„Obecně nemám rád příliš rychle dělané projekty.“

„Je mi sympatická charakteristická ostravská mentalita.“

„Víte, já nejsem žádný guru nové hudby.“

Mezi 12. a 21. listopadem se koná již dvacátý ročník festivalu soudobé světové orchestrální tvorby Hudební fórum Hradec Králové. Tento festival organizuje a hostí hradecká filharmonie, její šéfdirigent Kaspar Zehnder však na druhém festivalovém koncertě 14. listopadu vystoupí spolu s hostující Janáčkovou filharmonií Ostrava. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz povídá nejen o jednotlivých skladbách, které v rámci večera zazní, ale také o svém vztahu k oběma zmíněným orchestrům.

Festival Hudební fórum organizuje Filharmonie Hradec Králové, jejímž jste šéfdirigentem. Jak dlouho vlastně trvá vaše spolupráce s tímto orchestrem?

To je velmi dobrá otázka, protože festival Hudební fórum je místem mého prvního setkání s Filharmonií Hradec Králové roku 2008. Velmi dobře si tuto spolupráci pamatuji, protože jsme tehdy připravovali velmi náročný program z prací litevských skladatelů. První dojmy z orchestru byly takové, že pracuje velmi seriózně a ač čte relativně pomalým způsobem, tak se ovšem velmi rychle umí dostat pod povrch hrané skladby. To se mi velmi líbilo! Obecně nemám moc rád příliš rychle dělané projekty. Mnohem raději mám, když je čas a prostor k dlouhodobé práci a možnost dostat se do hloubky. Také jako flétnista se rád vracím ke spolupráci s umělci, se kterými mě pojí dlouhodobý profesionální vztah – a jde vlastně o to samé, tedy určitou kvalitu a hloubku danou dlouhodobou prací.

To je hezké, že v dnešní době, která často preferuje rychlost, se svým orchestrem upřednostňujete tento poctivý způsob práce!

Ano a jde také o to, že já s filharmonií připravuji ambiciózní programy, které prostě ten čas na nastudování potřebují. Nedávno jsme dělali program nazvaný Ozvěna Alp s Alpskou symfonií Richarda Strausse, Symfonickou skicou Eiger Fabiana Müllera a Kühreihen, koncertem pro alpský roh a orchestr Mika Maurera. (Reflexi čtěte ZDE.) Takový program, který obsahuje těžkou současnou tvorbu, nelze dělat za dva tři dny. Zkušební proces jsme tedy rozdělili a mezi zkouškami bylo několik dnů pauzy. Tak má program šanci se usadit. Samozřejmě, po těch letech spolupráce již máme některá společná repertoárová díla, která jsme schopní nastudovat velmi rychle.

Dá se dohledat, že k Filharmonii Hradec Králové jste jako šéfdirigient nastoupil roku 2018…

Nastoupil jsem na tento post v sezóně 2018/19 a pak po jedné společné sezóně přišel covid… To bylo velmi náročné období, protože jsem nemohl s orchestrem být tak často; věnoval jsem se tehdy více svým projektům doma ve Švýcarsku. Následně jsem si vzal předsevzetí, že v následujících třech sezónách pro mě bude spolupráce s Filharmonií Hradec Králové naprostou prioritou! Aktuálně probíhá třetí sezóna té naší prioritní spolupráce.

Pojďme se nyní posunout k jádru našeho rozhovoru, kterým má být program Mnohá vlast, který provedete v rámci Hudebního fóra spolu s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Pokud jste hovořil o svém vztahu k Filharmonii Hradec Králové, zajímá mě také, jak to máte s ostravskými filharmoniky. Předpokládám, že se rovněž nesetkáváte poprvé?

Máme také dlouhou společnou historii! Nejprve jsem asi čtyřikrát, pětkrát dirigoval v Ostravě a pak také orchestr několikrát hostoval na mém festivalu v Murtenu. Z těchto společných koncertů bych vyzdvihl dvě velká „poprvé“ – s ostravskými jsem vůbec poprvé provedl některou z Mahlerových symfonií, konkrétně Čtvrtou, a pak rovněž poprvé kompletní cyklus Smetanovy Mé vlasti. To byly silné zážitky. Kromě toho jsem s Janáčkovou filharmonií vystoupil také jako sólista, kdy jsme spolu zahráli komplikované dílo Jörga Widmanna pro flétnu a orchestr. Takže je znám z mnoha různých úhlů pohledu a opravdu rád s nimi pracuji. Také je mi sympatická charakteristická ostravská mentalita, která je velmi blízko samotnému vyzařování města jako takového – na první pohled se některé věci mohou zdát drsné a někdy dokonce tvrdé, ale pak zjistíte, že pod touto skořápkou se skrývá něco opravdu hezkého a hlubokého. Velmi oceňuji tuto poetiku Ostravy a lidí, kteří v ní žijí. 

První skladbou večera budou Short Stories from the Vienna Woods (Povídky z vídeňského lesa) – symfonické scény ze stejnojmenné opery. Zkomponoval ji rakouský skladatel Heinz Karl Gruber vystupující pod zkráceným jménem HK Gruber. Kus je z roku 2019, napsal jej přímo pro vás?

Nikoliv, víte HK Gruber je vlastně více šansoniér a jazzový muzikant. Prošel sice klasickým školením a byl součástí vídeňské avantgardy kolem ansámblů Wien modern a Die Welle, nicméně je pro něj charakteristický určitý typ industriální městské hudby – jakási směs klasiky, jazzu a world music. Osobně mi jeho hudba evokuje cirkus, divadlo, nebo varieté.

