„Všem vedoucím patří velký dík, protože se zde dost možná rodí budoucí lídři celé naší země; bez přehánění. Jiří Chvála by mohl vyprávět.“

„Dětskou píseň je možno psát jako skladbu, jejíž náročnost záměrně snížím, aby ji děti zvládly. Anebo můžu dětský hlas považovat za svého druhu svébytný a nenahraditelný materiál a pracovat s ním úplně jinak.“

„Čtyřicet jedna čísel a durata koncertu více než hodina a půl bez přestávky. Není to trochu moc?“

Závěrečné koncerty sezony Kühnova dětského sboru, co do počtu členů největšího pěveckého tělesa v České republice, které letos oslavilo 90 let od svého založení, se uskutečnily v sobotu v Dvořákově síni pražského Rudolfina. Bohatý program představující činnost jednotlivých oddělení sboru od nejmladších po nejstarší se zakončil společným zpěvem všech účinkujících. Závěrečné koncerty se 17. června 2023 uskutečnily dva: první od půl dvanácté a druhý v podvečer. Reflektován bude onen první.

Psát recenzi dětského vystoupení je samozřejmě hloupost. Je však možné reflektovat pořad, jak ho vystavěli všichni zainteresování vedoucí, a ihned řekněme, že zaslouží absolutorium a obdiv za nasazení při věnování se našim malým talentům. Činnost označitelná za investici a velmi cílevědomý výhled do budoucna. Všem patří velký dík, protože se zde dost možná rodí budoucí lídři celé naší země; bez přehánění. Jiří Chvála by mohl vyprávět.

Vystoupilo několik oddělení sboru a dramaturgie byla velmi logicky koncipována způsobem od malinkých po nejstarší a pak všichni spolu. Z hlediska repertoáru se pak jednalo výhradně o skladby českých autorů, rovněž pochopitelné, byť nabízí se koncert ozvláštnit alespoň několika málo kompozicemi zahraničních autorů nejspíše v překladu do českého jazyka (v dětském věku nepředpokládáme, že bude zpěvák vládnout cizí řečí).

Nemá smysl rozebírat podrobně každé oddělení a všechny jednotlivé zpívané písně. Oddělení KHS (nejmladší Kühňátka) a M – proč jsou označení sekcí sboru tak suchopárná? – však nastoupila v počtu zpěváků nižším než je číslo třicet a bylo to znát. V těchto chvílích bylo subtilní těleso na podiu dosti utopené a jinak famózní, avšak hlasitostně vcelku svobodná hra doprovázejícího klavíristy způsobila nejen disbalanc mezi hlasy a nástrojem, ale také nižší srozumitelnost textu; věc to vpravdě zásadní v momentě, kdy brožurka s texty písní není přiložena. (Že nebyla přiložena zas bylo snadno pochopitelné. Proč by Čech měl potřebovat české texty?) Navrhl bych přistoupení sboru blíže k divákům (při dopoledním koncertě rudolfinská empora diváky nebyla obsazena) a možná i přistavení nějaké odrazové desky bezprostředně za záda zpěváčkům. K úvaze mi obecně přijde i dirigování zpod pódia, aby těla řídících nekryla výhled na mnohdy neodolatelně bezprostřední malé umělce. Na nejmladších pěvcích je právě toto nejvíce „k sežrání“ – zapomenou se uklonit, opakovaně zívají na celé kolo, zpívají a při tom se dívají kamsi do dáli a vůbec ne na dirigenta, zakopnou, cosi upustí a je jim to jedno… Úsměvná je i míra přirozených pohybů. Některé děti přirozeně tančí, aniž jsou vyzvány, jiné naopak velmi ukázněně nehnutě stojí jsouce si velmi dobře vědomy, že tak je to přece slušné.

