„Všechno, co může posluchači pomoct zážitek mu zpříjemnit, musíme použít.“

„Mám-li co sdělit, je ještě lepší, můžu-li to sdělit zajímavě, poutavě. Vlastně to udělat musím! Klidně i udělat v jistém smyslu ‚show‘.“

„Pro vyjádření žádané emoce se může někdy hodit třeba i rejstřík jiného charakteru, než byl předepsán…“

Ve čtvrtek 29. srpna byl hostem festivalu u sv. Jakuba varhaník vídeňské katedrály sv. Štěpána Konstantin Reymaier. Je pozoruhodnou osobností světa hudby, varhaníkem s hlubokými znalostmi o stavbě varhan a jako kněz i osobou hluboce duchovní.

Jak už to u varhaníků bývá, když přijedou prvně do nějakého města – Konstantin byl v Praze nyní poprvé –, zajímají je různé místní varhany. Setkali jsme se tedy u vybraných pražských nástrojů, ale také třeba u oběda nad svíčkovou (zavzpomínal při tom na svoji tetičku, která byla Češka a výborně vařila). Rozhovor tak není tradičním dialogem, ale určitou koláží myšlenek nad zvolenými tématy. Začněme samotným koncertem u sv. Jakuba…

„Zásadní je tvorba programu. Musíme programem vždy něco sdělit, čas koncertu vystavět do dramaturgického oblouku. Je to podobné jako třeba velká romantická symfonie – trvá mnohdy také hodinu, ale jak je členěná? Má třeba čtyři nebo i šest vět a ty na sebe nějak navazují a pracují s náladami a myšlenkami. Obdobně je potřeba sestavit program celého koncertu, podle toho volit skladby,“

uvažoval, když jsme se bavili o základech toho, jak připravit koncert. Během koncertu u sv. Jakuba, který jsem samozřejmě navštívil, za mnou v lavici seděla dívka přibližně čtrnáctiletá patrně s tetou či jinou příbuznou. Podle jejich hovoru bylo zřejmé, že jsou na varhanním koncertě poprvé, nanejvýš podruhé. Zajímalo mě proto, co si interpret koncertu myslí o přístupu k takovým posluchačům a vlastně i posluchačům obecně.

„Posluchače nemáme chtít poučovat. Máme je vést, obohacovat, zaujmout, sdělovat emoce. Dlouhá léta vypadaly programy všech varhanních koncertů stejně – velký Buxtehude nebo Bach, potom chorálová předehra, pak třeba Mendelssohn nebo Brahms, pak Reger a něco z 20. století. Takové chronologické až didaktické programy jsou jen jednou z možností. Je třeba uvažovat z různých úhlů. Třeba podle toho, jaké asi bude publikum. Na festivalu novější hudby bych třeba rád hrál celý koncert Messiaena. Mimo takový festival bych to ale neudělal. Jiné publikum, jiný program. Nesmí to být nuda, aby posluchači usnuli.“

Byl jsem zvědavý, jestli má takovou zkušenost.

„Vybaví se mi vždy vzpomínka z dob studií. Jeden z mých učitelů měl koncert staré hudby, kde hrál asi třicet kusů v délce od padesáti vteřin do čtyř minut. Po chvíli koncertu jsem nevěděl, jestli zrovna zní skladba číslo osm nebo devět… Byla to teprve čtvrtá… A to mám starou hudbu moc rád! Ale takhle té hudbě nepomůžeme. Mnoho starší varhanní hudby v Rakousku, a podobně i v Čechách, bylo improvizované a to, co zůstalo zapsané, jsou příklady toho, jak improvizovat. Vybrat tedy tyto skladby a provést je na koncertě v řadě za sebou nedává smysl.“ 

Zpátky k publiku a třeba „nováčkům“ na koncertech. S několika kolegy jsem se v poslední době bavil o vhodnosti videopřenosů během varhanních koncertů. Někteří byli pro, jiní měli výhrady.

„Všechno, co může posluchači pomoct zážitek mu zpříjemnit, musíme použít. My máme ve Stephansdomu hrací stůl dole. Publikum tedy na varhaníka vidí. A myslím, že to je jeden z důvodů obliby koncertů u nás. I když, co vlastně lidi můžou vidět – zejména záda a to, jak se varhaník lehce naklání ze strany na stranu… Ale i to už pomáhá! Jsme dnes zvyklí vidět mnoho pohyblivých obrázků, je to běžnou součástí života, jsme zvyklí vnímat svět očima a není důvod to nedělat i při varhanních koncertech.“

Není to jen zbytečná exhibice?

