„Nahrávání je vždycky současně i badatelská činnost. Objevujeme kvalitní prameny a materiály.“

„Kompaktních disků, které jsem již natočil, je dnes kolem třiceti, ale koncertní činnost nezanedbávám.“

„Přijal jsem v této sezóně nabídku Českého chlapeckého sboru Boni Pueri a stal jsem se jeho hlavním hostujícím sbormistrem.“

Velké projekty, krásná hudba. Dirigent Marek Štilec má rád rozsáhlé náročné projekty. Nejlépe takové, které na hudební scéně představí objevné dílo. Vokálně instrumentální skladbu pozapomenutého autora, novodobou premiéru po dvou staletích, cyklus hudebních nosičů s dosud nenahranými opusy. Vymyslí, připraví, s kvalitními ansámbly nastuduje. K aktuálním projektům patří i dvě nová CD. Symfonie č. 3 Zdeňka Fibicha v podání Janáčkovy filharmonie Ostrava doplněná předehrami k operám Šárka a Bouře a pochodem z Nevěsty messinské právě vyšla. Nedávno se na pultech objevilo i další CD, na němž je Marek Štilec podepsán: Symfonie Leopolda Koželuha s Komorní filharmonií Pardubice. Obě alba jsou součástí rozsáhlých cyklů: Fibichova symfonie patří ke kompletu nahrávek symfonického díla Zdeňka Fibicha, Koželuhovo dílo vyšlo v řadě Češi ve Vídni.

Oba cykly vycházejí ve vydavatelství Naxos. Jak jste se dostal k spolupráci s tímto prestižním vydavatelským domem?

Vzniklo to v souvislosti s Fibichem, už je to bezmála osm let. V tuto chvíli se vydalo pět CD, i to nejnovější, Třetí symfonie, je součástí dlouhodobého cyklu – historicky první kompletní nahrávky Fibichova orchestrálního díla. Podařilo se nám natočit ta nejstěžejnější: všechny tři symfonie i všechny symfonické básně, selanku V podvečer, svitu Z venkova a další. Podílely se na tom dva orchestry: čtyři disky natočil Český národní symfonický orchestr, pátý Janáčkova filharmonie Ostrava. Ale to není zdaleka konec. Na základě fibichovského cyklu plánujeme další, ještě větší, který jsem pracovně nazval „Národní triptych“. Vedle kompletní nahrávky Fibicha tam budou ještě díla J. B. Foerstera a Vítězslava Nováka.

Vesměs díla pozdního romantismu.

Přesně tak.

Fibichova tvorba je už nějaký čas dost upozaděna. A nebývala. Vzpomínám si, že před mnoha lety nám ve čtvrté nebo páté třídě paní učitelka hudební výchovy zdůrazňovala: „Pamatujte si děti, že tři největší osobnosti české hudby jsou Smetana, Dvořák a Fibich!“ Pak Fibich z té trojice nějak vypadl. Co myslíte, proč přestal být víc uznáván, vydáván, uváděn na koncertech?

To je správná otázka. Podle mě u Fibicha dochází k přerušení interpretační tradice někdy v šedesátých, sedmdesátých letech minulého století. Protože v té době mizí generace velkých dirigentů, jako byl Šejna a další, kteří Fibichovu hudbu hráli. A vzniklo jakési vakuum. Přispěla k tomu i skutečnost, že Fibichův „prostor“ zaplnili Janáček a Martinů. Jeden můj známý říká, že z každé hudební epochy si zapamatujete dva skladatele, a Fibich se zkrátka z toho prestižního seznamu vytratil. V opeře ho nahradil Janáček, v dalších žánrech Martinů.

Stejně si myslím, že vedle výše zmíněných mohl i Fibich zůstat na výsluní.

Popularita, obliba či zájem se v hudbě pohybují v jakýchsi přirozených vlnách. Třeba i Smetanovy opery se různě vytrácejí a pak zas vracejí, v určitých letech se hrají víc, v jiných míň.

Jak jste se dostal k zájmu o Fibicha Vy?

Jeho hudba mě zaujala už na škole, když jsem se jako student zabýval českou romantickou tvorbou. A pak přišel určitý moment, kdy jsem zjistil, že jeho dílo nikdy nebylo nahráno celé, že skladatel jeho formátu ještě na počátku 21. století nemá moderní kompletní nahrávku. To je škoda. Nechci říct ostuda, i když do jisté míry to ostuda je. Nebo řekněme chyba.

Co přinesl podle Vás Fibich do české hudby?

Jako jeden z mála českých skladatelů je čistým hudebním romantikem. Myslím, že se to samozřejmě hodně zrcadlí v jeho hudebním jazyce, ale i ve struktuře skladeb. Je hodně volná, hodně fantazijní, používá sice klasické formy, jako třeba v symfoniích sonátovou formu, ale jde vlastně až na samou jejich hranici.

