„Pevně věříme, že nastává chvíle, kdy se zase budeme moci naplno vrátit k vystupování před diváky.“

„Díky veganské stravě si udržuji stabilní váhu, lépe trávím i spím. Všechno souvisí se vším a výsledkem je lepší hlas!“

„Na programu, který jsem sestavovala několik měsíců, budou jak nádherné ukázky bel canta, tak árie z francouzských oper.“

Pátého října Praha očekává návštěvu sopranistky Lisette Oropesy. Vystoupení umělkyně, které už podvakrát zhatila pandemie koronaviru, se odehraje v prostorách Smetanovy síně Obecního domu. Lisette, jak říká v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, se do Prahy moc těší. Hovoří o hudbě a zpěvu, ale také o širším životním kontextu, ke kterému patří i pravidelné běhání a veganská strava.

Jako by název města v americkém státě Louisiana, kde Lisette Oropesa prožila dětství a rané mládí, byl pro ni hned dvojnásob osudový. Když Francouzi Baton Rouge roku 1721 založili, pojmenovali sídlo podle indiánského výrazu pro červený kůl, vymezující hranici teritoria. Jenomže slovo baton postupně získalo jak ve francouzštině, tak v angličtině další významy. V hudbě značí dirigentskou taktovku. A v atletice štafetový kolík. Jak symbolické pro sopranistku, která žije hudbou a chtěla být zprvu flétnistkou, ale zároveň je pro ni dodnes hlavním koníčkem běhání!

Její pěvecká dráha, kterou sama při pohledu zpět označuje skromným pojmem „slow and steady“ neboli pozvolná a stabilní, vrcholila roku 2019 premiérou v milánské Scale (role Amálie ve Verdiho Loupežnících) a dvěma prestižními oceněními v USA (Cena Beverly Sills a Cena Richarda Tuckera). Jenže loni nabrala kariéra Lisette Oropesy ze známých příčin dramatický kurz. Vir zachvátil v březnu New York ve chvíli, kdy měla být hvězdou La Traviaty v Metropolitní opeře, kde s přestávkami zpívá už od roku 2006; ze série představení nebylo nic, honorář žádný („Byt pronajatý na Manhattanu během zkoušek ovšem nebyl levný…“). V létě 2020 ztělesnila Violettu v madridském Teatro Real jen díky režijnímu pojetí, které z nouze v podobě rozestupů mezi pěvci udělalo aktualizovanou ctnost: Alfredo přece věděl, jak může být jeho vyvolená (byť samozřejmě jinak než covidem) nakažlivá! „A tak jsme se k sobě vůbec nepřibližovali…“

Mezitím, 12. dubna 2020, měla Lisette Oropesa vystoupit s PKF Prague Philharmonia a pod taktovkou Christophera Franklina v Praze. Koncert byl kvůli čerstvě vypuklé pandemii covidu odsunut o jeden rok a deset dnů na 22. 4. 2021. Stěží si ovšem uměla pořádající agentura Nachtigall Artists představit, že i letos na jaře budou pandemické podmínky stejně nevstřícné. A tak se koncert ve Smetanově síni Obecního domu nakonec uskuteční 5. října. Takříkajíc do třetice všeho dobrého. Sopranistku v operně-písňovém recitálu doprovodí baskický klavírista Rubén Fernández Aguirre.

Se svým manželem, někdejším spolužákem z Louisiany Stevenem Harrisem, žijete zřejmě už léta hlavně v New Yorku. A kromě toho, že jste v Metropolitní opeře byla například Zuzankou ve Figarově svatbě, Gildou v Rigolettovi či Nannettou ve Falstaffovi, se také účastníte tamních půlmaratonů. Jak se ve Velkém jablku poslední dobou žije? Dlouho jste, jako všichni, nemohla vystupovat, vše bylo rušeno; jak jste tedy trávila čas? Studiem nové role, oprašováním stávajících, anebo hlavně během napříč vaším oblíbeným Riverside Parkem?

Vlastně je to tak, že jsme se s manželem před pěti lety odstěhovali zpátky do Louisiany, kde jsme si koupili dům. Ale máte pravdu, běhám nejenom půlmaratony, mám za sebou dokonce několik plných maratonských tratí. V normální době vypadá náš život tak, že jsme skoro pořád pracovně na cestách. Vystupuji na nejrůznějších operních scénách světa, zatímco manžel se stará o vše kolem – tiskové ohlasy, můj web, fotky, sociální média. Doma v Louisianě máme plno prostoru, dodržovat nutné rozestupy bylo relativně snadné, mohu vařit i z domova pracovat. Jakmile jsme měli za prací vyjet, třeba jen na menší koncert, znamenalo to cestování se všemi současnými komplikacemi. Lety trvaly déle, přinášely prodlevy a potíže, museli jsme na testy, někdy i do karantény… Teď jsme už plně očkovaní, takže je to trochu jednodušší. Pevně věříme, že nastává chvíle, kdy se zase budeme moci naplno vrátit k vystupování před diváky, kteří nás určitě raději slyší naživo než jen prostřednictvím streamů.

Už před časem jste přešla na veganskou stravu. Proč jste si ji zvolila? Jak důležité je být – ve vašem povolání – v kondici? Do jaké míry to má vliv na vaše zpívání?

