„Skladba Mirrors (Zrcadla) absolvující Euniky Pechánkové akcentuje sekci bicích, žestě a harfu.“

„Klavíristka Oleksandra Bokoch dokázala prezentovat něžnou, procítěnou melodii prosvícenou ozdobami i bouři energických akordů.“

„Dirigent Petr Zapletal se plně ponořil do hudby a dal si záležet na vyznění barevnosti instrumentace.“

Moravská filharmonie Olomouc realizuje koncerty ve spolupráci s Hudební fakultou JAMU už mnoho let. Společně představili ve čtvrtek 24. dubna nové absolventy, kteří patří k těm nejlepším. Pod taktovkou Petra Zapletala přednesl orchestr Moravské filharmonie skladbu mladé absolventky Euniky Pechánkové s názvem Mirrors, Koncert pro klavír a orchestr č. 1 Es dur Franze Liszta přednesla Oleksandra Bokoch a na závěr zazněly Ludi symphoniaci skladatele Jana Nováka.

Spolupráce JAMU a Moravské filharmonie Olomouc byla dlouhá léta realizována hostováním orchestru filharmonie v Brně. Spolu s orchestrem se tehdy vždy představilo jen několik málo nejlepších absolventů. Před několika roky se tato praxe změnila s tím, že orchestr Moravské filharmonie hraje doma v Redutě a nabízí nejlepším studentům JAMU dokonce celou koncertní řadu. Není to záležitost masového zájmu publika, jsou to koncerty, které mají svoji cílovou skupinu publika, nepříliš velkého, o to více však emocionálně angažovaného.  

Ve čtvrtek 24. dubna se v sále olomoucké Reduty odehrál koncert s označením JAMU2, který dirigoval Petr Zapletal, absolvent magisterského studia dirigování u pedagoga Emila Skotáka. Sympatický chlapec (nar. 1992) bere studium hudby velmi vážně, podle údajů v programu se dirigování na JAMU plně věnoval až po absolvování konzervatoře i JAMU v oboru klavír a při zaměstnání na ZUŠ. Není tedy žádným nováčkem, i když u dirigentského pultu působil poněkud nesměle. Na začátku provedl s olomouckým orchestrem skladbu Mirrors (Zrcadla) absolvující Euniky Pechánkové (pedagog Mario Buzzi). Impresivní skladba pro symfonický orchestr je barvitá a akcentuje sekci bicích, žestě a harfu. Sestává z dvou vět, druhá ovšem nastupuje attacca, takže posluchač má vjem pouze věty jedné. Nejprve 1. věta Zrcadlo s odrazem roztodivným posluchače provází mezi fantaskními odrazy mezi zrcadly a nechává ho vnímat sama sebe. Poté věta Zrcadlový sál, kde posluchač „tančí se svými čarovnými odrazy až do usnutí…” Skladbu zahajuje temné tremolo violoncell, pak nastupují bicí a postupně se zvukomalebně vystřídají všechny nástrojové skupiny v neobvyklých instrumentačních kreacích. Plénum se postupně rozšiřuje, narůstá napětí, korunují ho zvony spolu s lesními rohy a tympány. Housle se zvedají nad zvukovou vlnu s jasně svítící melodií, kterou přebírají dřevěné nástroje. Dirigent se viditelně nechal unášet hudbou, ale svoji vůdčí roli přece jen neztratil. Opětovná gradační vlna se zvedla spolu s žesti a bicími nástroji do mohutného vrcholu, první housle Patrika Sedláře svítily na vrcholu a v následném decrescendu postupně hudební proud usnul v klidném spočinutí. Skladba byla přijata s nadšeným ohlasem a šťastná autorka byla vyvolávána svými fanoušky. 