To může být velmi přitažlivé pro publikum…

Přesně tak, není to pouze abstraktní nová hudba. HK Gruber reflektuje mnoho různých stylů. Dodám, že původní opera má námět v povídkách rakousko-uherského dramatika Ödöna von Horvátha. Tento dramatik a novelista byl jeden z důležitých autorů reflektující komplikovaný přechod od feudálního Rakouska-Uherska k modernímu Rakousku.

Jako druhá v programu zazní skladba Jörga Widmanna Dubairische Tänze. Povězte mi, jakou souvislost má Dubaj s tímto německým skladatelem?

Jörg Widmann tu skladbu napsal v době, kdy v rámci rezidenčního pobytu Siemens Arts Program strávil měsíc v Dubaji. Možná bychom v názvu „Dubairische“ mohli nalézt dvojsmysl – něco mezi Dubají a Bavorskem. Základem jsou totiž parafráze německých lidových tanců a celé je to instrumentováno pouze pro malý ansámbl. Přestože je skladba napsaná v Dubaji, tak je to více o odrazu toho, co autor vidí v sobě. Abych to vysvětlil, Dubaj jako megapole se všemi prosklenými mrakodrapy mu evokovala svého druhu zrcadlo. Dílo je tak hlavně reflexe jeho vlastních kořenů a transformace jeho paměti a reality.

Rakouská skladatelka Olga Neuwirth je českému publiku relativně známá díky nedávnému uvedení jejích skladeb na festivalech Pražské jaro a Ostravské dny. Jak byste popsal její kompozici Cesta/Hodiny bez ručiček?

No, nazval bych to asi svého druhu neurologickou skladbou. 

Jak to myslíte?

Je to hodně o mozku a myslím nejen o jeho fyzických, ale také psychických, filozofických, nebo možná i psychiatrických aspektech.

Míníte to jako sondu do vnitřního světa jedince?

Ano, je to hodně o vnitřním světě, je to hodně o vnitřní reflexi a vše je velmi komplikované, asociativní. Po hudební stránce by snad skladba mohla evokovat francouzskou spektrální hudbu. Objevují se tam však také balkánské prvky, rumunský folklor nebo klezmer, ale ono je to komplexní i z jiných stran – autorka se snaží reflektovat také čas, a navíc je skladba míněna jako pocta jejímu dědečkovi původem z Chorvatska, kterého nikdy nezažila. Aby toho nebylo málo, tak dílo bylo původně komponováno ke stému výročí od úmrtí Gustava Mahlera. Kompozice však nebyla dokončena roku 2011, ale až 2014, přičemž premiérově ji uvedli roku 2015 Vídeňští filharmonikové. A jsme vlastně zpět u té mysli, protože Vídeň je také svého druhu mozek a kulturní mix nejrůznějších vlivů. 

A co poslední kus programu, symfonická báseň Krzesany, kterou roku 1974 zkomponoval známý polský autor Wojciech Kilar?

Krzesany jsou součástí rozsáhlejšího Kilarova cyklu Tatranské tetralogie. Šlo vlastně o klíčovou a svým způsobem přelomovou skladbu jeho kariéry, protože díky ní se mezinárodně prosadil. Do sedmdesátých let 20. století komponoval spíš ve stylu novopolské avantgardy, ale po Krzesaném se obrátil více k minimalismu, monorytmické a monotonální hudbě a celkově se přiřadil k hudební postmoderně. Inspirací pro Krzesany jsou Vysoké Tatry. Slyšel jsem, že to měl být lidový tanec, nicméně je to také název horské oblasti. V jádru jde o hodně přemýšlivou hudbu, vlastně úplný opak určitého vnitřního chaosu Olgy Neuwirth – vše je o pečlivé organizaci a pro hudebníky je to prostě o tom hrát spolu.

Na závěr bych se vás rád optal, jak motivujete hudebníky při nastudování takto náročných soudobých programů?

Víte, já nejsem žádný guru nové hudby. Někdy se pro tento typ programů guru hodí, protože řekne přesně to, co má být řečeno. Tohle já nejsem. Jdu hlavně po hudebních aspektech jednotlivých skladeb. S orchestry na začátku zkušebního procesu pracuji způsobem „pojďme si to zahrát“ a napoprvé tam bude třeba jen třicet procent. Při zopakování třeba čtyřicet a pak čím dál víc a víc až se to dostane k nějakým osmdesáti, devadesáti procentům. Někdy se to blíží třeba i k těm sto procentům, což je pěkné. Nejdůležitější je, aby hudebníci neměli stres z toho, že jim uteče nějaká nota, důvěřovali mi a prostě byli se mnou. Snažím se, aby celý proces nastudování měl svou dynamiku a byla to seriózní práce. V pozici dirigenta jsem něco jako advokát nebo obhájce partitury. Snažím se tedy mít ji důkladně přečtenou, vědět, co autoři zamýšleli, a to v průběhu procesu s orchestrem sdílet. Negace, kterou některé orchestry, ale i dirigenti vůči současné tvorbě projevují, jsou podle mě nesmysl, vždyť pro profesionály je seriózní chtít být na pódiu společně a chtít jakoukoliv partituru provést nejlépe jak umíme.

Foto: Perrenoud Guy, Georg Anderhub, Marco Borggreve, Harald Hoffmann, Jan Jambor, Zdeněk Fabiánek