„Nabízí se tu lákavá možnost setkání s dílem v podobě nerušené násilnými aktualizacemi.“

„Významné podněty vycházely tento večer od dirigentského pultu od  Constantina Trinkse.“

„Andreas Schager je typický hrdinný tenorista, jehož hlas však zatím naštěstí ani trochu neztěžkl.“

Wagnerova Lohengrina má pražské Národní divadlo na repertoáru už dva roky. Dva renomovaní zahraniční hosté v hlavních rolích byli však nyní důvodem k uspořádání dvou mimořádných zvýrazněných představení. Náhlá nemoc pak způsobila, že hosté byli nakonec tři – Andreas Schager, Thomas Johannes Mayer a s nimi neplánovaně ještě Barbara Haveman. Znovu si operu poslechnout a prožít stálo s nimi za to.

 Lohengrin trvá i s přestávkami nějakých 270 minut, začíná se proto hrát už v šest hodin. Při pátečním představení nebylo v divadle kupodivu úplně plno. Je to tím, že byl konec pracovního dne a týdne? Že šest hodin večer je moc brzy? A nebo se prostě aktivita vážných zájemců vyčerpá premiérami a na reprízy není v metropoli dostatečný divácký potenciál? Tenorista Schager, který jako Lohengrin debutoval loni ve Vídeňské státní opeře a který zpívá na renomovaných evropských scénách, v Metropolitní opeře i na festivalu v Bayreuthu, by mnohde jinde asi dům naplnil…

V Praze se tato opera hraje jako remake inscenace uvedené v Bayreuthu v roce 1967. Projekt pietně připravila Katharin Wagner, dcera tehdejšího režiséra a autora scény Wolfganga Wagnera. Zvláště v partiích se sbory jde o inscenaci na dnešní dobu značně statickou, ale nabízí se tu na druhou stranu docela lákavá možnost setkání s dílem v podobě nerušené nějakými násilnými aktualizacemi. Scéna evokuje dávný středověk a příběh je vyprávěn prostřednictvím výjevů, malebných obrazů. V pomalu rozvíjeném tempu daném Wagnerovou hudbou ostatně těžko hledat podněty pro akční drama.

Významné podněty vycházely tento večer od dirigentského pultu. Němec Constantin Trinks, který operu v roce 2017 v Praze nastudoval, zkušený wagnerovský interpret, inicioval zpěvnost, energii a zcela zřetelně i pěkně gradovaná tempa. Limity pražského operního tělesa už se trochu odhalily v předehře ke třetímu dějství, tam v obratnosti. Na začátku předehry k prvnímu dějství vlastně také, tam spíše ve schopnosti udržet ve vysoké poloze houslí stoprocentní napětí a potřebnou artikulaci. Ale obecně – vzhledem k tomu, že Wagner není u nás tak frekventovaným autorem a hráči přece jen jeho hudbu nemají tak v krvi – motivoval dirigent orchestr úspěšně a zdařile k výrazu, který se wagnerovské podmanivé intenzitě stylově blížil. Vesměs vše vyšlo při představení moc pěkně sboru. Je v inscenaci dostatečně početně obsazen a scény v kompletním smíšeném zvuku vyzněly dostatečně monumentálně, ale i dynamicky diferencovaně a hlavně sezpívaně a pozorně, v souladu s orchestrem.

Wagnerův Lohengrin exponuje šest postav. Tři byly v rukou hostů, tři v rukou domácích pěvců. Znělým a vznosným přednesem příjemně překvapil Jiří Sulženko jako král Heinrich, v nevelké roli královského hlasatele se blýskl pěkně posazeným znělým hlasem Jiří Brückler. Vynikající je v inscenaci a byla i tento večer Eliška Weissová – Ortruda plná sebevědomí a touhy po moci, ale i zášti, ztělesnění nebezpečného zla. Má pro Wagnera případný dramatický projev – a čím výš se její hlas vzpíná, tím víc do něj dostává charakteristického výrazu. Jejího partnera Telramunda, kterého zcela ovládla, využila a zničila, zahrál německý basbarytonista Thomas Johannes Mayer výrazně, jako zoufalce, který ztratil svou důstojnost a je už jen ve vleku silnější osobnosti; podřizuje tomu i modulaci hlasu ve vyšší poloze, a tak si v ryze vokálním ztvárnění role lze v jeho případě představit i vyrovnanější projev. Danu Burešovou na poslední chvíli nahradila nizozemská sopranistka Barbara Haveman. Elsu po Evropě zpívá, Praha už ji slyšela jako Toscu. Plný projev si nechala až na třetí dějství, velkou scénu s Lohengrinem, ústící do neodbytné osudové otázky, obdařila naléhavostí a stupňovanou vášnivostí, která by slušela i veristické opeře.

Hlavním hostem byl nicméně Andreas Schager. V posledním dějství mu sice hlas na okamžik několikrát málem selhal, ale odhlédnuto od těchto známek přicházející indispozice, zpívá krásně uvolněně a výrazně zněle. Nechává hlas i v nejvyšší poloze přirozeně plynout, na vypjaté tóny netlačí. Modelově typický hrdinný tenorista, jehož hlas zatím naštěstí ani trochu neztěžkl. A jeho Lohengrin, jakkoli vznosně zpívající, nebyl ani tak nadpozemsky dokonalý rytíř, jako i – ve scéně s Elsou – lidsky uvěřitelný muž.

Opera končí přes tři mrtvoly z hlediska zápasu dobra a zla pozitivně. Inscenace Wolfganga Wagnera (a Kathariny Wagnerové) je i v tomto bodě půlstoletí stará, tedy jednoznačná. Není špatné něco takového v opeře ještě zažít.

Foto: Archiv a Národní divadlo