„Jörg-Andreas Bötticher vytvořil z celého večera intenzivní, kouzelný a obohacující zážitek, ve kterém nám dal nahlédnout do fascinujícího cembalového světa.“

„Umělec přednáší s výrazem svobody a jakoby s lehkostí, přesto vždy zároveň virtuózně.“

„Závěrečné Vivement bylo dosti výmluvným zakončením celého večera, který hovořil všemi jazyky o krásách cembalového umění a vyzýval všechny přítomné, aby si jej zamilovali.“

V předposledním koncertu letošního úspěšného a nápaditého cyklu koncertů staré hudby v Brně uvedla Barbara Maria Willi svého cembalového kolegu a profesora ze Scholy Cantorum Basiliensis Jörga-Andrease Böttichera. Ten představil originálně sestavený program cembalového umění nazvaný Jaro – léto – podzim. Tento název není odkazem na oblibu tvorby kompozic ztvárňujících jednotlivá roční období, ale měl naznačit posluchačům, že se jim představí skladby z raného, vrcholného i pozdního období tvorby pro tento nástroj. Každý, kdo ve středu 6. listopadu zavítal do Konventu Milosrdných bratří, musel být okouzlen a fascinován cembalem, které se pod rukama svého mistra rozeznělo svobodně, fantazijně, lyricky a intimně, ale též dravě.

Někdo možná považuje cembalo za nástroj ušlechtilého zvuku a neobyčejné barvy, která umně dotváří zvuk barokního a klasicistního orchestru – ale jít na cembalový recitál a poslouchat více než hodinu jeho stále stejný, neměnný zvonivý zvuk? Vždyť ten nástroj nemá přece pořádnou dynamiku ani barevné možnosti! Jestliže si někdo z účastníků středečního koncertu s podobným názorem pohrával, pak ho musel po poslechu cembalového umění Jörga-Andrease Böttichera rychle opustit.

Profesor cembala, varhan a generálbasu na Schola Cantorum Basiliensis je nejen žádaným sólovým interpretem a pedagogem, ale také odvážným a zapáleným hudebníkem-badatelem. Spolupracoval s mnoha renomovanými soubory, jako umělecký vedoucí řídil provedení různých významných a rozsáhlejších děl (například Händelovy opery Acis a Galatea nebo Dido a Aeneas Henryho Purcella) a mimo jiné inicioval v basilejském Predigerkirche kompletní provedení Bachových kantát. Jeho obrovský elán do stále hlubšího a pravdivého poznávání světa staré hudby, poctivá snaha odhalovat jeho zákonitosti, souvislosti i dosud neprobádaná zákoutí, jakož i jeho mistrovství a nadhled v cembalové interpretaci – to vše bylo obsaženo v jeho hře. Tím vším cembalista obohacoval posluchače, když jim postupně odhaloval cembalový svět: od jeho rané „jarní“ fáze, úsvitu éry hledání a rozvíjení nových kompozičních cest a přístupů, přes období „léta,“ kdy radost z tvoření v tomto zvukovém světě, odhalování a užívání jeho bohatství dosahuje svého vrcholu, až k fázi „podzimu,“ kdy už všechny dobré plody dosáhly své zralosti a jsou sklizeny.

Jaro představovaly skladby Louise Couperina a Johanna Jakoba Frobergera, dvou raně barokních skladatelů, kteří se vzájemně dobře znali a inspirovali se jeden druhým. Cembalisté někdy možná mohou působit jako lidé z jiného světa – se vším tím neuvěřitelně rozmanitým zdobením a ustavičným tempem rubatem, kdy se zdá, že ruce snad nikdy nestisknou obě klávesy zároveň či tak, jak je psáno. Nám obyčejným smrtelníkům se tak jejich hra může jevit jako vzdálený a nepřístupný svět plný rozevláté svobody a volnosti, kterou pochopí pouze zasvěcení. Právě takové jsou rané cembalové skladby, které vycházejí na jedné straně z harmonických experimentů, které italští skladatelé používali ve svých virtuózních skladbách, často v improvizujícím stylu, a na straně druhé z francouzské touhy po volnosti, kterou vkládali do svých preludií.

Prélude à l´imitation de Monsieur Froberger od Louise Couperina i jeho následná Passacaille zahájily celý cembalový večer právě s tímto zdánlivým výrazem naprosté svobody a volnosti, který jsme slyšeli ve hře Jörga-Andrease Böttichera a který jsme museli obdivovat. Jeho krásně „vyšperkované“ zdobení bylo velmi živé a hbité a přitom neztratil kontrolu ani nad jedinou notou. Jeho hra působila virtuózně, přičemž krásně odhalovala zvukové bohatství nástroje z dílny Františka Vyhnálka (kopie Johanna Christiana Gräbnera z roku 1739), a současně velmi přirozeně, jako by kompozice byly pouze předlohou poskytující nekonečný prostor ke svobodné tvůrčí činnosti interpreta. A snad právě takový byl smysl i těchto raných cembalových kompozic.