Druhou skladbou večera byl Koncert pro klavír a orchestr č. 1 Es dur Franze Liszta. Technicky i výrazově náročnou skladbu si vybrala k absolvování ukrajinská klavíristka Oleksandra Bokoch (nar. 2000). Vystudovala brněnskou JAMU (pedagožka Helena Weiser) až po studiu na Ukrajině a poté v Budapešti a následně absolvovala i řadu mistrovských kurzů u světových klavíristů. Koncertuje s Graffovým kvartetem, propaguje hudbu ukrajinského skladatele Reinholda Gliera a obdivuje Franze Liszta. I proto si zvolila jako absolventský projekt provedení jeho Koncertu č. 1 Es dur. Allegro maestoso zahájila intráda orchestru s uherským motivem, který převzal energicky klavír a hned bylo jasné, že za nástrojem sedí cílevědomá mladá žena. Části v pianu perlily, trylky a běhy svítily, v pomalé části klavíristka dokázala prezentovat něžnou, procítěnou melodii, prosvícenou ozdobami v diskantu i bouři energických akordů. 2. Quasi adagio zahájily violoncella a kontrabasy, klavír dal průchod vášni v rozložených mohutných akordech, které vystřídala měkká linie, ukončená melancholicky s fagotem. 3. Allegretto vivace. Allegro animato zahájilo pizzicato smyčců, které špičatě a laškovně propichoval klavír. Plénum gradovalo do fortissima a následoval klavír v úderné sazbě, aby spolu s orchestrem, ze kterého o sobě dávaly vědět trombony, vygradovaly hudební plochu. 4. Allegro marciale animato bylo obzvlášť energické a následná křehká část zaujala dokonalou souhrou klavíru a orchestru. Dynamika postupně narůstala jak v orchestru, tak v klavíru a společně v nedočkavém accelerandu dovedli hudebníci skladbu do závěru. Nadšení publika nebralo konce a spokojená sólistka dostala spoustu květinových darů. Samozřejmě, že provedení koncertu by se dalo hodnotit i diskutabilně – klavíristka je na provedení Lisztova koncertu umělecky ještě ne plně vyzrálá, dirigent, schovaný za otevřeným křídlem klavíru, měl ztížený kontakt se sólistkou a ani on ještě nemohl dát vyznění koncertu potřebnou plasticitu i hloubku. Ale o to tentokrát nešlo, šlo o překonání mety, která dělí studenta od profesionála, a o dání najevo, že cílevědomost a technická vybavenost je natolik silná, aby se na ní dalo v budoucnu stavět. Což oba interpreti, dirigent i klavíristka, bezpečně naplnili.

Po přestávce zazněla poslední skladba večera, Ludi symphoniaci (1977) brněnského skladatele Jana Nováka (1921–1984). Ten upadl ve své vlasti kvůli nucené emigraci téměř v zapomenutí, až po roce 1989 ho začali dramaturgové postupně objevovat a zařazení jeho skladeb na program večera bývá sázkou na jistotu. Pětivětá skladba vyniká přehledností, vtipem a orchestrální barevností. Dirigent se při její interpretaci plně ponořil do hudby a dal si záležet na vyznění barevnosti instrumentace. 1. Allegro využívá ilustračních schopností jednotlivých nástrojů, které spolu laškují a diskutují, to vše podloženo synkopickou rytmizací. 2. Adagio je melodické, sólový hoboj je podkreslený houslemi a opět spolu hovoří jednotlivé skupinky nástrojů, až má poslední slovo flétna, podložená smyčci. 3. Vivace překvapilo fortissimem pléna s činely a pokračovala vtipná a radostná hudba v janáčkovském duchu. 4. Larghetto přineslo nostalgii ve vstupech dřevěných nástrojů, flétnová melodie rychle přerostla do forte, které nahradilo volné, měkké sólo fagotu, hoboje a klarinetu. 5. Allegro vivace vpadlo ve fortissimu ve výrazném rytmu, pevné a znělé žestě spolu s tympány opět gradovaly. V nastalém klidu laškoval klarinet s tubou, postupně narostla barevná hudební materie v crescendu do fortissima v plném tutti, nad kterým hřměly plechy podpořené tympány. Skladba nemohla než nadchnout a přinést rozzářenou, optimistickou náladu. Koncert ukončily mohutné ovace a gratulace blízkých a přátel. Byl to večer plný porozumění, přátelství, nadšení a krásného pocitu dobře odvedené práce v jedné dlouhé životní etapě.

Foto: Šimon Kadula