertoár musí být připraven tak, aby obstál za jakýchkoli okolností – s různým nástrojem, akustikou, v daném mentálním rozpoložení. 

Účast na soutěži Van Cliburn International Piano Competition pro mě byla v tomto ohledu mimořádně intenzivní zkušeností. Příprava na takto prestižní a rozsáhlou soutěž spočívá především v dlouhodobé práci, nikoli v nějakém zvláštním „soutěžním režimu“. Repertoár musí být vybudovaný tak, aby se stal součástí interpreta a byl skutečně zažitý. Teprve v takovém stavu může obstát v situacích, kdy se mění nástroj, akustika nebo vnitřní rozpoložení.

Velký důraz kladu na schopnost udržet koncentraci v čase. Tato soutěž není otázkou jednoho vystoupení, ale je to proces, který trval téměř dva týdny, a vyžaduje umět hospodařit s energií a pozorností. 

Zásadní je pro mě také to, že nepřistupuju k soutěži jako k porovnávání, ale jako k příležitosti znovu a znovu sdílet hudbu. Právě tato perspektiva mi umožnila udržet si nadhled i v rámci soutěže takového formátu, jakým je Van Cliburn.

Vy v současné době spolupracujete s několika nadacemi a hudebními fondy, a jste také nejmladším členem Petrof Art Family od roku 2018. Co pro vás znamenají tyto platformy a jak ovlivňují vaši uměleckou cestu? Jak důležitý pro vás byl například stipendijní program MenART?

Spolupráce s nadacemi a uměleckými platformami pro mě znamenají opravdu mnoho – nejen prakticky, ale i lidsky.

Zvláštní místo má pro mě Petrof Art Family, jejímž členem jsem od roku 2018, ovšem v současnosti již ne tím nejmladším. Vztah se společností Petrof je pro mě téměř rodinný. Od začátku mě velmi podporovali v mých uměleckých záměrech, zejména v prvních nahrávacích projektech, a byli i nadále jsou důležitou součástí mého hudebního růstu. 

Velmi si vážím také spolupráce s Karel Komárek Family Foundation. Tato nadace dokáže vytvářet mimořádně kvalitní a inspirativní příležitosti – ať už jde o masterclassy nebo s nimi spojená vystoupení. Setkání s osobnostmi, které člověka umělecky i lidsky obohacují, považuju za skvělou příležitost k dalšímu vývoji.

Stipendijního programu MenART jsem se zúčastnil hned v jeho prvním ročníku ve školním roce 2018/19. I tato zkušenost pro mě byla velmi formativní – nabídla mi prostor k růstu, setkání s inspirativními mentory a také krásné koncertní příležitosti v rámci našich nejvýznamnějších hudebních festivalů. 

V listopadu jste vystoupil na londýnském festivalu Made in Prague, koncert se konal v Royal Academy of Music. Zároveň jste měl možnost spolupracovat s tamními profesory z této prestižní univerzity. Jaký to byl zážitek? Co si odnášíte z masterclass? Čím vás to inspirovalo?

Vystoupení na festivalu Made in Prague v prostorách Royal Academy of Music pro mě bylo inspirativním zážitkem. 

Během pobytu jsem se zúčastnil tří masterclass se třemi různými profesory, z nichž každý přistupoval k hudbě trochu jinak. Právě tato různorodost pro mě byla velmi zajímavá. Jeden z pedagogů mě pak doslova uchvátil svými postřehy k provedení některých technických pasáží, což mě velmi inspirovalo k trochu jinému pohledu na věc.

Z masterclass si odnáším především potvrzení, že cesta k interpretaci nevede přes univerzální recepty, ale skrze neustálé hledání smyslu díla. 

V uplynulém roce jste vydal dvě alba – jedno s houslistou Danielem Matejčou a druhé sólové (reflexe ZDE). Jak zvládáte větší množství repertoáru na top úrovni?

Schopnost udržet a dlouhodobě kultivovat větší množství repertoáru považuju za jednu z důležitých vlastností koncertního pianisty. Není to ale něco, co by přišlo samo nebo rychle – chce to čas a trpělivost. Velkou roli v tom hraje i pestrost práce, jako je třeba právě střídání sólové práce s komorní hrou. Různé typy repertoáru se navzájem osvěžují a často se stane, že jedna skladba nečekaně pomůže jiné.

