„Kateřina Kněžíková jako Libuše do interpretačních tradic, tvořených vesměs majitelkami mnohem dramatičtějších hlasů, vnáší civilnost, střídmost, lyriku, láskyplnou měkkost.“

„Adam Plachetka přináší naopak do interpretační tradice tvořené měkčími a světlejšími barytony nový pohled tím, že zpívá Přemysla chlapsky, rázně a nekompromisně jako rytíře a bojovníka.“

„Jakub Hrůša zachytil Libuši pro smetanovské jubileum i pro budoucnost ve vzorové podobě.“

Po květnovém uvedení na Pražském jaru se koncertní nastudování opery Libuše dirigentem Jakubem Hrůšou jako výjimečný projekt Roku české hudby objevilo i v červnovém programu festivalu Smetanova Litomyšl. Právem. A se stejným účinkem jako předtím v metropoli. Koncert ve Festivalové hale ukázal, že tato opera absencí scénického výkladu trpí méně než by utrpěly mnohé jiné. Potvrdil také, že jde o hudbu legitimních záměrů a emocí, která nemusí být jen monumentálním pomníkem národních citů.

Litomyšlský koncert, na kterém zazněla v neděli 16. června nezkrácená Smetanova Libuše, byl opakovaným triumfem Kateřiny Kněžíkové. V roli Libuše letos debutovala. Nemá v úmyslu ji zatím zpívat na divadelním jevišti, je si vědoma, že se dotkla dosavadních hranic svého hlasového oboru. Jak říká v podcastu portálu KlasikaPlus.cz, pokorně se zase vrátí k rolím lyričtějším. Zároveň však upozorňuje, že partu Libuše není třeba při provedení dodávat víc patosu, než kolik je ho tam Smetanou napsáno.

A skutečně, její Libuše je pěvecky výrazně umírněná, ve výraze spíše laskavá než vladařská. Ve scéně proroctví dosahuje Kateřina Kněžíková dostatečně vznosného výsledku, ale i tam její postava působí především lidsky. Sopranistka využívá daností svého hlasu a svého hlasového oboru, které se při zběžném pohledu pro Libuši vlastně jakoby ani nehodí, jako přednost. Do interpretačních tradic, tvořených vesměs majitelkami mnohem dramatičtějších hlasů, z nové doby především vladařsky impozantní Evou Urbanovou, tak vnáší na zcela protichůdném pólu jiný akcent: civilnost, střídmost, lyriku, láskyplnou měkkost. A to i v porovnání s Gabrielou Beňačkovou, která je jejím vzorem a která nastudovala Libuši – s poukazem na zachování svého nejvlastnějšího pěveckého oboru – jen pro výjimečnou příležitost znovuotevření Národního divadla v roce 1983 a pak ji už nezpívala. I pro ni byla tehdy hraniční. Kateřina Kněžíková je ještě neokázalejší, ještě ženštější, téměř dívčí. Krásně se takový zpěv poslouchá.

Adam Plachetka jako Přemysl přináší naopak do interpretační tradice této postavy – tvořené v minulosti, a vlastně vždy, vesměs mnohem měkčími a světlejšími barytony – nový pohled tím, že zpívá hospodáře a budoucího knížete chlapsky, rázně a nekompromisně jako rytíře a bojovníka, co je ale důležité, i tak ještě stále ušlechtilého. Ve vzájemném doplnění s Libuší mužský princip proti ženskému tak, jak to v tradičním vidění má být… Chrudoš v podání Martina Bárty je v tomto projektu v hlasovém projektu ještě chlapštější, neotesaný, vlastně skoro až hrubý. Jeho bratra Štáhlava zpíval v Litomyšli Jaroslav Březina. Oproti Richardu Samkovi, účinkujícímu v této roli na Pražském jaru a v hlase emotivnějšímu i nevyrovnanějšímu, je klidnější a uhlazenější.

Další čtyři sólisté – Alžběta Poláčková, Václava Krejčí Housková, Jiří Brückler a Jan Štáva – byli na obou místech stejní. Byli dobře obsazeni a jejich hlasy jsou ve vyprofilovaných rolích právem zachyceny i na zvukovém záznamu, který zřejmě jako vedlejší produkt díky tomuto projektu vznikl a snad bude jednou i vydán.     

Jakub Hrůša stvořil v roce 2024 hudební podobu Libuše pro smetanovské jubileum i pro budoucnost vzorově. Nejen díky České filharmonii a Pražskému filharmonickému sboru, tělesům s nesporně větší kultivovaností i symfonickou mocností, než jakou jsou schopna vyprodukovat a předat tuzemská divadelní tělesa, ale i díky svému jasnému a pevnému uměleckému názoru na dílo. Našel v partituře nespočet detailů a míst pro dílčí akcenty a gradace, emotivně ji rozvrstvil a rozpohyboval, učinil z ní nádherně plastický základ představovaných živých obrazů. Víc o jeho přínosu čtěte v nedávné ReflexiPlus reagující na pražské provedení.

Litomyšlská hala sice, vcelku pochopitelně, nenabízí takovou akustiku a tedy ani takový výsledný posluchačský pocit či zážitek jako Dvořákova síň Rudolfina, ale mnohé zásahy a vylepšení, provedené od loňska v tomto prostoru, nahrazujícím auditorium na zámeckém nádvoří, přinesly kýžené ovoce. Zdá se, že kroky učiněné pro krásnější akustiku jsou dokonce natolik účinné a zdařilé, že je skoro zbytečné sólisty amplifikovat. Stalo se tak, ale naštěstí decentně, s halem jen občas rušivým.

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp