čtvrtek, 21 březen 2019 08:25

Musorgskij, Pedrotti a filharmonická monofonní kouzla

Autor:

„Ravelova instrumentace je jedinečný umělecký počin, chceme-li však Musorgského prožít se všemi jeho příznačnými atributy, rádi se vracíme k původnímu klavíru.“

„Nahrávka Obrázků z výstavy pod taktovkou Antonia Pedrottiho dokazuje světovou úroveň tehdejší České filharmonie.“

„Obdivujeme skvělé instrumentalisty, kteří se dokázali obdivuhodně vypořádat se svými často ne špičkovými nástroji.“

 

Musorgskij-Pedrotti-R-1734524-1476473980-8688

 

Dnes před 180 lety – 21. března 1839 – se narodil skladatel Musorgskij. Vybrat referenční orchestrální nahrávku Obrázků z výstavy, když jich jsou stovky a když stejně setkání se skutečným Musorgským nejlépe zprostředkuje původní klavírní verze skladby? Není to lehké. Bohuslav Vítek se přesto pokouší - a vysvětluje, proč nakonec dává přednost monofonnímu snímku České filharmonie z poloviny padesátých let, pořízenému s jejím tehdy častým dirigentským hostem Antoniem Pedrottim.

 

Musorgskij-Pedrotti-PrimeBottomLeft0-5SCLZZZZZZZ

 

V březnu má dvojí životní jubileum Modest Petrovič Musorgskij – letos dokonce jedno kulaté. Nikdo nedokázal prostřednictvím své tvorby proniknout do mentality národa a vytvářet obraz té pravé Rusi jako tento výjimečný rozporuplný člověk. Jeho osudy a životní peripetie jsou dostatečně známé Pomineme-li jeho úctyhodné operní kolosy Boris Godunov či Chovanština, co do známosti a popularity dominují nad jeho ostatní ne příliš rozsáhlou tvorbou Obrázky z výstavy. A zde jsme u prvního problému. Nejpopulárnější dílo nejniternějšího ruského skladatele získalo svou oblibu prostřednictvím orchestrální úpravy Maurice Ravela. A to není obraz pro Musorgského nejtypičtější. V něm nepoznáváme onu příznačnou strohost výrazových prostředků bez jakýchkoliv příkras a romantických sentimentů. Setkání s pravým Musorgským nám v případě Obrázků z výstavy umožní jejich originální verze. A ta je klavírní.

 

Musorgskij-

 

Vyskytla se řada více i méně upřímných snah vytvořit poněkud jinou instrumentaci, která by se co nejvíce přiblížila originální atmosféře. V novější době ji provedl například Vladimir Ashkenazy. Jako klavírista zná originál dokonale, a tak se pokusil o jakýsi návrat k Musorgskému i prostřednictvím orchestru. Odstranil všechny Ravelovy zásahy (vrátil například některé vynechané Promenády, jež spojují jednotlivé obrázky, orchestrální zvuk zbavil efektních zvukových prvků) a celou suitu natočil s Philharmonia Orchestra. Mnohé z těchto novodobých úprav jsou zajímavé, nicméně přes veškeré snahy vítězí stále jednoznačně Ravel. Chceme-li však Musorgského prožít se všemi jeho příznačnými atributy, rádi se vracíme k původnímu klavíru.

Ravelova instrumentace je jedinečný umělecký počin, důvěrně známý a milovníky barevného orchestrálního zvuku vysoce ceněný a oblíbený. Málokteré dílo se dočkalo takové novodobé renesance, která možná nespravedlivě odsunuje původní verzi do pozadí a jednoznačně nad ní vítězí. Není divu, že existují desítky, ba možná stovky nahrávek Musorgského-Ravelových Obrázků. Natočily je v různých časových obdobích – mnohdy i několikrát – nejlepší i lepší orchestry na celém světě. Je prakticky nemožné a odvážné rozhodnout se pro jednu z nich a označit ji za tzv. referenční. Nebylo by to ani moudré.

 

Musorgskij-gramodeska-lp-musorgskij-obrazky-z-vystavy35139203

 

Ruské orchestry imponují svými snahami zdůraznit širokou melodiku a exponovaná místa prezentovat s příznačnou dramatickou někdy až „barbarskou“ šíří. Americké orchestry nás oslňují úžasným zvukovým propracováním, místy až exhibiční dokonalostí homogenity nástrojových skupin. Bez ohledu na různá pozitiva a bez snahy upřednostňovat jeden snímek před druhým je možno z ruského teritoria poukázat na nahrávku Světlanovovu, z amerického na Giuliniho kreaci s Chicagským symfonickým orchestrem, z evropského pak na Goosense či na nekonečného a přece s geniálním napětím gradujícího Celibidacheho. Jsou to pouhé příklady, velmi snadno zaměnitelné za podobné špičkové kreace.

Avšak tento text vyžaduje rozhodnutí pro jeden snímek. Leckoho má dnešní volba zřejmě překvapí. Těžko lze zvolený snímek určit jako referenční, považovat jej za lepší než ty desítky jiných. Přesto za jeho výběrem stojím. Setkal jsem se s ním poprvé už v dětském věku. Mnoho čtenářů a kolegů mi jistě potvrdí, že i tímto faktem jsme velmi limitovaní, avšak při jeho reedici na CD jsem nepřestával žasnout. Ještě mono snímek České filharmonie s dirigentem Antoniem Pedrottim, který náš orchestr svého času často dirigoval, totiž dle mého názoru spojuje všechny atributy, jež právem očekáváme u každé nahrávky hudby určitého teritoria, v tomto případě mistrovsky upravené do modernějšího, ovšem vůči originálu citlivějšího hávu.

