„Při Magnificat Jana Hanuše mi šel mráz po zádech. Polyfonická práce v kombinaci s transcendentálním námětem v kompozici bez aspirace na efekt, zato však silné svou čistotou, mě uchvátily.“

„To byl moment, kdy nastoupili avizovaní hosté, totiž bývalí členové sboru, a nám se naskytl velkolepý pohled a hmatatelný důkaz dosahu sbormistrovy, šestapadesát let trvající práce. Na pódiu totiž v tu chvíli stálo, včetně empory, jistě tři sta zpěváků.“

„Pan sbormistr skutečně stále umí. Gesto je jasné, přináší jen to nutné, nenajdeme v něm žádný dirigentský ‚plevel‘; když je potřeba, mávne energičtěji, naopak zas ví, kde inspirovat k jemnému vyjádření.“

Pražské Rudolfinum se 12. května 2023 stalo dějištěm koncertní oslavy. Jeho Dvořákova síň se zcela zaplnila při příležitosti výročního představení Kühnova dětského sboru, který před devíti dekádami založil sbormistr a zpěvák Jan Kühn. Jeho pokračovatel, Jiří Chvála, který sbor vede už více než půlstoletí, během večera vystřídal roli diváka s rolí vedoucího tělesa. Tato legenda českého sborového zpěvu před třemi dny oslavila zase svoje jubileum – rovněž devadesáté – a i na tento milník bylo v závěru večera decentně vzpomenuto. O podium se s jubilantem podělil sbormistr Petr Louženský, aby s koncertním oddělením Kühnova dětského sboru provedl skladby výhradně českých autorů – těch, jejichž tvorba je s existencí sboru spjata.

Zhodnotit představení zpěváků, kteří jsou z principu teprve budoucími profesionály (a to jen někteří), je složité. Předložím několik postřehů spíše k večeru jako celku, jak byl vystavěn jejich vedoucími, a na úvod je hned potřeba zdůraznit míru vřelosti atmosféry. Jistě se to dalo předpokládat, když publikum z velké části tvořili lidé ve věci zainteresovaní, ale pozitivní energie plynoucí z hlediště předčila mé očekávání. Když úvodní moderaci při prvně řečeném sousloví „Jiří Chvála“ v půlce věty přerušil dlouhý aplaus, bylo jasné, že výkon umělců může být v podstatě jakýkoli a úspěch se dostaví.

Výkon však byl úžasný. Nastoupilo více než sto dětí v úborech s převažující tmavě modrou a spustily první vybranou skladbu, Otep myrhy od Zdeňka Lukáše. Zaujala mě práce s dynamikou: Početnost sboru umožňuje zpívat v nízké hlasitosti a zpěv se přesto spojí v homogenní zvuk, který je dobře slyšet. Všechna piana hladila po duši; vytanou substantiva jako samet či med a adjektiva měkký či hladký. U další skladby – Petr Eben De angelis – muselo být každému zjevné, že kromě toho, že sbor zpívá čistě, se zároveň nebojí skladeb nižší zpěvnosti a záludnější intervaliky. A nejen, že se jich nebojí. On je i zvládá na jedničku. Schopnosti sboru pak definitivně potvrdila následující skladba z pera Bohuslava Martinů Legenda o svaté Dorotě, kdy bylo potvrzeno rčení, že „Martinů je synkopa“. Tuze rytmický part s neustále přenášenými důrazy měli za úkol i sólisté Marie Šimůnková (soprán), David Ullrich (tenor) a David Malát (bas); tato jediná kompozice představila sbor v doprovodné roli. Všichni zúčastnění i zde předvedli svůj um na výbornou, byť tempo mi připadalo už hraniční – určitou nervozitu hráčů a zpěváků jsem měl šanci zpozorovat.

Než nastalo další číslo, došlo na ceremonii. Za všeobecného jásotu byl do sbormistrovské síně slávy uveden – proč až teď? – jubilant Jiří Chvála; byl mu předán osobní portrét, který bude brzy pověšen v pražském Hlaholu vedle dalších osobností-sbomistrů. 90letý umělec střídmě poděkoval za všechny pocty a k vystupování v Rudolfinu přitakal: „Cítím se tu jako doma.“ Míra jeho vitality v pokročilém věku je vskutku obdivuhodná.

Takřka repertoárový kus sboru, Slavnosti jara autora Otmara Máchy, byl vrcholem první půle. Vybraní jednotlivci z řad sboru jsou zde pověřeni, aby kromě zpěvu též tančili. Choreografii před desítkami let stvořil již zesnulý odborník přes lidový tanec, František Bonuš, a dotvořila jeho dcera, na koncertě přítomná Živana Vajsarová. Divák je svědkem dokonale vkusné pohybové akce, která společně s hudebním děním spěje až k efektnímu závěru To ta Helpa. Slavnosti jara nesou podtitul „pásmo písní a tanců na lidové texty pro dětský sbor, klavír, zobcovou flétnu a bicí nástroje“. Bylo fascinující pozorovat, kolik barevnosti je malá hrstka hudebníků schopna dodat a část To ta Helpa posloužila i jako přídavek před odchodem na přestávku.