„To se může stát. Ale je to podobné třeba jako s kázáním. Důležitá je myšlenka. Mám-li co sdělit, je ještě lepší, můžu-li to sdělit zajímavě, poutavě. Vlastně to udělat musím! Klidně i udělat v jistém smyslu ‚show‘. Musí tam ale ta náplň být. Velké řadě posluchačů pomáhá, když mohou takto být interpretovi blíž.“

Posluchači mají tyto přenosy rádi. I já sám rád kolegy při hře pozoruji, ale občas si uvědomím, že poslouchám jinak, když se zároveň divám a jinak, když vnímám jen sluchem.

„Je dobře, když je plátno umístěné tak, aby nerušilo celkový pohled na kostel a v žádném případě na oltář. Každý si pak může vybrat, jestli chce sledovat hráče nebo bloudit očima po chrámu.“ 

Během koncertu jsme mohli slyšet svatojakubské varhany trochu jinak, než jsme zvyklí. Zaznívalo spíše méně rejstříků najednou, ale v takových kombinacích, že tvořily sytý zvuk. To se zase tak často neslýchá. Trpí na to nejedny naše varhany druhé půlky 20. století – mají třeba i hodně rejstříků, ale zvuk není plný, působí ploše a síla zvuku je „doháněna“ až agresivním zvukem nejsilnějších rejstříků.

„Dlouho jsem zde vybíral a hledal rejstříky, které dobře znějí a spojoval jsem je různě.“

Viděl jsem, že často použil třeba jen jeden rejstřík z hlavního stroje a k němu jeden či dva podobné z pozitivu. „Flétnové hlasy tak dostanou šířku a lépe se rozezní.“ Koncert se držel celkově v nižší dynamice.

„V 17. století bylo možné po mši hrát čtvrt hodiny na pléno. Dnes to nejde. Všude je tolik hluku, že nemůžeme přidávat další. Fyzicky bychom posluchače zničili. I použití silného zvuku musí mít důvod.“

Varhany každé země, každého období mají svá specifika a hudba pro ně psaná tomu odpovídá.

„Musíme znát co nejvíc. Být historicky poučeni. Když pak přijdeme k určitému nástroji, musíme se mu přizpůsobit a přizpůsobit mu i interpretovanou hudbu – když třeba francouzští autoři předepisují konkrétní rejstříky, které chtějí použít, musíme vědět, jak takové rejstříky znějí a snažit se najít adekvátní alternativu. Nejen podle názvu rejstříku, ale především podle výsledného zvuku. Pro vyjádření žádané emoce se může někdy hodit třeba i rejstřík jiného charakteru, než byl předepsán…“

Varhany u sv. Jakuba potřebují opravu. Vypracovávání posudků, návrhů a další organizace kolem stavby a renovací nástrojů je Konstantinovi blízká. Jaký postup v obdobných případech radí? 

„Zásadní je se neunáhlit. Promyslet, co vlastně chceme. Udělat dobrý projekt. Jednak vzhledem k samotným varhanám, ale i vzhledem k jejich užívání. Jakou jim dát náplň. Jaké nároky z hlediska liturgie a koncertů na ně máme a co můžeme reálně dělat. Důležité a užitečné jsou třeba spolupráce s různými organizacemi, třeba hudebními školami. To otevírá další možnosti pro život kolem varhan. Samotný projekt je potřeba důsledně promyslet a nespokojit se s prostředním řešením.“

Nové nebo opravené varhany často lákají spoustu zvědavců…

„Samozřejmě, třeba u nás každý týden chce někdo navštívit dómské varhany. Když to jde, snažím se vyhovět. Takový zájem je dobrý. Podobně jako když přijdou lidé na mši, když se dělá pěkná hudba. Někdo si stěžuje, že jsou tam jen kvůli hudbě. Ale jednak – my je nemůžeme soudit a podezřívat jejich svědomí, jak upřímně mši prožívají; a potom – řeší se spíše to, že do kostela chodí méně lidí. Měli bychom tedy mít radost, když přijde lidí hodně a pak musíme už jen nabídnout to nejlepší ve všech ohledech, aby rádi přišli znovu.“

Náležitá kvalita koncertů i doprovodů liturgií také potřebuje přípravu. Kde mistr cvičí?

„V domě, kde bydlím, je kaple s dvoumanuálovými mechanickými varhanami. Tam nejčastěji cvičím. Pak mám ještě klavichord a ve sborovém sále máme křídlo. Samozřejmě cvičím i v katedrále, ale tam je to možné jen v omezený čas a je tam tolik zvukových možností, že už tam chodím s připravenými skladbami, abych využil čas co nejlépe.“

Koncert u sv. Jakuba zakončil přídavkem, který byl ukázkou z toho, čím se chce nyní zabývat – transkripcemi z Bachových kantát. 

„Je to úplně jiný svět. Zase jiný Bach, než jsme jen z jeho varhanních skladeb zvyklí.“

Foto: Daniel Willinger, www.wiener-dommusik.at, Zdeněk Chrapek