„Do Bachovy hudby se můžete nořit jakkoli hluboko – a vždy tam najdete něco ohromujícího.“

„Bach pokaždé ´zafunguje´, jak se dnes s oblibou říká.“

„Bach je nezničitelný.“

V sobotu 21. března a pak znovu v úterý 31. března uplyne 335 let od narození Johanna Sebastiana Bacha. Záleží na tom, podle kterého kalendáře, jestli podle toho, který platil v roce 1685, nebo podle toho dnešního. I tom hovořila KlasikaPlus se skladatelem a sbormistrem Lukášem Hurníkem. Nicméně hlavní otázky se týkaly Bachovy hudby. A protože je zpovídaný šéfredaktorem stanice D–dur Českého rozhlasu, která nabízí 24 hodin denně klasickou hudbu, tak samozřejmě přišla řeč i na aktuální vysílání k Bachovu výročí.

Den staré hudby slaví Evropská vysílací unie, tedy i Český rozhlas, už řadu let 21. března, v den Bachových narozenin. Je Bach tím správným hudebníkem pro takový svátek v kalendáři?

Vlastně, možná ani není. Myslím, že ho většinou nevnímáme jako reprezentanta „staré hudby“. Bachova hudba je tak častou a nezpochybnitelnou součástí koncertního provozu, že málokomu připadá jako něco, co přichází z minulosti, nebo k čemu patří přívlastek starý.

Bach se podle nového, v naší současnosti platného kalendáře narodil nicméně 31. března. Budete v rozhlase slavit dvakrát?

Na D-dur máme prostor pro tematické pořady v sobotu a neděli dopoledne. A Bachovy narozeniny podle juliánského kalendáře vycházejí přesně na tuto sobotu. Jedenatřicátý březen by bylo úterý, to už není ono. Vltava vysílá Den staré hudby, D-dur je osobnější a slaví přímo Johanna Sebastiana.

Čím je, bráno ryze hudebně, Johann Sebastian tak velký, významný, výjimečný?

Rovnováhou mezi svislou harmonickou logikou a horizontální logikou polyfonních hlasů. Když s mým sborem Gaudium Pragense studujeme novou Bachovu skladbu, cvičíme ji samozřejmě nejdřív „po hlasech“. Každý part, třeba altový nebo tenorový, by s varhanním doprovodem mohl fungovat jako plnohodnotná skladba. Do Bachovy hudby se můžete nořit jakkoli hluboko – a vždy tam najdete něco ohromujícího.

A čím je výjimečný nad rámec ryze hudebních parametrů?

Že ty skvosty psal v podstatě pro jedno použití. A ani tomu jednomu použití nebyla věnována náležitá pozornost. Když se v Thomaskirche provozovaly Bachovy kantáty, v kostele přecházeli lidé a zdravili se se známými.

Je snadný na interpretaci?

No snadný jistě není, ale tady platí výrok paní profesorky Růžičkové, že Bach je nezničitelný. Můžete si na něm utržit ostudu, ale i když ho hrajete sebehůř, nikdo v sále netrpí. Bach unese nesmyslná tempa, neslyšitelného sólistu přehlušeného orchestrem, nestylové varhany. Vždy z toho vyjde jako vítěz.

Ze zkušenosti sbormistra – co je na jeho hudbě pro interprety nejtěžší?

Někdy je těžké ho „udýchat“. Jsou to klády. Také se starou němčinou jsou někdy potíže. Jsou ale skladatelé, které cvičíte a cvičíte, a nakonec se ta práce nevyplatí, protože to na koncertě nějak proběhne, prošumí, celkem bez efektu. Kdežto Bach pokaždé „zafunguje“, jak se dnes s oblibou říká.

Co všechny ty úpravy, aranžmá, verze, ohlasy… Má to něco společného s Bachovou hudbou? Respektive – kdy už ne?

Naše osmihodinové vysílání o víkendu dopoledne se mimo jiné zaměřuje právě na úpravy. Bach také transkriboval kdeco, takže u něho bych nepochyboval o legitimnosti jakýchkoli úprav. Největší legrace je pustit kterémukoli varhaníkovi Preludium a fugu Es dur jako Schönbergovu úpravu pro velký symfoňák. Pro varhaníky je tahle skladba Svatým grálem, a to zcela právem, a při Schönbergovi hrozně legračně brunátnějí.

Není Bachem v našich očích a v naší době zastíněn Händel?

Händel je pro mě první velký melodik. Třeba ty árie v Acisovi a Galathee… To je úplně jiná disciplína. Bach je architekt, Händel lyrik.

Současná doba s vynuceným potlačením veřejných kulturních aktivit nahrává mimo jiné i poslouchání rádia. Takže co všechno nabídne k Bachovi stanice Český rozhlas D-dur 21. března?

V sobotu i v neděli od osmi do dvanácti záplavu Bachovy hudby, velkých děl, i těch stojících mimo všeobecnou pozornost. Začneme ranými skladbami, hlavně varhanními, pak přejdeme ke světským kantátám, nejen té o kávě. Sobotní dopoledne završíme druhým dílem Matoušových pašijí s Collegiem 1704. V neděli budeme listovat slavnou knihou Alberta Schweitzera, která se kupodivu nedávno dočkala překladu do češtiny. A oslavu uzavřeme Mší h moll s Gardinerem.

A soukromě… – připomeneš si Bachovu hudbu ty sám s potěšením a ve znějící podobě? Ať už 21. března, nebo 31. března…

Já mám asi nejraději Bachova Moteta. Poslouchám je na sluchátkách a hraju si s nimi tak, že si třeba dám za úkol poslouchat v celé té polyfonní houštině jenom tenor.

Foto: hurnik.cz, Petr Veber