Bylo mi líto, že poetika pohádkového dění ve formě tance je do značné míry rušena velkým „chumlem“ zpěváků situovaným v levé třetině podia z pohledu diváka. Docházelo k vizuálním střetům reality sborového zpěváka s „pohádkou“ tanečníků v krásných kostýmech. Uvažoval jsem, proč se na toto číslo sbor nepřesunul na prázdnou emporu. Kvůli nedostatečnému hudebnímu kontaktu kapely se zpěváky? Myslím si, že by nebyl problém, kdyby se přesunula co nejblíže pod emporu. Oddělit takto sdělení věnované uším od zvěsti očím a zároveň poskytnout tanečníkům dostatek prostoru k pohybu by, soudím, inscenaci pozvedlo ještě výše.

V Dvořákově síni ten večer – trochu provokativně – nezazněl žádný Dvořák, zato však byla provedena díla dvojice žijících autorů, kteří se po doznění své skladby šli vděčně uklonit až na podium. Prvním z nich se stal Jiří Teml. Provedena byla jeho kompozice Gloria, která byla pěknou „ochutnávkou“ druhé půle. Po ní došlo na skladbu Magnificat, op. 65 Jana Hanuše, pro mě vrchol večera. Zcela jistě bych se v tomto bodě neshodl s průměrným posluchačem, ale zde mi skutečně šel mráz po zádech. Polyfonická práce v kombinaci s transcendentálním námětem v kompozici bez aspirace na efekt, zato však silné svou čistotou, mě uchvátily. Intonačně patrně nejobtížnější z vybraných skladeb večera byla Stabat Mater druhého z přítomných autorů, Ivana Kurze. V rámci tohoto čísla se představilo i Sedláčkovo kvarteto, smyčcový kvartet v obsazení Michal Sedláček, Jan Maceček (housle), Tomáš Krejbich (viola) a Matěj Štěpánek (violoncello). Drsně disonantní skladba s typickým intervalem malé sekundy, náznaky minimalismu a určitým lavírováním mezi dur a moll se však stala terčem otazníků, zda večer, už nebude příliš dlouhý. Zároveň, kompozice sama je dosti dlouhá a velmi temného ražení a je otázka, zda se svou „ukolébavkovitostí“ hodí na slavnostní koncert. Ideou patrně bylo přinést kontrast, večer by se však podle mého bez ní obešel. Rozmělnila výsledný dojem.

Po Třech sborech Josefa Bohuslava Förstera, které obsahovaly – jako mnohá jiná díla večera – také sólové výkony z řad dětí, už přišla na řadu Písnička téhož autora. To byl moment, kdy nastoupili avizovaní hosté, totiž bývalí členové sboru, a nám se naskytl velkolepý pohled a doslova hmatatelný důkaz dosahu sbormistrovy, šestapadesát let trvající práce. Na pódiu totiž v tu chvíli stálo, včetně empory, jistě tři sta zpěváků (mohlo by jich tam stát daleko víc) – jsem velmi zvědavý, kdy naposledy jich v Dvořákově síni na jevišti bylo tolik. Pod nimi drobný a všemi milovaný pán, který jejich budoucí cestě vtiskl směr. Na pódiu jsem tak zahlédl alespoň Vladimíra Ščigela, vedoucího tenorové sekce Kühnova smíšeného sboru, Jana Filu, skladatele, či Jana Čižinského, starostu Městské části Praha 7. Försterova Písnička je však psána pro ženské hlasy, pánové se tak přidali až v posledním čísle programu, České písni Bedřicha Smetany, který své výročí narození, dvousté, oslaví až příští rok.

Když už jsme u Bedřicha Smetany, měl vlastně velký den. Vždyť „kousek vedle“, v Obecním domě na pražském Náměstí Republiky, probíhala „konkurenční akce“, totiž Zahajovací koncert Mezinárodního festivalu Pražské jaro. Je jistě jen důstojné, že obě velké akce se končily zrovna jeho díly. Na koncertě Kühnova dětského sboru zazněly ještě dva přídavky využívající obřího zpěváckého obsazení.

Při pohledu na hodinky a zjištění, že poslední potlesk dozněl ve čtvrt na jedenáct, dvě a tři čtvrtě hodiny po začátku, jsem si však nemohl pomoct. Ano, velká příležitost si žádá důstojné zacházení, avšak i vzhledem k množství dětí na jevišti i v hledišti mi koncert přišel přetažený (a vracím se k tezi, že Stabat Mater bych vynechal). V této souvislosti ještě doplním, že se mi jevilo absolutně zbytečné moderátory u úvodu večera přinesené slovo o historii sboru, která je snadno dohledatelná – trvání večera se zbytečně natáhlo. Jiří Chvála věděl, proč říkal „nebudu zdržovat“ ve své krátké řeči kolem ceremonie mu věnované v první půli. Mimochodem, pan sbormistr skutečně stále umí. Gesto je jasné, přináší jen to nutné, nenajdeme v něm žádný dirigentský „plevel“; když je potřeba, mávne energičtěji i ve svých letech, naopak zas ví, kde inspirovat k jemnému vyjádření.

Zmiňme ostatní účinkující: Petr Louženský dětský sbor a instrumentalisty vedl v první půli, Jan Kalfus se představil ve dvojí roli varhaníka a klavíristy, na klavír doprovázely také Hana Louženská a Eva Nýdl. Šimon Veselý hrál na bicí nástroje a moderátory večera se stali a večer vhodně obohatili Zdeněk Harvánek a Julie Vokáčová.

Největší český pěvecký sbor oslavil 90 let své existence. Podle toho, co jsme měli možnost pozorovat, v žádném případě nehrozí jeho brzký zánik. Není k němu žádný důvod. Naopak gratulujeme k dobrému zdraví.

Foto: Kühnův dětský sbor