„Jedním z nejoddanějších příznivců sboru byl Václav Trojan, kterého veřejnost zná hlavně z loutkových filmů Jiřího Trnky. Spolupráce s Jiřím Trnkou ve Starých pověstech českých, Princovi Bajajovi, Špalíčku a dalších byla další doménou našeho sboru.“

„Někdy jsem si vyčítal, že mám až moc velké, možná přehnané, nároky, a že jsem neúprosný; ve výsledku vidím, že to nebylo zbytečné.“

„Ale pozor, to za Kühna nebylo! Jeho založení jednak dětského sboru a potom založení sboru dospělých, to bylo světové unikum. On byl sám zpěvák a žádný sbormistr nedovedl to, co dovedl Kühn: Naučit amatérské pěvce profesionálnímu pěveckému projevu.“

Právě dnes, 9. května, slaví narozeniny jedna z našich nejvýznačnějších osobností v oboru sborového zpěvu, zejména dětského, Jiří Chvála. Tři dny po jubilantových devadesátých narozeninách se v Dvořákově síni pražského Rudolfina uskuteční výroční koncert k založení Kühnova dětského sboru. Sbormistra i sbor spojuje číslovka devadesát. „Koncert je k výročí sboru, svoje narozeniny se snažím tutlat,“ říká neobyčejně vitální a noblesní pán, notně bilancující i vděčně vzpomínající na zakladatele sboru, Jana Kühna.

Na výročním koncertě Kühnova dětského sboru zazní skladby Bedřicha Smetany, Josefa Bohuslava Förstera, Ivana Kurze, Petra Ebena… Můžete přiblížit, jakým způsobem vznikal repertoár koncertu? Co jste zejména nechtěli opomenout?

Představoval jsem si především, že by měli zaznít skladatelé, kteří s naším sborem pravidelně léta spolupracovali. A to jak v prvním, předválečném období sboru, tak i v současnosti. Takových je mnoho, nebylo tedy pak snadné jen některé z nich vybrat. Je mnoho skladatelů, kteří k nám mají krásný vztah a my k nim také.

Jedním z nich je i profesor Ivan Kurz. Na jubilejním koncertě zazní jeho Stabat mater pro dětský sbor a smyčcové kvarteto, skladba zajímavá, velice hluboká, kontemplativní a, řekl bych, pro dětského interpreta mimořádně náročná, nejen po stránce interpretační, ale i pro hloubku svého sdělení.

Je to tak, že se v dětském sboru snažíte spíš vyhýbat skladbám závažnějšího charakteru?

Možná, že to tak bývá. Ale nepodceňujme děti, dovedou pochopit víc, než si myslíme. U nás naopak od svého vzniku dětský sbor zpíval hodně také duchovní tvorbu, zejména klasickou polyfonii – Palestrina, Monteverdi, di Lasso. Tedy už za Jana Kühna, zakladatele, který dobře věděl, že takové skladby, založené na polyfonickém vedení hlasů jsou pro děti velikou školou.

To bylo na jedné straně, vybraná sborová tvorba pro ženské hlasy všech slohových období. Na straně druhé to je soudobá hudba. Vážíme si toho, že ve třicátých letech náš veliký sborový tvůrce, Josef Bohuslav Foerster, napsal pro Kühnovy děti Tři sbory pro dětské hlasy a klavír, op.172, které také budeme provádět na koncertě 12. května. A Vítězslav Novák, další velikán české hudby, napsal pro náš dětský sbor zajímavý a capella cyklus Máj, krásný, plný invence a na svou dobu objevný.

Jedním z nejoddanějších příznivců sboru byl Václav Trojan, kterého veřejnost zná hlavně z loutkových filmů Jiřího Trnky. Spolupráce s Jiřím Trnkou ve Starých pověstech českých, Princovi Bajajovi, Špalíčku a dalších byla další doménou našeho sboru.