Skladby určené k interpretaci dětmi mají jednu velkou výhodu: Lze si při nich hrát. Tak byl divák svědkem různého dupání, tleskání, ukazování i celých choreografií. Dirigentky se k dětem přirozeně přidávaly připomínající tak, co za pohyb bude následovat. (Činnost, kterou si dirigent před profesionálním, dospělým tělesem těžkokdy vyzkouší. Hrát si a tancovat bohužel na prestižní pódia vážné hudby a světových hvězd nepatří.) Jevištní akce dětského sboru tak zároveň nenápadně sdělují a potvrzují, že to není „jenom o zpěvu“. Děti do Kühnova dětského sboru chodí pro mnohem víc než jen noty a dokonalý zpěv. Jdou tam jistě i za kamarády, hrou a legrací. Z tohoto pohledu je, opět to připomenu, pedagogická činnost všech zúčastněných věcí svrchovaně chvályhodnou a říkající si o ocenění. Hodně zabitých much najednou…

Zmije, píseň zhudebněná Václavem Trojanem, se stala mým oblíbeným bodem programu. Dětskou píseň je možno psát jako skladbu, jejíž náročnost záměrně snížím, aby ji děti zvládly. Anebo můžu dětský hlas považovat za svého druhu svébytný a nenahraditelný materiál a pracovat s ním úplně jinak. Přesně tento pocit jsem měl ze zmíněné písně. Velmi vážně a oddaně složená hudba dětské umělce tak nějak beroucí vážně. Ne jako suboptimální jedince, ale jako unikátní a výjimečné osobnosti. Skladeb a skladbiček, co by si zasloužilo ocenění, však zazněla celá řada a mně je líto, že není možné se věnovat všem.

Při dopoledním příchodu do Dvořákovy síně mě zaujal chlad v ní panující. Jedná se samozřejmě o drobnost, avšak během vrcholu programu, umně zkráceném pásmu Slavnosti jara Otmara Máchy, jsem měl tendenci litovat bosé tančící vystupující. Pásmo zaznělo celé na nedávném výročním koncertu, a tak se vkladla myšlenka láce ve smyslu „dobré, nemusíme cvičit nic nového, toto už umíme, tak to zrecyklujeme“. Pocit ošizení publika ještě zesílilo, že šlo o jediný bod vystoupení elitního, koncertního oddělení sboru. Věc však můžeme smířlivě chápat tak, že na výročním koncertě naopak oddělení „potilo krev“ více než půl třetí hodiny. Časový odstup od tohoto vystoupení nebyl kdovíjaký, aby byl prostor nazkoušet něco dalšího. Očekával bych však vytažení některého repertoárového kusu odkudsi ze zálohy; určitě spíše než totéž znovu po měsíci.

K zaregistrování byla informace, že obvykle se dříve konaly závěrečné koncerty tři. Od dob covidových však návštěvnost a členská základna určitým způsobem poklesla a prozatím se zcela nezotavila. Tento fakt přinesl možnost redukce počtu závěrečných koncertů ze tří na dva bez újmy na možnosti předvést repertoár jednotlivých oddělení v plnosti. Je však otázkou, zda by tři koncerty přece jen nebyly vhodnějším řešením. Čtyřicet písní a jedno zkrácené pásmo – tedy čtyřicet jedna čísel a durata koncertu více než hodina a půl bez přestávky, přičemž lze chápat, že šlo do značné míry o představení určené dětem, potenciálně budoucím členům sboru fungující jako reklama a návnada. Není čtyřicet jedna bodů programu trochu moc? Netrpělivost z publika k závěru pořadu byla patrná a dětští posluchači namnoze každý svým způsobem postupně posluchačsky rezignovali.

První závěrečný koncert přinesl ve svém závěru, jak zmíněno, um všech zpěváků najednou, což znamenalo přibližně dvě stovky dětí na rudolfinském pódiu. V tu chvíli už to skutečně byla skutečně demonstrace síly. Síly sboru, jemuž přejme – v zájmu nás všech – dobré zdraví a mnoho dalších úspěšných sezón.

Foto: Kühnův dětský sbor