„Letos je na programu celkem dvanáct různých oper.“

„První díl v Mnichově hrají zcela bez škrtů, naopak díl druhý jich doznal celé řady (a mohlo se škrtat i více).“

„Na rozdíl od režie bylo ovšem vynikající hudební nastudování a obsazení většiny rolí.“

Mnichovský operní festival, které se pořádají od června do konce července, jsou každoročním vyvrcholením mnichovské operní sezóny, kdy zazní většinou všechny nově uvedené opery v sezóně (často s prominentními hosty) a jejich součástí jsou každoročně i dvě zbrusu nové operní premiéry. Každoročně se do Mnichova sjíždí operymilovné publikum doslova z celého světa, aby vidělo a slyšelo reprezentativní operní inscenace a světově renomované operní pěvce. Letos je na programu celkem dvanáct různých oper, z nichž dvě měly právě v rámci Mnichovského operního festivalu premiéru.

Nejprve to byla úspěšná novinka australského operního skladatele Bretta Deana Hamlet a potom Händelova Semele. Vedle oper jsou letos uvedeny také tři balety, několik koncertů, pět písňových recitálů a celá řada dalších doprovodných akcí. Velké popularitě se těší Oper für alle (Opera pro všechny), kdy je operní inscenace přenášena z Národního divadla na velkoplošnou obrazovku na náměstí před operním domem, kam má každý přístup zdarma. Letos takto zazní nová inscenace Verdiho populární Aidy 23. července. Není možné v tomto článku vyjmenovat všechny významné operní pěvce, kteří zde v době festivalu vystoupí. Za všechny alespoň jmenujme Brendu Rae, Olgu Kulchynskou, Ansrine Stundyte, Camillu Nylund, Marii Agrestu, Anju Harteros, Anju Kampe, Violetu Urmanu, Waltraud Meier, Sophie Koch, Michaela Spyrese, Dmytro Popova, Briana Jagdeho, Charlese Castronova, Klause Floriana Vogta, Sergeie Leiferkuse, Ludovica Téziera, Geralda Finleyho, Ildara Abdrazakova, René Papeho a Jakuba Józefa Orlińskiho. Představení řídí nejen hudební ředitel Bavorské státní opery Vladimir Jurowski, ale např. i François-Xavie Roth, Myung-Whun Chung, Mikko Franck nebo Stefano Montanari.

V rámci Mnichovského operního festivalu byly také uvedeny premiéry této divadelní sezóny Cosi fan tutte, Lohengrin, Dido a Aeneas v kombinaci s Očekáváním, Vojna a mír a Aida.

Vojna a mír byla čtvrtou operní premiérou této sezóny a zároveň se jednalo o vůbec první uvedení této opery v Mnichově. Řekněme si hned v úvodu, že se jedná o poměrně problematickou operu k inscenování. Vznikala v letech 1941 až 1952 a existuje v několika verzích. Prokofjev ji napsal podle rozměrného epického románu Lva Nikolajeviče Tolstého, podle kterého libreto napsala skladatelova druhá manželka Mira A. Mendelson. Tato dvoudílná opera je velice rozsáhlá, např. Rostropovičova nahrávka pro firmu Erato trvá čistého času přes čtyři hodiny. V opeře se vyskytuje 63 zpívaných a několik němých rolí, dále velký sbor, případně balet. Opera je rozdělena do dvou dílů (třináct obrazů) a pokud se chce hrát v jednom večeru, jsou škrty, zejména v jejím druhém díle, nezbytné. První díl opery popisuje život v Rusku v období míru před vpádem Napoleonových vojsk do země. Druhý díl se odehrává v době napoleonských válek od srpna 1812 do konce téhož roku. A právě v druhém díle se nejvíce škrtá, je tam hodně popisné hudby, zároveň je velice náročný k inscenování, protože vedle hlavních protagonistů v druhém díle vystupují ruská a francouzská vojska a obyčejný ruský lid. Jestliže první díl opery je celkem kompaktní a líčí Andrejovo okouzlení Natašou, jejich vztah, Natašino poblouznění Anatolijem Kuraginem a s ním i její plánovaný útěk a snad i sňatek (Kuragin je ovšem ženatý), druhý díl pak přináší válečné události od přípravy bitvy u Borodina v srpnu 1812, pohled do stanů ruských (Kutuzov) i francouzských (Napoleon) vůdců, požár Moskvy, poslední setkání na smrt raněného Andreje s Natašou, která se rozhodla ošetřovat raněné, a jíž Andrej umře takřka před očima. A obsahuje též celou řadu epizodních scén, nástupy jednotlivých pluků (ruských i francouzských) i dnes poněkud plakátově působící sborový závěr opery (v Mnichově rozumně vynechaný). První díl v Mnichově hrají zcela bez škrtů, naopak díl druhý jich doznal celé řady (a mohlo se škrtat i více). Nemohu při této příležitosti nevzpomenout geniální inscenaci této opery v pražském Národním divadle v roce 1970, kterou připravili dirigent Rudolf Vašata (tuto operu nastudoval již v roce 1961 Liberci! – dnes něco zcela nepředstavitelného) a moskevský režisér Georgij Ansimov za dramaturgické spolupráce dr. Pavla Ecksteina. Všechno, co v opeře mělo zaznít, zaznělo, co bylo zbytečné, bylo ve škrtu. Ostatně v Praze se konala světová premiéra první verze této opery ve scénické podobě v roce 1948. Vojna a mír je určitě opera, která si zaslouží i dnes svůj scénický život, ovšem inscenátoři se nesmí bát v díle škrtat.