Jeho opomíjení jako romantika je docela zvláštní, vždyť posluchači mají romantismus rádi. Tak proč se tedy méně hraje? Přitom, řekněme si upřímně, mezi ním a Janáčkem je přece i jistý rozdíl ve vstřícnosti k publiku. Janáček ho „nešetří“…

Já to asi nedovedu objektivně posluchačsky posoudit, protože jsem do Fibichovy hudby už příliš vtažen. Ale myslím, že vedle posluchačského aspektu tu ještě hrají velkou roli další záležitosti, hlavně interpretační. Fibich je interpretačně velmi, velmi náročný. Jeho symfonie jsou opravdu hodně těžké. Pro dirigenta oříšek. Často v nich používá formu, která vychází z jeho klavírních miniatur. Je to vlastně sled mikrosvětů, mikroskladbiček, které jsou poskládány za sebe, a je náročné vytvořit z toho homogenní celek tak, aby byl zároveň zachován charakter hudby. Takže si myslím, že i kvůli této interpretační náročnosti se hraje méně často.

Objevil jste při práci na kompletu něco, co ještě nebylo vůbec nahráno?

Ano, řadu věcí jsme natočili vůbec poprvé. Jako jeden z příkladů – a zároveň také jako zajímavé svědectví o hudbě jeho doby – bych vyzdvihl skladby k živým obrazům: krátké, tří až čtyřminutové skladbičky. Živé obrazy byly v oblibě na konci 19. století, inscenovaly se třeba při slavnostech. O této Fibichově příležitostné hudbě se dosud jen hovořilo, něco se o ní vědělo. Ale až my jsme ji poprvé natočili z dobových materiálů z 19. století.

Takže je v tom i kus badatelské práce.

Jistě, museli jsme hodně hledat, bádat v archivu. Nejen při práci na fibichovském cyklu, stejně tak i u starší muziky, na níž právě pracujeme. Nahrávání je vždycky současně i badatelská činnost. Objevujeme kvalitní prameny a materiály, takové, které byly dlouho zapomenuté.

S Fibichovou hudbou jste vydavatelství Naxos zřejmě zaujal.

Určitě. Je to dnes jedna z mála společností, která se dá nazvat repertoárovým vydavatelstvím. To znamená, že neustále hledají nový, zajímavý, ještě nenatočený repertoár. To je hodně důležitá věc, protože řada vydavatelství neustále nahrává stejné tituly.

Jestli to dobře chápu, prosadil jste se – a nejen ve vydavatelství, i v koncertním provozu – originálními dramaturgickými nápady.

Asi to tak bude. Byť musím říct, že pan Klaus Heymann, zakladatel a ředitel vydavatelství Naxos, je opravdu velkým znalcem hudby. A třeba zrovna na Fibichovi jsme se vzájemně domluvili asi především proto, že i on měl na něm zájem. Skladatele znal, Naxos dokonce natočil některé symfonie už předtím. Proto ho myšlenka kompletní nahrávky opravdu zaujala. Myslím, že jeho velký zájem plynul také z toho, že Zdeněk Fibich reflektuje i určitou německou hudební tradici. Studoval v Německu, byl po matce napůl Rakušan, jeho rodina tedy měla kořeny i v Rakousku. Měl na německý prostor určitou hudební vazbu, což se málo ví.

Jaký je zájem o Fibichův komplet na trhu?

Musím zaťukat na stůl, desky se prodávají dobře. A já jsem rád – i proto má Naxos v náš projekt důvěru. Dokazuje to i fakt, že fibichovským cyklem projekt nekončí. Jak jsem zmínil, naopak pokračujeme větším a širším nahrávacím cyklem Fibich – Novák – Foerster.

Vítězslav Novák se taky dost málo uvádí. Několik skladeb, většinou stále stejných, bývá slyšet v rozhlase. Zpravidla Slovácká suita. Ale nepamatuji se, že by v poslední době vyšla nějaká deska.

Ano, Vítězslav Novák je na tom hodně podobně jako Fibich. Když se řekne Zdeněk Fibich, každému se vybaví Poem, to je skoro automatické spojení. Víc už nic. A u Vítězslava Nováka každý zná Slovácku suitu. Pravda, pro autory je vlastně skvělé, když mají skladbu, s níž utkvívají v povědomí širší veřejnosti, jenže ta se už nezajímá o další skladby. Proto jsme vloni na podzim natočili CD ze skladeb Vítězslava Nováka, kde máme Jihočeskou suitu a symfonickou báseň Toman a lesní panna.

Třetím autorem bude Foerster?