Spolupráce se současnými skladateli byla neuvěřitelně bohatá. Lákalo je a inspirovalo především zvukové kouzlo dobře vedených hlasů, intonační průzračnost a velká pohotovost při studiu. Když se zeptáte, kolik je těch komponistů, tak určitě vyslovím tříciferné číslo, hodně přes sto. I za mého vedení jsme iniciovali vznik mnoha nových skladeb. Jejich autory byli Jiří Srnka, Zdeněk Šesták, Jiří Teml, Jiří Pauer, Josef Páleníček, Juraj Filas, Jiří Gemrot, a nesmím zapomenout na Otmara Máchu.

… ano, čtu, že zazní jeho Slavnosti jara. Budou celé? To je 26 minut…

Ano, budou celé, celá tato pozoruhodná sborově taneční svita. Ale ještě připomenu Rafaela Kubelíka. Na toho bych zapomněl. Tento velký dirigent a také skladatel napsal v roce 1939 pro Jana Kühna ohromně náročnou skladbu, která se jmenuje Invence a interludia, má sedm částí a je komponována ve starých církevních tóninách. Dětské hlasy doprovází soubor 4 trubek a 4 hobojů. Skladba je extrémně náročná intonačně i hlasovým rozsahem. Děti musí zazpívat i tříčárkované c. To je naprosto unikátní. Byl jsem moc poctěn, když se na mě v devadesátých letech obrátil tento legendární umělec s žádostí, abych připravil sbor pro nahrávku pod jeho řízením.

Zpět k Otmaru Máchovi. K jeho Slavnostem jara avizujete „krásnou choreografii Živany Vajsarové“. Šlo by to trošku přiblížit, aniž by se něco prozradilo?

Já bych nejdřív prozradil, proč a jak vůbec tato suita Otmara Máchy vznikla. V roce 1976 jsme poprvé byli pozváni do Japonska a mně bylo jasné, že Japonce musíme upoutat ještě něčím víc než jen zpěvem. Napadlo mě, že by naše děti mohly kromě zpěvu také tančit. Žádnou zkušenost jsem s nimi v tomto směru dosud neměl, ale dlouho mi tahle představa ležela v hlavě. Pak jsem si vzpomněl na profesora Františka Bonuše. Poznal jsem ho předtím v jednom vysokoškolském souboru. Věděl jsem, že je odborníkem na stylizovaný lidový tanec, světovou kapacitou v tomto směru. Tak jsem si dodal odvahy, oslovil ho a on se toho mého nápadu, kupodivu, velice rád ujal. Zbývalo teď najít vhodnou skladbu. A napadlo nás, po přechozí jiné spolupráci s Václavem Trojanem, co tak udělat něco z jeho báječného Špalíčku, který jsme dobře znali a zpívali. Tak jsme se rozhodli. Profesor Bonuš vytvořil choreografii, vybral pohybově disponované děti a chopil se tanečního nastudování. Výsledek byl úžasný a japonské publikum bylo nadšené.

Když jsme pak dostali do Japonska opakované pozvání, zvažoval jsem, co vybrat teď. Znal jsem dobře skladby Otmara Máchy a věděl, že to je plnokrevný a spontánní skladatel, tak jsme se na něho obrátili. Otmar Mácha nás nezklamal. František Bonuš mu prozradil svou představu a přinesl námět a scénář na taneční pásmo s názvem Volání slunce. A o tři roky později se situace opakovala. Po velkém ohlasu se oba umělci, Mácha s Bonušem pustili do dalšího díla, kterým bylo nové pásmo písní a tanců, českých, moravských a v závěru pak temperamentních slovenských.

Byl jsem také u toho. Pro mě bylo ohromně zajímavé pozorovat celý ten tvůrčí postup. Otmar Mácha s velkou intuicí a uměleckou fantazií okamžitě pochopil, jaké noty má napsat. Vzniklo, zrodilo se nové dílo, nádherné pásmo, s bohatými proměnami nálad a strhujícím finále.

Na koncertě bude choreografie paní Živany Vajsarové. Je to tak, že děti budou zároveň zpívat i tančit?

