„Deset let jsem myslel na to, jak zastřešení zámeckého nádvoří udělat.“

„Na prvním místě mám poslání splnit smysluplné společenské zadání. Na zámku by hudba určitě mohla nebo dokonce měla být.“

„Chtěl jsem podpořit osovost zámecké kompozice. Proto se teď dvě části hlediště roztrhnou a mírně se nakloní ke středu, kam jsem vložil schodiště.“

Smetanova Litomyšl nabízí svůj hlavní program už druhým rokem v náhradních prostorách místní sportovní haly. Zámecké nádvoří, které je tradičním festivalovým pódiem, zůstává veřejnosti nepřístupné kvůli rekonstrukci zámku. Stávající zastřešení mezitím dospělo ke konci své životnosti a všichni se tak upínají k roku 2025, kdy by se měl festival na zámek vrátit a do prvního roku třetího století Bedřicha Smetany navíc vstoupit pod zbrusu novou „střechou“. Autorem nového řešení, které spíš bude externím koncertním sálem než zastřešením, je renomovaný architekt Josef Pleskot. Jak vzpomíná v RozhovoruPlus, pod projekty v Litomyšli se podepisuje už skoro čtvrt století. A pro diváky i návštěvníky festivalu teď chce vyzvednout hlavně to, že je zámek stále živý a hudba v něm má historicky neodmyslitelné místo.

Z čeho jste vycházel a jak moc jste limitovaný památkáři, starou podobou zastřešení, dobovými zvyklostmi… samozřejmě vedle potřeb festivalu? 

Zámek je národní kulturní památka a památka UNESCO, což se musí nějakým způsobem respektovat, to je formální povinnost. Zámek je ale především autentické, stále živé dílo, kterému nejdřív chci rozumět, a ne se nechat ovlivňovat všemi formálními formulacemi, které ho někam zařazují. Na prvním místě mám poslání splnit smysluplné společenské zadání. A když si uvědomíte, co se na zámku v historii odehrávalo, že to byly zejména kratochvilné záležitosti, tak si říkám, že by tam hudba určitě mohla nebo dokonce měla být. Navíc Smetanova Litomyšl se stala velkou tradici. Je to událost, která přesahuje svoje hranice do mezinárodního měřítka. To je určitě první hledisko, i když má své limity, ať už fyzikální, nebo v mentálních přesazích. Pak se bavíte s památkáři, oni vám říkají, že to a to nemůžete, a vy odpovídáte, že ta stavba by to možná umožnila, a oni reagují: možná, ale jenom určitou formou… Takže následuje nekonečná plejáda jednání a dohadů o tom, co by se mohlo a co ne. Na začátku všeho mého uvažování byl konec životnosti stávajícího zastřešení, které bylo vkládáno do nádvoří, a všechny – jak provozovatele, tak památkáře – zlobilo, že scéna ucpává nádvoří, že není vidět architektura a arkády. Další důležitá věc je funkčnost. Při větším poryvu větru střecha nedržela pohromadě a muselo se třeba i přerušovat představení. Takže bylo řečeno, ať zkusíme vymyslet něco nového. Památkáři k tomu přidali podmínku, aby se zastřešení dalo během tří dnů namontovat i během tří dnů demontovat a aby mělo nádvoří po skončení festivalu tak upravený pískový povrch jako předtím. Důležité hledisko je stabilita, pokud se ani jedním růžkem nesmíte dotknout stavby. Čili další urputně těžká věc. Deset let jsem myslel na to, jak to udělat. Pak došlo k rekonstrukci zámku a řekl jsem si: aha, možná při té stavební činnosti by bylo skvělé udělat archeologický průzkum. Bylo mi to dovoleno a zjistili jsme, že existují vrstvy, které je možné odejmout, a tím se dá udělat třeba i nějaká startovací báze nebo základ, ze které bude konstrukce vycházet a která umožní stavbu lépe realizovat – udělat dobře statiku a navíc i vylepšit scénu. Tak to je vlastně celý vývoj, ke kterému došlo, a deset let se na něj muselo čekat. A teď to musíme všechno vyprojektovat a doladit během jednoho roku, protože příští festivalový ročník 2025 by se už měl konat v novém zastřešení. 