Ano, také méně uváděný skladatel. Myslím, že celý cyklus je práce minimálně na pět šest dalších let, možná na víc. Opravdu dlouhodobé projekty. Něco už máme hotovo – vedle Fibicha i první novákovské CD. Natáčení První a Druhé symfonie J. B. Foerstera nás čeká letos na podzim.

To je spousta nahrávek. Když si člověk pročte Vaši diskografii, musí si u dlouhého sloupce titulů položit otázku: máte vůbec čas na koncertní činnost?

Kompaktních disků, které jsem již natočil, je dnes kolem třiceti, ale koncertní činnost nezanedbávám. Určitě ne. Věnuju se jí, ale máte pravdu v tom, že cykly CD, na kterých právě pracuji, jsou časově velice náročné. Zejména proto, že u staré hudby, konkrétně u řady Češi ve Vídni, se téměř v osmdesáti procentech jedná o novodobé premiéry. Takže je to hudba, která se naposledy hrála před dvěma či dvěma sty padesáti lety. Musíme připravit nový notový materiál, přichystat ho k natáčení, zároveň přistoupit k materiálu kriticky, porovnávat jej s nejrůznějšími dalšími zdroji, které máme, najít případné chyby a opravit je, atd. Takže je to taková muzikologická detektivní práce. A to je náročnější, než když natáčíte standardní repertoár.

Máte otce muzikologa, můžete se poradit…

Je pravda, že při tom s tátou hodně spolupracujeme, má pro to adekvátní muzikologické školení. Naše spolupráce je skvělá.

Tím se dostáváme k projektu o českých muzikantech ve Vídni. Kteří to jsou a budou?

V období od konce 18. do první poloviny 19. století působily ve Vídni desítky českých skladatelů a stovky hudebníků. To je opravdu velký fenomén, kterému se v českém hudebním prostředí podle mě nevěnujeme dostatečně. Pro náš projekt jsme z těch desítek vybrali zhruba 8 až 10 jmen, která nás zajímají. Začali jsme Leopoldem Koželuhem – natočili jsme jeho symfonie a řadu kantát. V rámci tohoto projektu jsme třeba také na festivalu Mahlerova Jihlava koncertně provedli singspiel Josefa Bárty, ve své době velice uznávaného skladatele josefinského singspielu; jmenuje se Dobrá rada drahá. Od Koželuha jsme se teď přesunuli k osobnosti Pavla Vranického. Máme natočená dvě CD s jeho symfoniemi a předehrami a chystáme třetí disk symfonií. Budeme také natáčet Vranického balet Waldmädchen – Lesní dívka.

Čeští muzikanti byli ve své době ve Vídni vesměs velice úspěšní.

To ano. Leopold Koželuh byl dvorním skladatelem a komorním kapelníkem, takže vlastně dosáhl vyššího společenského postavení než ve své době Mozart, byť byli téměř současníci. Pavel Vranický byl ředitelem několika vídeňských divadel včetně císařského divadla. Oba tedy působili na nejvyšších hudebních postech tehdejší Vídně.

Nepanovala vůči nim nevraživost, že jsou Češi?

To je zajímavé téma. Zaznamenali jsme totiž takovou zvláštní pikantérii. Díky dopisům, které se dochovaly, máme dobře zdokumentováno, že vládla řevnivost mezi Koželuhem a Salierim. Jenže to bylo něco docela jiného. Tam a tehdy šlo o řevnivost operní: italská versus německá. Když měl být Koželuh jmenován dvorním skladatelem, Salierimu se to nelíbilo a pro své námitky použil právě národnostní notu. Tvrdil, že Koželuh není Ital, a proto se nehodí pro provozování italské opery. A Koželuh se zas hájil, že on přece prosazuje národní, německou operu.

Projekt Češi ve Vídni má prý obsáhnout až dvacet CD. Opravdu tolik?

Určitě, vždyť jen sám Pavel Vranický napsal přes padesátku symfonií. Na kompaktní disk se vejdou jen dvě, protože to jsou už větší symfonie, každá má kolem půl hodiny. Takže je to možná ještě objemnější úkol a obsáhne víc než dvacet disků.

Dovolte teď malou odbočku. Jak Vás teď už nějakou dobu poslouchám i jak vím z dřívějška, líbí se mi Váš velmi výrazný, zvučný hlasový projev. Takový mívají pedagogové, ti velký hlas mít musí. Kde jste jej získal? Vyučujete někde?