Ano. Tehdy před lety nikdo nevěděl, jak to dopadne, dnes už máme za sebou desítky repríz na domácích podiích, ale také v Americe, Asii, Africe a Austrálii. Na jubilejním koncertě Slavnosti jara zazní i jako určitý dokument sborové historie.

Jen ještě k choreografce, paní Živaně Vajsarové. Je dcerou Františka Bonuše a podílela se už na premiéře Slavností jara. Dál tuto inscenaci po dlouhá léta obnovuje a dotváří.

Mám informaci, že přijdou bývalí členové sboru a hosté. Zní to jako opulentní oslava. Skoro se bojím, aby se pod vším slavením neztratila sama hudba. Můžete mě ujistit, že to nehrozí?

Můžu. My si nehrajeme na velkou slávu a pompu. Co se týče bývalých členů, vznikla tradice v době vánoční, že bývalí členové přicházejí a zpívají s námi Českou mši Vánoční Jakuba Jana Ryby a člověk až žasne, jak silný citový vztah mají bývalí členové ke sboru a co pro ně znamená pro celý další život. Nejen po hudební stránce.

Sbor má tedy přesah daleko za hudbu…

Je to tak, ale musím dodat, že podobný vklad pozorujeme i v jiných dětských uměleckých kolektivech. Děti u nás stráví spoustu drahocenného času, kolikrát ho musí skoro krást, protože školních povinností je neuvěřitelná spousta… Podstatné je to, že děti nejenom získávají ohromné hudební zázemí, jiné než třeba v základních školách umění. Dostávají se také do jiného, vzácného prostředí, k profesionálním orchestrům a do divadel. To je pro ně ohromný zážitek a zkušenost a jsou nadšené tou atmosférou.

Když jsem potom učil na hudební fakultě a setkával se se zpěváky, tak vím, jak pohotoví a hudebně obecně zběhlejší jsou ti, kteří prošli sborem. Sbor je takto i užitečný.

Pak je tu ještě něco jiného, co přesahuje jen hudební obzor. A to je poctivost a serióznost v přípravě; někdy skoro až puntičkářství, a to je také utváří a to si pak nesou s sebou do dalšího života. Ve sboru není možná pohodlnost, rychlost a rutina. Někdy jsem si vyčítal, že mám až moc velké, možná přehnané, nároky, a že jsem neúprosný; ve výsledku vidím, že to nebylo zbytečné.

Namátkově, řeknete nějaká jména dnes veřejně známých osobností hudby, které prošly Kühnovým dětským sborem a pod vašima rukama?

Pod vedením Jana Kühna to byli třeba významní dirigenti Jiří Hrnčíř, Zdeněk Košler, Jiří Bělohlávek. Pode mnou zpívali jako děti například operní pěvci Jaroslav Březina, Yvona Škvárová, Martina Bauerová, Lucie Silkenová, Jana Sibera, Zdeněk Harvánek, všechny jsem ani nejmenoval. Ale pak u nás vyrůstaly i jiné velké osobnosti, z oblasti medicíny například prof. Pavel Klener, který se sborem má stále krásný kontakt, nebo prof. Jarmila Heissigerová; Lukáš Trpišovský, režisér, byl také naším členem. Ale samozřejmě, není to jenom naše zásluha, že jsou úspěšní. Sbor ale měl určitě nezanedbatelný vliv i na jejich osobnostní rozvoj.

V tomto místě mě napadá, do jaké míry se práce s dospělými sboristy liší od práce se zpěváky-dětmi. Je mezi těmi dvěma nějaký podstatný principielní rozdíl? Říkáte, že jste si osahal obojí…

Jsem přesvědčen o tom, že princip a přístup musí být v podstatě stejný. To znamená nároky zvukové, nároky na správné vedení hlasu, uvolněný pěvecký projev, na přesnou intonaci atd. I co se týče výstavby skladby a detailní práce vyvážení hlasů. Je pravda, pochopitelně, že když pracuji se sborem dospělých zpěváků, který je dnes už profesionální, práce je ve výsledku jiná a hlavně rychlejší; zpěváci jsou připravení předem ze škol, mají pěvecké školení. Ale pozor, to za Kühna nebylo! Jeho založení jednak dětského sboru a potom založení sboru dospělých, to bylo světové unikum. On byl sám zpěvák a žádný sbormistr nedovedl to, co dovedl Kühn: Naučit amatérské pěvce profesionálnímu pěveckému projevu.