Když jste o konstrukci začal uvažovat, jaké jste dal sám sobě zadání? Chtěl jste vytvořit spíš koncertní sál, nebo sofistikované zastřešení? 

Všechno dohromady. To nejde oddělit. Chtěl jsem, aby zámek hrál autenticky se svojí scénou, a chtěl jsem vytvořit elevaci, která bude i společensky výborná. Nikdy se mi nelíbily dlouhé řady, do kterých se člověk prodírá z jedné a z druhé strany, chtěl jsem podpořit osovost zámecké kompozice. Proto se teď dvě části hlediště roztrhnou od sebe a mírně se nakloní ke středu, kam jsem vložil schodiště. Když člověk vstoupí do exkluzivního prostředí zámku, bude se moci rozhlédnout, stoupat nahoru a vidět společnost, která je tam shromážděná. To vnímám jako důležitou možnost pro návštěvníka. Když si pak sedne, tak by měl samozřejmě dobře vidět a slyšet, což zajistí kvalitní elevace. Další hledisko je, aby festival mohl provozovat nejenom hudbu v základní podobě, jako třeba v koncertní síni, ale aby bylo možné provozovat i představení s nějakou scénografií, protože Smetanova Litomyšl je festival, kde má své významné místo opera, a měl by dávat prostor i dalším žánrům. Také orchestr musí mít důstojné místo před nebo pod pódiem. To všechno jsme museli zohlednit, ale tak, aby krása památkového objektu nebyla porušena a zároveň tam nepršelo.

Je jasné, že nevytváříte klasickou koncertní halu, kde se vše propočítává s akustikem. Ale Smetanova Litomyšl si vždy zakládala na dobrém zvuku a snaží se ho co nejlépe řešit to i teď v provizorní, sále ve sportovní hale. Do jaké míry je složité vytvořit dobrou akustiku příbuznou koncertnímu sálu na otevřeném nádvoří, které lidem koncertní sál připomínat bude, a budou mít podprahově na dobrý zvuk nároky?

Je to velmi těžké, ale jak říkáte, je to otevřený prostor, takže akustika je nespočítatelná. Měřit jí můžeme jenom v uzavřeném sále, který má určitou kubaturu. Tady je volné nebe a i Arkády mají za sebou otevřený akustický prostor. Tak jsme si řekli že zkusíme akustiku odhadnout. Nakonec je vyzkoušeno, že se tam hrálo a nebylo to nijak špatné, vždy to zázračně vycházelo (usmívá se). Tak to snad vyjde i tentokrát. A řekli jsme si, že příští ročník bude experimentální, že to budeme zkoušet a dolaďovat. 

Budete zasahovat i do pódia a do zákulisí, nebo se vaše řešení omezí „jen“ na samotný sál?

Ne ne, bude to řešení komplexní, včetně zázemí účinkujících a techniků. 

Použil jste nějaké nové technologie nebo materiály, něco, o čem se třeba jednou v souvislosti se zastřešením Zámeckého nádvoří bude mluvit jako o revoluční řešení? 

Zatím o nich nevím (směje se). Ale už podstata stavby samotné, ta vysoká konstrukce v omezeném prostoru, která musí být rozebratelná tak, aby bylo možné protáhnout to velké množství materiálu otvorem širokým něco přes dva metry, už i to je výkon! Řekl bych, že know-how bude víc v technologiích než v materiálech. 

Čerpal jste někde inspiraci, nebo je to řešení šité čistě na míru zámeckému nádvoří? 

Samozřejmě přesně na míru zámeckému nádvoří, protože litomyšlský zámek je opravdu unikátním prostorem, který nemá v Evropě obdoby. Existují snad jen tři podobné příklady, ale jsou méně inspirativní. Nenavazuji na sebe, ale pokud bych přeci jen měl ze své práce nějak vycházet, tak bych tady asi vzpomenul spíš na multifunkční aulu Gong v Ostravě.

