„Umělkyně, která je špičkovým profesionálem, aniž by to pro ni v nejmenším znamenalo, že se proto trochu může svézt na vlně popularity a rutiny.“

„Přestože se sólistce, pohybující se dosud zejména ve světě Mozartových a barokních oper a italského belcanta, Mahler dosud vyhýbal, nebo snad ona jemu, dospěla k němu.“

„Craig Terry u klavíru nezastupitelně podporuje a dotváří a doříkává tam, kde poezie a zpěv ještě nechávají prostor.“

Nedělní koncert americké mezzosopranistky Joyce DiDonato přinesl do pražského Rudolfina atmosféru hvězdných hudebních večerů, radost ze vzájemné pospolitosti, krásnou a mistrovsky interpretovanou komorní vokální hudbu a s tím vším hmatatelně všemi sdílenou, vymodlenou naději, že se alespoň něco ze starých dobrých časů snad vrací. Pěvkyni nedostižně doprovázel její krajan Craig Terry.

Joyce DiDonato velmi kontaktně a emotivně doprovázela vystoupení slovy o pocitech, které prožívá, když může být zase na pódiu. Získala ještě větší sympatie publika, protože snad každému z přítomných jako kdyby mluvila z duše. Ale měla by neméně velký ohlas i za pouhé zpívání. Od prvních tónů totiž bylo zřejmé, že je ve Dvořákově síni přítomna umělkyně, která je špičkovým profesionálem, aniž by to pro ni v nejmenším znamenalo, že se proto trochu může svézt na vlně popularity a rutiny. Bezmála devadesátiminutový program koncipovaný bez přestávky jakoby svou délkou a kompaktností ještě chtěl vyhovět vládním opatřením uplatňovaným proti pandemii, ale intenzita prožitku na pódiu a síla emocí předávaných do auditoria byla autentická, ryze a plně koncertní, ne taková jako při streamech minulých měsíců. Mementem toho, co jsme zažívali a co ještě neskončilo, byly jen ty nepříjemné předměty na obličeji, na které si snad nezvykneme nadobro.

Oproti vytištěnému programu nakonec zazněly skladby v trochu jiném pořadí a na začátku přidala Joyce DiDonato úplně navíc jako vstupní pozdrav a současně i jakýsi chvalozpěv Schubertovu píseň An die Musik. Následoval Haydn, Mahler, dvě barokní árie, dvě kabaretní písně a v podobném duchu ještě dva muzikálové přídavky. Sólistka prokázala krásnou mnohostrannost, umění pohrát si s textem a výrazem a přirozenou schopnost být neustále v kontaktu s publikem.

Haydnova kantáta Ariadna na Naxu je zralé dílo s italským textem, které na nevelké ploše střídá řadu psychologických poloh, sahajících od úzkosti přes hněv až po smutek. Vděčné antické téma pro mnohé skladatele od Monteverdiho přes Bendu po Martinů, jak to za dva týdny připomene právě na třech zmíněných jménech hudební projekt zařazený do programu festivalu Smetanova Litomyšl. Haydnovo zachycení pocitů ženy, nečekaně zrazené a opuštěné, si s ostatními nezadá. I v rámci celkově uměřenějšího stylu vídeňského klasicismu se dá vyjádřit mnohé a sólistka tyto možnosti využila beze zbytku: v emočním naladění, v dynamice, naléhavosti obrácené ven i zoufalosti směřující dovnitř. Hudební sonda do duše, stylová, nepřehnaná, a přece hluboce výstižná a úplná. Už tady bylo zřejmé, že Craig Terry je u klavíru rovnocenným partnerem, který jako ten nejlepší z doprovazečů písňových večerů zůstává decentně v pozadí, ale přesto nezastupitelně podporuje a dotváří a doříkává tam, kde poezie a zpěv ještě nechávají prostor.

Písně na Rückertovy texty od Gustava Mahlera, o celé století novější, jsou výrazově z jiného, složitějšího a náročnějšího světa, ale propojení zpěvu, slov a tónů klavíru v nich funguje na stejném principu. Přestože se sólistce, pohybující se dosud zejména ve světě Mozartových a barokních oper a italského belcanta devatenáctého století, podle jejích slov Mahler dosud vyhýbal, nebo snad ona jemu, dospěla k němu. Prý právě v extrémní době pandemie, útočící na člověka mimo jiné prostřednictvím sociální izolace i chybějících kontaktů s uměleckými podněty, došla k bodu, kdy i ona zatoužila prožívat a předávat emoce, které hudbou zachytil a stvořil. Výsledek byl ve všech pěti písních skvostný, do detailu propracovaný a výstižný. I pianista kouzlil jemností a škálami úhozu v dynamice i ve výrazu.

Joyce DiDonato je stále doma v barokním repertoáru. I tam dává přednost výrazu před pouhou virtuozitou. Dvakrát připomněla své pověstné role královen. Jednak árií Morte col fiero aspetto z opery Marc’Antonio e Cleopatra od Johanna Adolfa Hasseho, z díla z jeho raného neapolského období, které odstartovalo jeho úspěšnou kariéru operního skladatele. A potom árií É Pur cose in un giorno…Piangere la sorte mia z Händelovy italské opery Giulio Cesare in Egitto. Klavírní doprovod není v těchto případech „stylový“, ale umění Craiga Terryho přiřadilo i barokní hudbu do rámce toho, co tvoří skutečný „Liederabend“, klasický písňový večer.

A pak už oba interpreti excelovali v repertoáru, kterému se společně také často věnují. Pianista byl zároveň aranžérem, patrně dotvářejícím doprovod z nějaké části i improvizačně. Píseň Solitude od Duke Ellingtona, stejně jako La Vie en Rose, kde vedle autora hudby Louise Guglielmi-Louiguyho figuruje u textu i u zažité interpretace jméno Edith Piaf, byly v programu uvedeny. Jako neohlašované přídavky po nich zazněly I Love a Piano, jeden z největších hitů od Irvinga Berlina z 20. let, a nakonec i Somewhere Over the Rainbow, píseň, kterou mezi válkami do filmu Čaroděj ze země Oz napsali Harold Arlen a textař Yip Harburg a která v naší době figuruje na prvním místě v seznamu stovky nejlepších filmových písní dvacátého století. Joyce DiDonato se proměnila z operní divy v Američanku, která umí podmanivě zacházet s hlasem i při klasickém školení tak, že svým projevem v trochu sentimentálních melodiích naprosto strhne. Vděčnost za toto „live“ hudební setkání byla cítit při opakovaném potlesku vstoje z obou stran: z auditoria i z pódia.  

Foto: Nachtigall Artists