Pokud byste měl čtenáře vyzvat k poslechu vašeho posledního alba, co byste řekl o vybraných skladbách? Máte při interpretaci Musorgského před očima jednotlivé obrázky z výstavy, nebo si vytváříte vlastní příběh? Nebo jste přemýšlel u interpretace ještě jinak?

Pokud bych měl čtenáře vyzvat k poslechu svého sólového debutového alba pro Supraphon, řekl bych především to, že jde o hudbu, která se mě mimořádně dotýká – nejen jako interpreta, ale i jako člověka. Vybral jsem skladby, k nimž mám hluboký osobní vztah.

Ať už jde o monumentální a kompozičně mimořádně soudržné Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského nebo o drobná, intimní a místy až melancholicky zabarvená Preludia, op. 16 Alexandra Skrjabina či o cyklus Moments musicaux, op. 16 Sergeje Rachmaninova, všechna tato hudba ke mně silně promlouvá.

U Musorgského při interpretaci nevnímám nutně jednotlivé obrazy doslovně. Spíše mě zajímá vnitřní dramatický oblouk celého cyklu, jeho architektura a proměny nálad. Obrazy beru jako výchozí impuls, nikoli jako pevně daný scénář – důležitější je pro mě celkový příběh, který se odehrává v hudbě samotné.

Moments musicaux op. 16 Sergeje Rachmaninova vnímám jako hudbu krajních poloh. Je to hudba velkých emocí, kontrastů a hluboké vnitřní naléhavosti.

U Skrjabinových preludií je pro mě zase klíčová jejich křehkost a koncentrace výrazu. Je možná trochu paradoxní, že ačkoliv tato Preludia oplývají mimořádnou krásou a kvalitou, nepatří mezi nejhranější části jeho klavírní tvorby. O to větší radost mám, že mohou na albu zaznít a být znovu objeveny.

Na základě čeho si vybíráte repertoár? Na kolik je možné plnit si svá repertoárová přání?

Repertoár si vybírám podle stejných principů, které mě vedly i při volbě skladeb na mém posledním albu. Skladba ke mně musí promlouvat ve všech rovinách, musím cítit, že má smysl se jí do hloubky zabývat.

Dle slov Guillauma de Machaut: „Hudba je věda, která se směje, zpívá a tancuje.“ Může to znít archaicky, ale něco velmi podstatného to vystihuje. Skladba pro mě musí být kvalitní po řemeslné stránce – v oblasti formy, struktury, práce s detailem i celkem – a zároveň výjimečná svým obsahovým a filozofickým rozměrem. Ideálně taková, která nutí k zamyšlení nejen mě jako interpreta, ale i posluchače.

Pokud se se skladbou nedokážu vnitřně ztotožnit, její interpretace pro mě ztrácí přirozenost a radost. V současné fázi své cesty si ale mohu ve velké míře dovolit vybírat hudbu podle vlastního přesvědčení – samozřejmě s občasnými výjimkami.

Snažím se tedy směřovat k tomu nejhlubšímu a nejsmysluplnějšímu, co klavírní repertoár nabízí.

Vaše hudební cesta začala na konzervatoři v Kroměříži pod vedením Martiny Schulmeisterové. Jakým směrem se nyní ubírá vaše studium a umělecký rozvoj? Zvažujete další zahraniční zkušenosti, například v Hannoveru u prof. Ewy Kupiec, nebo je pro vás prioritou prostředí doma?

Studium na kroměřížské konzervatoři mám už za sebou. Teď studuju na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde pracuju pod vedením prof. Aleny Vlasákové a prof. Jana Jiraského. Rozhodnutí zamířit právě k nim považuju za mimořádně šťastné. Oba jsou špičkovými pedagogy, kteří dokážou inspirovat nejen svým interpretačním a hudebním náhledem, ale i hloubkou a šíří svých znalostí.

Velmi si vážím toho, že každý z nich ke mně přistupuje z trochu jiné perspektivy. Právě tuto kombinaci rozdílných pohledů považuju za nesmírně obohacující a důležitou pro další formování mého interpretačního myšlení.