A zohlednil jste nějak těsně sousedící Zámecký pivovar a Evropské školící centrum YMCA, které jste před lety dělal, plánujete nějakou návaznost na ně? 

Formálně ne, to byl úplně svébytný projekt. Ale provozně ano.

Počítá nové řešení i s komorními projekty, které zatím narážely na limity dosavadního pódia a hlediště?

Určitě ano. Jde o to, s jakou rychlostí nové zastřešení umožní některé prvky přesunout nebo odstranit, ale myslí se na to. 

Když jsme u té rychlosti pořadatelé často říkali, že když hrozí déšť, tak preventivně už přes den zatahují, protože střecha nestíhá operativně reagovat. Jak rychle bude nové zastřešení reagovat na počasí. Bude možné zatáhnout třeba i v průběhu koncertu? 

Počítám s tím, že zastřešení bude u většiny koncertů tentokrát spíš zatažené, už kvůli akustice. Divák uvidí celý zámek, to je podstatné. V případě nepřízně počasí je nenápadné a rychlé zatahování větší části střechy málo reálné. Ale v případě zvláštních projektů bude moci být střecha roztažená asi z jedné poloviny a ta bude pohyblivá. 

Jaké náklady si vyžádá nové zastřešení? 

Rozpočet se odhaduje kolem 50 milionů. Dostali jsme přísliby od hlavního sponzora České spořitelny, že nemáme mít obavy, že se potřebná částka najde. Hodně dal kraj a bude se sbírat i od dalších subjektů.

Stihne se to? Rok je velmi krátká, spíš šibeniční doba na tak složitý projekt. Máte obavu? 

Termín je to našponovaný a obavu má člověk vždycky, ale myslím si, že to stihneme. Třeba to zvládneme, ne na sto, ale na 93%, to ale neznamená, že to divák nebo posluchač pozná. 

Takže počítáte s tím, že v roce 2025 zastřešení vyzkoušíte a na základě získané zkušenosti pak případně dodatečně upravíte? 

Ano, přesně tak. Rok 2025 bude ročníkem v novém hávu, ale zkušebním. 

Ale je krásné, že třetí století Bedřicha Smetany začne v novém… 

Mám z toho radost. I když to bude premiéra, která se musí otestovat a případně doupravit. 

Vy jste s Litomyšlí celkově hodně spjatý a vaše jméno podepsané pod mnoha projekty, místy a budovami. Spíš by se nabízel výčet toho, co jste tam nedělal…Máte k ní nějakou osobní vazbu? 

Vlastně ani ne, je to náhoda, jako všechno v životě. Když jsem na gymnáziu četl Jiráskovu Filozofskou historii jako povinnou četbu, tak jsem si už tehdy říkal, že to musí být zajímavé město. Studoval jsem tehdy na gymnáziu v Písku a říkal jsem si, že tam třeba budou mít stejně hezké gymnázium jako my (usmívá se). A podvědomě jsem toužil Litomyšl vidět. Ale dostal jsem se tam až profesně, když jsme byli vyzváni někdy kolem roku 2000 k soutěži, a tu jsme vyhráli. Od té doby se v Litomyšli více či méně vyskytuji. Vidíte, už je to čtvrtstoletí. 

Jste festivalový divák, chodíte na koncerty? 

Musím se přiznat, že čím dál tím míň, protože nemám už tolik času. Chodíme se ženou obecně na hudbu, na Pražské jaro, na abonentní koncerty do Rudolfína, to všechno ano, ale už ne s předchozí intenzitou a pravidelností. A Zámecké nádvoří mám zažité už léta jako divák. Vždycky jsme tam jezdili tak na dva, na tři dny, ale nemůžu říct, že bychom tam trávili dovolenou, pouze krásné chvíle. 

………………..          

Rozhovor vychází také ve Festivalových novinách Smetanovy Litomyšle.

foto: archivy festivalu a ateliéru, Český rozhlas / Tomáš Voďnanský, František Renza, Petr Veber