„Svěřím se vám s mým nejtajnějším přáním – jednou bych moc rád dirigoval Sibelia a Wagnerovy opery.“

„Když chci navázat hlubší kontakt se skladatelem, s jeho dílem, potřebuji k poslechu i partituru.“

„Kristjan nám hodně povídal o tom, co je to hudba, jak k ní přistupovat, jak o ní přemýšlet.“

Je mu patnáct. A mezi už dospělými účastníky letní dirigentské akademie v Pärnu patřil k těm nejtalentovanějším. I když s orchestrem pracoval jiný z jeho kolegů, oči přítomných v hledišti poutal Kasper. Seděl na židli, čekal na svůj výstup a přitom dirigoval z partitury na klíně veškeré skladby, které se na pódiu hrály. Shodli jsme se – Kasper je ztělesněním hudby, která ho zcela pohlcuje.

Když jste byl malý, prý jste neměl rád hlasitou hudbu. Jak jste na tom s hudebními žánry nyní?

Teď se mi líbí klasika i rock. Ale mojí asi největší láskou je Čajkovskij. Nikdy jsem neslyšel zahrát jeho Pátou symfonii tak jako včera v podání Estonského festivalového orchestru s Paavem Järvim. To byl pro mě jeden z nejsilnějších hudebních zážitků. Slyšel jsem ji naživo poprvé v životě a nikdy na to nezapomenu.

Když posloucháte hudbu, představujete si, co je za notami? Záměry skladatele, pocity, myšlenky…

Když hudbu poslouchám, mnohem hlouběji se do ní ponořím, mám-li po ruce partituru. Tak lépe pochopím, co chtěl skladatel vyjádřit. Z not vyčtu jak melodii, tak autorovy emoce. Když chci navázat hlubší kontakt se skladatelem, s jeho dílem, potřebuji k poslechu i partituru. Ale když poslouchám hudbu, kterou mám rád, chci si ji užít, pak nejsou noty v ruce důležité.

Zkušení dirigenti říkají, že před nastudováním nějaké skladby neposlouchají nahrávky, aby nebyli ovlivněni přístupem jiného dirigenta. Jaký je váš postup?

Jsem ještě příliš mladý, studuji-li novou skladbu, zajímají mě různé interpretace, různé nahrávky, hodně se z nich naučím. Porovnávám a tvořím si vlastní názor. Je trochu troufalé to říct, ale rozpoznávám, která z nich je lepší a která není příliš zajímavá.

Ve vaší rodině bylo zvykem poslouchat klasickou hudbu? Vzpomínáte si, kdy jste ji poprvé zaznamenal?

To si vůbec nevybavím. Prostě to bylo odjakživa. Moji rodiče klasickou hudbu milují a mí prarodiče jsou profesionálové – dědeček Endel Nõgene je dirigent a babička je učitelkou klavíru. A její tatínek byl také dirigentem.

Takže hudební rodina. Jako začínající dirigent, vzhlížíte ke svému dědečkovi?

Samozřejmě. Učím se od něho, protože jeho zkušenosti jsou obrovské. Hodně se věnoval opeře, kromě jiného byl dirigentem Estonské národní opery, nastudoval asi šedesát představení v různých divadlech – i v zahraničí. A dirigoval i mnoho symfonických koncertů – v Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Rusku, ve Finsku, Švédsku, v Rakousku, Německu i v České republice.

Jaké rady vám dědeček dává ohledně dirigování?

Je mým učitelem. Učí mě správnou techniku, má taky hodně poznámek k mému přístupu k partituře. Například dnes jsem na kurzech dirigoval Tubina. Hodně to se mnou rozebíral a upozorňoval mě na různé záludnosti.

Kam povedou vaše další kroky? Chystáte se na konzervatoř?

Určitě. Zatím chodím do deváté třídy, ale příští rok začnu studovat na Hudební a baletní škole.

Jak jsem už zmínila, na pódiu jste zcela pohlcen hudbou. Je ještě něco jiného, co vás tak hluboce zajímá?

Hudba je na prvním místě, ale taky mám moc rád divadlo, opery, balet. Ale zase – na baletu se mi vlastně nejvíc líbí ta muzika.

Která hudba vás nejvíc přitahuje?

Zatím je to Čajkovskij, moc se mi líbí i vídeňské valčíky. Ale přitahuje mě i současná estonská hudba. Dirigoval jsem tady v Pärnu skladbu Mari Vihmand. Její trojkoncert se tak liší od Tubinova Preludia, které jsem také řídil. A přece mě tihle autoři, jejich díla lákají, líbí se mi, pořád v nich nacházím něco nového. Nebo si vezměte skladby Kristjana Järviho. To je hudba, která vás nenechá chladným. Ale musím dodat, že interpretovat estonskou hudbu není vůbec snadné.

Co pro vás hudba znamená?

Je to cesta, jak vyjádřit vlastní emoce. A taky zažít velké potěšení.

Co vám daly kurzy Akademie Neeme Järviho?

Především jsem poprvé dirigoval orchestr. To bylo pro mě něco tak významného, mohl jsem vyjádřit emoce, slyšet své hudební představy zhmotněné ve zvuku… Další důležitou věcí bylo zlepšení dirigentské techniky. Vlastně – Neeme, Paavo, Kristjan a Leonid Grin se nám snažili předat umění, jak ztvárnit hudbu a její krásu. A to bylo fantastické.

Lišily se nějak rady všech dirigentů, kteří vás učili?

Ano, byly odlišné. Kristjan nám hodně povídal o tom, co je to hudba, jak k ní přistupovat, jak o ní přemýšlet, proč to všechno stojí za to. Paavo, Neeme a Leonid se hodně věnovali výuce techniky, zdůrazňovali, jak důležité pro celkové vyznění je ztvárnění hudební fráze. Každý z nich nám dal mnoho užitečných rad.

Jaké jsou vaše další plány? A o čem sníte?

Především musím studovat. Mým zatím největším snem je dirigovat skladbu, kterou mám rád, s velkým symfonickým orchestrem.

Která je to skladba?

Mým novým favoritem je Čajkovského Pátá symfonie. Ale nesmím zapomenout na opery. Ty mám moc rád. Nastudovat Carmen, Traviatu nebo Evžena Oněgina, to by byl opravdu splněný sen. A svěřím se vám s mým nejtajnějším přáním – jednou bych moc rád dirigoval Sibelia a Wagnerovy opery.

Foto: Taavi Kull, Tõiv Jõul, David Kornfeld