Ano, tak jako už deset let pravidelně běhám, jsem také po celou uplynulou dekádu vegankou. Snažím se stravovat co nejzdravěji. Pěvci, pěvkyně přece nejsou stroje – a když se necítí dobře, hned je to na jejich výkonu znát. Pravidelné běhání mi nesmírně pomáhá. V dýchání, ve výdrži. Díky veganské stravě si udržuji stabilní váhu, lépe trávím i spím. Všechno souvisí se vším a výsledkem je lepší hlas! Na pódiu se cítím silněji a uvolněněji.

Jako lyrický koloraturní soprán překvapujete obdivuhodnou šíří svého repertoáru. Které role jsou vašemu srdci i vaší mysli nejbližší a proč? A pokud naopak některé jiné odmítáte, co vás k tomu vede?

Děkuji vám! Mám opravdu štěstí na nejrůznější repertoár, nejenom lyrický. Je takové množství hudby, které bych se chtěla zhostit! Od bel canta přes baroko, Mozarta až k Verdimu. Nejlíp se mi ztvárňují postavy, se kterými se mohu vnitřně ztotožnit. Jinak řečeno, role, které mě soustředěním na techniku zpěvu nespoutávají natolik, abych se nemohla naplno věnovat hereckému ztvárnění. Vyjádřit sama sebe skrze postavu. Báječně se cítím například jako Lucie z Lammermooru nebo jako Gilda. Traviata je další role, kterou často zpívám a mohu se do ní plně převtělit. Violetta mne velmi naplňuje a vyhovuje mému hlasu. Zpívání obsahuje hodně vysokých tónů a přechodů z lehčích do těžkých pasáží. Plně lyrické role, jako je třeba Mimi anebo Margareta ve Faustovi, si ponechávám do budoucna. V nejbližší době se těším na provedení sólového partu v Händelově dramatickém oratoriu Theodora, čeká mě pět večerů v pěti zemích koncem listopadu, například právě v milánské Scale.

Na vaši Lucii z Lammermooru jsem se loni 7. prosince velice těšil, měla jste právě v milánské Scale touto rolí po boku Juana Diega Flóreze zahájit tamní operní sezónu. Ale operní gala bez diváků, takřka felliniovsky laděné a přenášené televizními stanicemi v mnoha zemích světa, bylo rovněž působivé. A vy v něm skvělá. Existuje nicméně naděje, že by se třeba v příští sezóně toto nastudování Donizettiho opery přece jen ve Scale odehrálo?

Ano! Snažíme se v součinnosti s vedením divadla a Maestrem Riccardem Chaillym najít nový termín. Držte nám palce a sledujte nás!

Výčet špičkových operních scén, které byly svědky vašich výkonů, by byl velice dlouhý. Mýlím se však, když řeknu, že do Prahy máte namířeno poprvé? Všichni pevně věříme – ve světle současné pandemie – že se váš koncert 5. října 2021 opravdu uskuteční.

Představte si, že v Praze jsem kdysi strávila jeden jediný den, když jsem jako osmnáctiletá zpívala v univerzitním sboru, který se vydal na evropské turné! A město mi svou krásou ihned učarovalo. Tentokrát má skutečně jít o moji pražskou premiéru, na kterou se nesmírně těším. Velice pravděpodobně půjde o operní gala za klavírního doprovodu. Na programu, který jsem sestavovala několik měsíců, budou jak nádherné ukázky bel canta, tak árie z francouzských oper. A pevně věřím, že publikum, byť s respirátory, přijde!

Co jste si tedy pro nás připravila konkrétně?

Jak už jsem se zmínila, půjde o kombinaci italského bel canta a francouzského repertoáru, jak árií, tak uměleckých písní. Spolu s mým klavírním doprovázečem, výtečným Rubénem Fernándezem Aguirrem, jsme tento recitál provedli před několika měsíci v Bilbau. Vyměníme jedinou árii, a to ve prospěch ukázky z Traviaty, kterou celý tento rok zpívám. Dále zaznějí árie z děl Donizettiho, Rossiniho, Bizeta, Masseneta, Meyerbeera a taky méně známého operního skladatele Saveria Mercadanteho.

Jako dítě kubánských rodičů, kterým jste se narodila po jejich útěku do Ameriky, pochopitelně mluvíte anglicky a španělsky. Slyšel jsem vás však nejen zpívat, ale i plynně hovořit také francouzsky a německy. Máte k jazykům vlohy, anebo jste se k nim musela protrpět tak jako zprvu k běhání? A ještě douška – proč jste se předloni rozhodla přijmout španělské občanství?

Ano, měla jsem to štěstí, že se doma, v přistěhovalecké rodině, mluvilo španělsky, zatímco ve škole anglicky. Jazyky mi odjakživa byly blízké a francouzštinu jsem si zamilovala už během studií. Opera, ale i umělecké písně vynikají bohatstvím jazyka a poetiky, nezbytnou součástí pěveckého řemesla je proto zvládnutí dobré výslovnosti originálního libreta. Studium jazyků mě baví také proto, že mi umožňuje poznat, jak se v nich různí lidé vyjadřují, a tím se otevírat novému způsobu uvažování. V neposlední řadě si tím bystříte paměť a mozek! Samosebou je to často těžké, ale jsem přesvědčená, že nutnost ovládat už od dětství dva jazyky mi hodně pomáhá. A proč jsem dlouhodobě usilovala o španělské občanství? Mám k hispánské tradici, k této kultuře a ke Španělsku jako takovému blízký vztah. A často zpívám v zemích Evropské unie, velice brzy už také u vás!

Foto: Steven Harris, Da Ping Luo, Javier del Real, Fondazione Arena di Verona