Když se v Mnichově zvedne opona, vidíme scénografii jakéhosi šlechtického sálu se sloupovím, kde všude na zemi nebo na lehátkách polehávají sboristé i protagonisté. Reflektor osvětlí Andreje, který mezi spícími lidmi zpívá svou vstupní árii o jaru a o lásce. Co na tom, že se první obraz má odehrávat na statku hraběte Rostova v Otradném, kde vdovec Andrej poprvé spatří Natašu a zamiluje se do ní. Jednotlivé obrazy opery pak mají zcela jasnou lokaci, např. sál u petrohradského šlechtice, byt poručíka Dolochova, vesnice Fily před Moskvou, ulice Moskvy, silnice u Smolenska, a často i přesné datové určení, kdy se odehrávají. S tím si ovšem režisér Dmitri Tcherniakov absolutně nelámal hlavu a celou operu inscenoval v jednom sále šlechtického paláce. Diváci museli být často velice dezorientovaní, neboť, zejména v druhém díle, asi těžko mohli chápat „kdo je kdo“ – zda se jedná o francouzské nebo ruské vojáky. Žádné uniformy, všichni v teplákách nebo dnešních civilních, většinou neslušivých oblecích, všichni pořád na jevišti. Navíc někteří pěvci vytvořili i několik rolí. Také logika děje a zpívané slovo se dostávaly často do rozporu s inscenací. Například ve scéně u Bolkonských ve třetím obraze prvního dílu, kam kníže Rostov přichází s dcerou Natašou na návštěvu, žádá kníže Rostov, aby služebnictvo ohlásilo jeho a Nataši příchod starému knížeti Bolkonskému. Od komorníka se mu dostane odpovědi, že kníže dnes nikoho nepřijme. Kníže ovšem leží na zemi a po scéně Nataši s kněžnou Marjou Bolkonskou se zvedne a ironicky přijímá Natašu. Má to logiku? Nemá. A tak by se v popisu režie Dmitrije Tcherniakova dalo pokračovat, byť se mu nedá upřít, že některé scény dokázal mezi jednotlivými postavami velice dobře vystavět a rozehrát (např. scéna Achrosimovové s Natašou), ovšem v celkové koncepci vše působí více než nesmyslně. Přes různé výtky k délce opery a malé dramatičnosti zejména druhého dílu je nutno konstatovat, že Prokofjev napsal mistrovské dílo. Rozhodně poskytl ve své partituře režii víc, než Dmitri Tcherniakov využil – např. v umírající scéně Andreje zazní reminiscence na valčík z druhého obrazu prvního dílu, první valčík Nataši s Andrejem. Ale nač může umírající Andrej s Natašou vzpomínat, když se v prvním díle žádné poetické setkání dvou zamilovaných mladých lidí nekonalo? V Tcherniakovově režii se nejprve Andrej nemotorně snažil s Natašou tančit (v této režii Andrej valčík neumí, což bylo tehdy něco nemyslitelného). Navíc při umírání se Andrej víc než po Nataše dívá po dirigentovi! Režie také zcela ignorovala kastovnictví mezi jednotlivými postavami, nejen mezi šlechtou a obyčejnými lidmi, ale i mezi samotnou šlechtou, např. mezi Bolkonskými a Rostovovými. Vůbec, s valčíkem v prvním díle si režisér nevěděl rady, ostatně do jeho odpoetizované koncepce by se ani žádný valčík nehodil (společnost dlouho valčík neslyší, později se neuměle roztančí). Přitom onen známý valčík je mistrovsky a nesmírně plasticky zkomponován. O nesmyslnosti režie Dmitrije Tcherniakova by se dalo psát ještě dlouho. Rozhodně je škoda, že první mnichovské uvedení této opery bylo touto povrchní režií těžko pochopitelné.

Na rozdíl od režie bylo ovšem vynikající hudební nastudování a obsazení většiny rolí. Skvělý byl i sbor (sbormistr David Cavelius), který má v této opeře opravdu významnou úlohu. Vynikající byl představitel Andreje Andrei Zhilikhovsky (příkladně šel do vysokých tónů), typově skvělá a herecky citlivá byla i Olga Kulchynska v roli Nataši, byť dramatičtější partie její role by vyžadovaly větší hlas (např. její árie v třetím obraze), jejího otce hraběte Rostova zpíval Alexander Teliga, navíc s příkladnou výslovností, výborný typ byl i představitel Kuragina Bekhzod Davronov, zpívající příjemným tenorem. Z velkého množství dalších rolí jmenujme ještě Soňu Alexandry Yangel, Achrosimovovou Violety Urmany, Bezuchova Arsena Soghomonyana, Helenu Bezuchovou Victoriye Karkachevy, výborného Dolochova Alexeie Botnarciuca, Balagu Alexandera Vassilieva, Kutuzova Dmitrye Ulyanova (pěvce s velkým a naprosto volným hlasem), Napoleona výborně charakterizovaného i herecky Tómase Tómassona a všechny ostatní, kteří se podíleli na vynikajícím pěveckém provedení této nádherné opery, která je jistě srdeční záležitostí hudebního ředitele Bavorské státní opery Vladimira Jurowského, z jehož iniciativy byla v Mnichově konečně – a po hudební stránce výborně – nastudována.

Foto: W. Hösl