 

Musorgskij-Pedrotti-R-7493665-1444236129-6160

 

Pedrottiho Obrázky nejsou zvukově okázalé, nicméně ve výraze nejsou o nic ochuzeny. Na pravých místech nás obdaří celou kaskádou různorodých výrazových prostředků, zabouří více sršatým hrubším projevem než uhlazenou dokonalostí, plně respektují určitou strohost a neokázalost Hartmanových kreseb, jež Musorgského inspirovaly. Česká filharmonie byla v padesátých letech skvělým interpretem impresionistické literatury (výtečné nahrávky Debussyho s ní tehdy pořídili Desormière i Pedrotti, později Fournet a Baudo). To vyzařuje i ze zvukové škály, jakou tento orchestr uplatňuje v Obrázcích. Obdivujeme skvělé instrumentalisty, kteří se dokázali obdivuhodně vypořádat se svými často ne špičkovými nástroji.

Málokdy slýcháme i v nových nahrávkách tak strhující, kontrastní a technicky dokonale zvládnutou zvukovou diskusi v obraze dvou židů. Nejednou jsme i překvapeni nápady, jež nám ve většině nahrávek unikají. Pod sólem tenorové tuby ve vrcholu části Bydlo neburácí malý buben, ale velmi energicky buší velký buben a dodává této části impozantní naléhavost. Trh v Limoges je strhující orchestrální etudou! Pravda, určitým handicapem je mono zvuk, který ještě v roce 1953, kdy nahrávka vznikla, na všech hudebních nosičích vládl (stereofonně se u nás začalo ve velkém nahrávat až o pět let později). Nicméně tehdy jsme měli skvělého zvukového mistra Františka Burdu, který dokázal z jednokanálového zvuku vytvořit neuvěřitelně plastický obraz. Aklimatizace v mono prostředí je ovšem po určité době poslechu možná. Celý příběh nás potom do sebe zcela vtáhne, zvláště, je-li dotyčná hudební výpověď perfektně promyšlená a interpretovaná.

Pokud chceme poukázat na pihy na kráse, týkají se vesměs technických otázek. Mnohdy nepřeslechneme patrné střihy (možná důsledek toho, že tato nahrávka byla původně nabízena na šelakových deskách). Už tehdy na originále byl nápadný náhle ostrý zvuk ve vrcholové pasáži Velké brány kyjevské (v momentě, kdy zahřmí v plném orchestru ono slavné téma). Novodobá úprava na CD tento náhlý velký zvukový náraz sice potlačila, ale bohužel vše se dostalo do nepatrně nižší dynamické hladiny, která trvá až do konce skladby, takže tím je poněkud nepříjemně potlačen dojem z původní strhující závěrečné gradace.

 

rudolfinumhistoriemenu

 

Nahrávka Musorgského Obrázků z výstavy s Českou filharmonií pod taktovkou Antonia Pedrottiho přináší zároveň i další velmi cenné poznání a s ním i kritické slovo do našich vlastních řad. Dokazuje světovou úroveň tehdejší filharmonie a zvláště její specifičnost ve zvuku nástrojových skupin, za kterou byla dlouhá léta chválena. Dnes tento fakt poměrně často podceňujeme a necháme se unášet dokonalým zvukovým vycizelováním nahrávky a podceňujeme hloubku vlastní výpovědi. Vysoká technická laťka a určitá zvuková univerzálnost světových orchestrů, mezi něž Česká filharmonie bezpochyby náleží, tyto vlastnosti v nové době potlačila, což není vždy jev pouze pozitivní. S tím souvisí i odpověď na otázku, jak je možné, že nahrávky Supraphonu, tedy především České filharmonie, byly ve světě tak chváleny – nejvíce ze všech nahrávek, které na Západ tehdy v hojné míře přicházely z tehdejšího východního bloku (stačí nahlédnout do tehdejších prestižních časopisů).

Je rovněž velmi nespravedlivé, ba zavádějící, hovoříme-li pouze o nahrávkách (byť vynikajících!) Karla Ančerla a uvádíme v zapomnění další umělce, kteří mají zásadní podíl na tomto úspěchu v dobách, kdy jiné věci u nás citelně kulhaly, zvláště pak dirigenty Václava Smetáčka, Karla Šejnu, Jaroslava Krombholce, Zdeňka Chalabalu, samozřejmě Václava Talicha, ze zahraničních právě Antonia Pedrottiho, a řadu dalších umělců. Věřme, že stále nový přísun reeditovaných starých, ale interpretačně vynikajících nahrávek tento zjednodušující trend hodnocení napraví.

 

Musorgskij-87056

 

Foto:archiv

 

Bohuslav Vítek

Hudební publicista, dramaturg, pedagog a rozhlasový redaktor.

Rodák z Litomyšle stejně jako Bedřich Smetana, celoživotní příznivec jeho hudby, ale i hudby dalších českých klasiků, sběratel a mimořádný znalec nahrávek klasické hudby, autor nesčetných textů o hudbě, její zasvěcený popularizátor. Vyučoval na pardubické konzervatoři. Jako absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě byl dramaturgem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a Komorní filharmonie Pardubice, kterou několik let vedl také jako ředitel a na jejíž dramaturgii doposud spolupracuje. Dlouhá léta působil v rozhlase, kde byl vedoucím hudební redakce stanice Vltava a dodnes je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.