Zároveň zůstávám v pravidelném kontaktu s prof. Ewou Kupiec, u níž konzultuju v Hannoveru. Možnost setkávat se s různými pedagogickými osobnostmi a konfrontovat odlišné přístupy považuju za ideální model studia. V tuto chvíli tedy necítím potřebu volit mezi „zahraničím“ a „domovem“, důležité je pro mě prostředí, které mě inspiruje a umožňuje dlouhodobý růst.

Zkraje nového roku váš čeká koncert s Moravskou filharmonií v Olomouci – Mozartův klavírní koncert d moll. Věříte, že je stále možné nacházet u takových skladeb nové možnosti interpretace? Je to vůbec žádoucí?

Nemám ambici hledat „novou“ interpretaci jen proto, aby byla nová. Mám svou interpretaci a jestli je stará, nebo nová, to vlastně není podstatné. Vychází z mého hudebního přesvědčení, z respektu k partituře.

Je-li interpretace výsledkem vnitřní nutnosti a nikoli snahy o efekt, pak je podle mě nejen možná, ale i žádoucí. Každá generace – a vlastně každý interpret – k takovému dílu přistupuje z jiného místa, s jinou zkušeností. Pokud je tento přístup pravdivý, hudba tím netrpí, ale naopak zůstává živá.

Jak vypadá váš závěr roku a co vás čeká hned na jeho začátku? Na jaké projekty se nejvíc těšíte v roce 2026?

Do konce letošního roku už zbývá jen několik dní, které mám naštěstí volné a beru je jako prostor k nadechnutí. Začátek roku ale bude velmi intenzivní.

Hned v lednu mě čekají dva koncerty s Moravskou filharmonií Olomouc, při nichž provedeme zmíněný Mozartův Klavírní koncert d moll – nejprve v olomoucké Redutě a následně ve Zlatém sále Musikvereinu ve Vídni.

Díky podpoře Karel Komárek Family Foundation mě čeká také cesta do švýcarského Lucernu, kde vystoupím na koncertě a zároveň se zúčastním masterclass s Christophem Eschenbachem. V únoru pak v rámci stejné spolupráce odjíždím i do New Yorku, což je pro mě další velká, inspirativní výzva.

Vedle těchto zahraničních projektů se moc těším i na sólové recitály po celé České republice a na pokračující skvělou komorní spolupráci s houslistou Danem Matejčou. 

S výhledem do další sezony bych rád čtenáře pozval také na koncert v rámci Pražského jara, který se uskuteční 23. května 2026 v Anežském klášteře, a v létě 2026 mě čeká rovněž koncert v Singapuru. Právě tato pestrost – domácí i zahraniční projekty, sólová i komorní hra – je něco, na co se v nadcházejícím období velmi těším.

Co děláte, když zrovna necvičíte, nekoncertujete, nestudujete a zkrátka nezabýváte se hudbou?

Moc rád chodím do přírody. Neprovozuju sice žádnou velkou turistiku, ale líbí se mi klid, který tam zažívám. 

Jakou má podle vás budoucnost klasická hudba?

Já osobně přistupuju ke klasické hudbě s největší mírou obdivu a pokory. Je to umění, které vznikalo po staletí a nese v sobě mimořádnou hloubku, intelektuální náročnost i duchovní rozměr. Právě proto je dnes někdy obtížné ji obhajovat ve světě, který je zvyklý na rychlou spotřebu a okamžitý efekt.

Zároveň si ale nemyslím, že by klasická hudba byla v ohrožení. Vnímám, že má stále své věrné příznivce. Tato hudba nikdy nebyla určena všem, ale těm, které osloví, může nabídnout něco trvalého, hlubokého a nenahraditelného. Právě v tom podle mě spočívá její síla i budoucnost.

Dáváte si novoroční předsevzetí?

Nedávám. Byl bych zbytečně nespokojený, kdybych je neplnil. 

Foto: archiv Jana Schulmeistera, Ivan Korč, Petra Hajská, Khalil Baalbaki

Facebook X E-mail WhatsApp