Přiznám se, že na pedagogickou činnost mi opravdu mnoho času nezbývá. Přijal jsem ale v této sezóně nabídku Českého chlapeckého sboru Boni Pueri a stal jsem se jeho hlavním hostujícím sbormistrem. Moc mě ta práce baví. Mám oporu ve skvělém vedení a zvuk chlapeckého sboru je něco tak unikátního, že nelze ničím nahradit. Na autentické provádění hudby 18. století je to něco jedinečného. A to, že je třeba hovořit k velkým kolektivním tělesům nahlas a zvučně, mne naučil pan dirigent Vladimír Válek. Již na škole jsem byl na každé jeho zkoušce, kdykoliv to šlo. Ačkoliv jsem u něj nikdy oficiálně nestudoval, velmi si ho vážím a považuji ho za jednoho z nejlepších dirigentů, které jsem ve světě viděl při práci.

Vaše diskografie obsahuje i soudobou hudbu, i když je jí méně. Jaký k ní máte vztah? Ale možná se ptám zbytečně, když máte maminku skladatelku…

Soudobou hudbu samozřejmě nepouštím se zřetele. Moje dirigentské začátky – to mi bylo sedmnáct let – jsou spojeny s komorním orchestrem Quattro. Když jsme začínali, hráli jsme mnoho soudobé hudby. Orchestr jsme nazvali podle skupiny skladatelů, jejíž členkou byla i moje maminka. Jejich skladby jsme uváděli. A rádi. Ještě za života Otmara Máchy a Zdeňka Lukáše jsme jim udělali dvě premiéry. Pak nás bohužel oba opustili. Luboš Fišer v době, kdy jsme orchestr zakládali, už nežil. Byly to velké osobnosti. S lítostí si říkám, jaká je škoda, že se naše životy neprotnuly na delší dobu… Soudobé hudbě se věnuji i nadále a rád ji provozuji.

Koncertujete ještě s orchestrem Quattro?

Pořád, ale kvůli mnoha dalším aktivitám nám na společné muzicírování zbývá málo času. Ale o to víc se na to těšíme.

Jste z obou stran z hudební rodiny. Bylo vůbec myslitelné, že budete dělat něco jiného než hudbu?

Můj hudební začátek paradoxně nebyl iniciován rodiči. Myslím, že jsem mohl klidně dělat i něco jiného. Ale jednou, to mi byly asi čtyři roky, jsme navštívili rodinu houslisty pana profesora Vlacha – a viděl jsem jeho vnoučata, která tam hrála na malé housličky. Hrozně mě to tehdy zaujalo a vyžadoval jsem, že chci taky hrát na housle. Tak mi vyhověli. Pak se můj houslový kruh uzavřel tím, že jsem byl přijat na konzervatoř do třídy Dany Vlachové, dcery pana profesora. Ale na AMU jsem už studoval dirigování.

Se svou muzikantskou rodinou spolupracujete také v dospělosti. S orchestrem Quattro jste uváděli maminčiny skladby a také je nahrávali, s otcem muzikologem a šéfem vydavatelství ArcoDiva se radíte. Užíváte si to?

My to máme v rodině ideální, protože se v hudebních profesích báječně doplňujeme. Já nikdy neměl skladatelské ambice, to u nás „zajišťuje“ maminka. Táta dělá vědeckou, organizační a manažerskou práci, já se věnuji interpretační složce. Proto můžeme společně dobře fungovat. Byť je jasné, že táta, máma i já samozřejmě spolupracujeme s celou řadou dalších umělců. Ale naše rodinná spolupráce je šťastná, a proto může trvat pořád.

Kdy v blízké době Vás uvidíme a uslyšíme na pódiu?

Zrovna v těchto dnech jsme měli s Pražskou komorní filharmonií uvádět velkou Koželuhovu kantátu, bohužel z toho sešlo. O prázdninách – když to epidemiologická situace dovolí – budeme natáčet kompaktní disky. A počítám, že v září se vrátíme ke klasické koncertní činnosti.

O čem konkrétně víte, že se určitě bude konat?

Teď v nejbližších dnech mě čeká jeden velmi speciální koncert: vystoupíme na konci června za velmi přísných hygienických opatření se sborem Boni pueri, kde také působím jako hostující dirigent. Připravili jsme společně krásné dílo vídeňského klasicismu – Requiem Leopolda Hofmanna. To je dnes neznámý autor, ale ve své době byl katedrálním dirigentem v katedrále svatého Štěpána ve Vídni. Napsal neuvěřitelnou duchovní skladbu, kterou uvedeme v Hradci Králové. Původně se měla hrát v květnu s Wranického orchestrem (Wranitzky Kapelle), z toho samozřejmě sešlo. Přesto jsme se rozhodli, že když jsme se to už se sborem naučili, tak aspoň na konci koncertní sezóny, v neděli 21. června, uvedeme premiéru s varhanami. Snad nám to situace dovolí.

Foto: ArcoDiva, archiv KlasikyPlus, Jakub Koumar