V čem byste řekl, že spočívá dnešní výjimečnost sboru? Čím je unikátní a čemu vděčí za svou vitalitu?

V době Jana Kühna jsem se vůbec neostýchal tvrdit, že je to náš nejlepší dětský sbor. A nejenom náš. Co se týče srovnání v Evropě a ve světě, to byl unikátní sbor. Nesrovnávám jej se sbory chlapeckými a internátními, jako byl lipský Thomanerchor a drážďanský Kreuzchor; posuzuji pouze smíšené dětské sbory. Je jisté, že jsem se snažil tuto tradici, to, co do dětského sboru vložil Jan Kühn, udržovat a zachovávat. V čem to bylo? Z čeho to všechno vycházelo? Jednoduché věci, už jsem něco říkal. První je, aby děti hlas nenamáhaly, Všechny sbory, co jsme slyšeli, zpívali tvrdě, forzírovaly, tlačily na hlas, proto ta intonace nemohla být nejlepší. Čili lehkost, uvolněnost. To se krásně řekne, ale dovést k tomu děti může jen ten, kdo pro to má smysl, dispozice a zkušenosti. Jan Kühn byl výborný zpěvák, sólista, který hostoval i v Národním divadle, na různých scénách i v zahraničí. Následně i režíroval operu. Pak se v něm něco zlomilo a uvědomil si, že takto nechce dál pokračovat, aby se zaměřoval jen sám na sebe, na svůj vlastní kumšt, svůj osobní projev sólisty, a že chce dokázat něco víc. Kolem sebe slyšel sbory, které i zpívaly s Českou filharmonií či sbory divadelní a trnul a pobuřovalo ho, jakým způsobem jsou vedeny. Objevilo se nadšení a touha dokázat, že sbor může být na profesionální výši i jako amatérský; že může obstát při spolupráci s profesionálními tělesy. Zvukové dokonalosti a kráse, jak ji stvořil Jan Kühn, se nikdo z tehdejších kapacit v oboru ani nepřiblížil. Slyšet zvuk Českého pěveckého sboru byl tehdy balzám na duši. Mám pocit, že ten odkaz, o kterém jsem mluvil, stále ctíme a snažíme se jej rozvíjet.

Vaše narozeniny se symbolicky překrývají s narozeninami sboru. Obávám se, že se to celé může zakymácet, až se sbor rozhodnete přestat vést. Jestli sbor nestojí příliš na vás…

Tak, co se týče té shody jubileí, to je překvapivé a možná do jisté míry symbolické. Já ale jinak své narozeniny tutlám do poslední chvíle, mám za to, že i tento koncert se pořádá ne k mým narozeninám, ale k devadesátému výročí založení sboru, abych to uvedl na správnou míru.

To, o čem mluvíte, je vážná věc a jedná se o problém všech uměleckých těles, zvláště sborových. Už dlouho stojím v čele dětského sboru, jsem věrný své profesi a ještě v sobě necítím prázdnou rutinu a zvyk. Snad se tolik nemýlím. Mám kolem sebe dobré lidi, kteří jsou posedlí tím, čím já. Jsou mladí, mají elán a krásná předsevzetí. Jsou to talentovaní sbormistři, hlasoví pedagogové a také ti, kteří se o nás starají z manažérských pozic. Řekněte, není to dost důvodů k tomu, abych byl optimistou? Mám dobrý pocit, že tu nejsem sám. A že o moje, o naše děti je a bude dobře postaráno. To je zároveň má gratulace k devadesátinám mého a našeho sboru.

Foto: Facebook sboru