Po Couperinovi zazněla Partita a moll FbWV 630 Johanna Jakoba Forbergera. Také díky jeho snahám a kompoziční invenci se postupně zrodila suita, oblíbená forma barokní hudby, z volného výběru a řazení tanců až k její ustálené formě, jak ji známe dnes (allemande, courante, sarabande, gigue). V této suitě za sebou skladatel zařadil věty Plainte faite à Londres pour passer la mélancolie, Gigue, Courante a Sarabande, což je z našeho pohledu možná řazení netypické, ale dávalo perfektní smysl. Suita začíná jemný nářkem, laděným spíše intimně tklivě, který pak přejde v živou Gigue a Courante, které běží skoro překotně od první noty k poslední, ale přesto poskytují velký prostor k francouzskému bohatému zdobení. Jejich běh ukončila pomalejší Sarabande, která však naštěstí nebyla pomalá natolik, aby posluchače uzemnila a ukolébala unylým sentimentem. Ne, tato sarabanda se držela celku svým výrazem i plností zvuku a pouze v závěru uzavřela pomyslný kruh zjemněním v cembalovém rejstříku.

Velmi působivá byla následující Suite No. 2 in g Henryho Purcella, ve které se zračila plnost života hudebního „léta,“ plná míra tvůrčí invence, touhy tvořit, objevovat a vyjadřovat poznané. Úvodní Prelude bylo plné této životní a tvůrčí energie, která strhla posluchačovu pozornost od prvních tónů, takže pak velmi pozorně a dychtivě poslouchal, co se dělo ve skladbě dál. Almand s sebou přinesla zajímavé a v purcellovském duchu harmonicky inovativní, místy až „pikantní“ vedení hlasů, které nadzvedávalo ze židle. Následovala svěží Corant, ne příliš pomalá Sarabande a opět energická, zábavná Jigg, za kterou skladatel vložil A New Irish Tune, která jen podtrhovala živost a nápaditost kompozice. Cyklus uzavřela Chaconne, která bývá vždy vděčným zakončením suity, neboť ve svých proměnách, stupňujících intenzitu projevu, umocňuje v posluchači všechny emoce získané poslechem suity a směřuje k radostnému uvolnění.

Ze hry a přednesu Jörga-Andrease Böttichera jsme mohli vycítit, že dokonale ovládá umění cembalové hry a souzní se svým nástrojem, který cítí v jeho zvukových a technických vlastnostech do každého detailu. Dokáže tudíž věnovat pozornost každému tónu, aby mu dopřál náležitou a patřičnou kvalitu. Současně disponuje hlubokým vhledem do kompozice přednášených skladeb, který mu pak poskytuje zřejmý nadhled. V jeho hře jsme také mohli ocenit právě to, že se nesnaží o přílišný citový projev, který by pak v kompozicích tohoto rázu mohl působit až sentimentálně nebo rozvlekle, ale své srdce a cit jakoby podřizuje rozumu a hluboké porozumění kompozici staví nad osobní vyjádření vlastních niterných prožitků. Umělec přednáší s výrazem svobody a jakoby s lehkostí, přesto vždy zároveň virtuózně. Hraje 100% upřímně a přesvědčivě. O to působivější a pravdivější jeho vystoupení potom je. Ocenili jsme také to, že navazuje jednotlivé tance suity rychle za sebou, jako by se vůbec nepotřeboval rozmýšlet, co bude následovat, což vytvářelo krásný jednolitý blok hudby tvořené bezprostředně a se samozřejmostí.

V tomto duchu zahájil i druhou část večera, kdy téměř nedočkavě začal hrát Suitu in d HWV 428 Georga Friedricha Händela. Publikum se ani nestačilo utišit a už bylo vtaženo do proudu hudby vrcholně barokní a vrcholně cembalové. Suita o šesti částech Präludium, Allegro, Allemande, Courante, Air a Presto je komponovaná ve stylu, který v sobě spojuje to nejlepší ze stylu italského i francouzského. Italskou virtuozitu skladatel ozdobil francouzskou tanečností a uvolněností. Její krajní věty jsou velmi virtuózní až dravé a strhující, ale mezi ně jsou kontrastně vloženy tance jiného výrazu. Allemande do ní vnesla půvabné uklidnění, Courante trochu svěžího nadhledu a hravosti, Air vzdušnou, lehkou a líbeznou zpěvnost. Závěrečné energické Presto s trochou potřebného vtipu v hudbě bylo skvostným zakončením.

Závěrečná suita Francesca Geminianiho měla být jakousi výmluvnou rekapitulací zdůrazňující kvality a přednosti cembalového umění, ale zároveň přinášející bezstarostnou radost a potěšení. Už její vstupní Prélude Lentement jako by nás uvedlo do poněkud jiné, řekněme příjemné večerní atmosféry. Hravé a zábavné Gayment bylo následované částí Tendrement, kde jsme se konečně dočkali toho něžného a konejšivého charakteru cembala v loutnovém rejstříku, který jsme dlouho očekávali. Závěrečné Vivement bylo dosti výmluvným zakončením celého večera, který hovořil všemi jazyky a způsoby o krásách a možnostech cembalového umění, odhaloval jeho kouzelný svět a vyzýval s velkou výmluvností všechny přítomné, aby si jej zamilovali.

Jörg-Andreas Bötticher vytvořil z celého večera intenzivní, kouzelný a obohacující zážitek, ve kterém nám dal nahlédnout v tom nejlepším smyslu do fascinujícího cembalového světa. Bylo krásné poslouchat někoho, kdo naplno souzní se svým nástrojem i přednášenými skladbami, kdo v nich dosáhl hlubokého vhledu i nadhledu, ale v tom všem si zachoval především lásku.

Foto: Stanislav Vítek