„Niterná a precizní práce Vladimíra Maňase na hudební složce přinesla kýžené výsledky.“

„Nabízí se chorál, jejž akustické podmínky dovedou pozdvihnout k mysterióznímu zvukovému dojmu.“

„V antifoně ‚Dum fabricator mundi‘ si slovo předávají ženský sbor se sólistou, interpretace tak nabývá na intenzitě a získává spád.“

Tři scénická provedení Temných hodinek ve třech dnech od 16. do 18. dubna a ve třech brněnských vodojemech si pro své příznivce přichystal brněnský sbor Ensemble Versus v nastudování Vladimíra Maňase; funkční režií dílo doplnila režisérka Kateřina Křivánková. Společně vtáhli diváky během prvního dne na cestu utrpení Ježíše Krista. Hudební průvod koncertu Chorál ve vodojemech I: Via zajistily pašijové zpěvy z Jistebnického kancionálu. 

Velikonoční festival duchovní hudby, který pořádá Filharmonie Brno, pro své příznivce letos zinscenoval tenebrae pro závěr Svatého týdne v netradičním scénickém pojetí. Na Škaredou středu, Zelený čtvrtek a Velký pátek rozezvučeli členové souboru Ensemble Versus vždy jeden z brněnských vodojemů. „Svatá trojice“ této unikátní architektonické pozůstalosti pod nenápadnými travami parku na Žlutém kopci se veřejnosti přitom zpřístupnila teprve v březnu loňského roku. O to atraktivnějším počinem se tak koncerty pod názvem Temné hodinky ve vodojemech staly a není divu, že všech osm vystoupení bylo s předstihem kompletně vyprodáno. Zájem veřejnosti o koncerty vyznačující se přesahy napříč uměleckými odvětvími zaslouženě vzrůstá. Jednoduše toho nabízejí mnohem více. „S podnětem přišel Vladimír Maňas, který měl jednoduché zadání – chtěl moji práci, chorály a vodojemy,“ vysvětlila režisérka Kateřina Křivánková. 

První koncert s přívlastkem Via neboli cesta se konal v cihlovém vodojemu č. 2 z roku 1894 s valenými klenbami evokujícími majestátní chrámové prostory, které provokují a zcela přirozeně vybízejí k naplnění alikvoty lidského hlasu. Logicky se nabízí forma chorálu, jejž nosné akustické podmínky dovedou pozdvihnout k mysterióznímu zvukovému dojmu. Konkrétně se jednalo o zapomenuté pašijové zpěvy z Jistebnického kancionálu a dalších českých pramenů, které vyprávějí příběh od Kristovy modlitby v Getsemanské zahradě přes jeho zatčení až po ukřižování. 

K participaci na Kristově cestě vybídla příchozí úvodní lamentací Poslúchajte slova smutná Magdalena Dostálová svým lehkým, zdravě a přirozeně vedeným sopránovým hlasem se zřetelnou výslovností. Po třech sólových přednesech obdobné pěvecké kvality zakončil slovy Jaruzaléme, lide hřiešný, obrať se k Hospodinu, Bohu tvému první část chórus. 

Po následujícím responsoriálním střídání Tristis est anima mea sólového výstupu Vladimíra Maňase a sboru buďto smíšeného, či ženského nadešel čas na první společnou cestu návštěvníků, kteří se přesunuli k pravé stěně vodojemu, kde vystoupil s přednesem responsoria Unus ex discipulis na podstavec, jedna z minimalistických režijních rekvizit, jeden ze scholistů. Nutno podotknout, že všichni byli oblečeni do bílých plášťů, které se zdály být vyrobeny z nepromokavého umělého materiálu. Za zády přednášejícího pěvce se spustila světelná projekce v černo bílých barvách, při níž jako kdyby se hemžily drobné kostečky přelévající se v obrysu obdélníku. V popředí se tyčil nápis ZRÁDCE JEST. Light design a projekci připravila Anna Laborová, kostýmy a scénografii Tereza Jančová, které úzce spolupracovaly s režisérkou. Zpěvem Sicut ovis odpovídala schola se sólovým pěveckým vstupem Patrika Buchty. 

Druhá cesta směřovala ke třem dalším podstavcům, na něž vystoupali tři pěvci, dvě dámy jakožto Spravedlivost a Milosrdenstvie a Vladimír Maňas, který po celý večer přednášel hlas Ježíše. K pěveckému přednesu Maňase by se dalo podotknout, že obsahoval oproti ostatním cosi více lidového, projevovalo se to v důraznějším naslovování slabik, ale i vokálů v melismatech. V „roli“ Spravedlivosti obsazená pěvkyně sice technicky bez obtíží zvládala vysoké recitace až na fis2, ale vedlo ji to k vypjatějšímu, nebo možná spíše intenzivnějšímu užití hlasu, což decentně vybočilo od způsobu ostatních scholistů. Na druhou stranu charakterové paralely mezi užitím hlasu a zpívaným textem bychom zde rozhodně nalezli. 

Další cesta směřuje k protilehlé stěně vodojemu, na níž opět probíhá projekce – tentokrát vidíme řadu slov stočenou do kruhů, které se po chvíli mění v propletené spirály, nebo spíše v kruhy, které akorát nyní spatřujeme z jiného úhlu pohledu. Majestátně odezpívaný hymnus Pange lingua / Crux fidelis doprovodil Ježíše až do zahrady Getsemanské, kde jej po modlitbě zatýkají a odvádějí ke kříži. Sboristky Vladimíru Maňasovi již podruhé nasazují bílý plášť, který je rozdělený na několik částí, které ženy nejdříve drží a postupně je jeden po druhém spouštějí k zemi. Ježíš pronáší sedm slov na kříži. V antifoně Dum fabricator mundi si slovo předávají plynule ženský sbor vzájemně se sólistou, interpretace tak nabývá na intenzitě a získává rychlý spád. Maňasovi se i velmi drobnou hereckou akcí, lehkým gestem povolení hlavy podařilo znázornit potřebné emoce. Nastávají závěrečné formace scholy, uprostřed níž nejdříve stane jeden zpěvák a přednáší O vos omnes, přidává se k němu zbytek s antifonou Media vita, během které již sbor odchází směrem k východu a před diváky zůstává stát jediná pěvkyně, k níž se pak úplně naposledy přidává celá schola. Tak končí první část tenebrae, při níž diváci ušli symbolicky cestu ve tvaru kříže. „S akustickou stránkou jsem pracovala i tak, aby při přesunech diváků nic neznělo, protože jsem chtěla pracovat s hlukem chůze, abych podpořila koncept cesty,“ dodala režisérka.

Maximálně niterná a precizní práce Vladimíra Maňase na hudební složce se členy Ensemble Versus, který se dlouhodobě profiluje jako hudební uskupení výrazných interpretačních kvalit, přinesla kýžené výsledky. Během koncertu bylo téměř nezaznamenatelné jakékoli pochybení ze strany pěvců. Texty ovládali s jistotou, jako jeden hlas dokázali vyslovovat s vysokou přesností. Jedinou drobnost bychom snad našli, a to tu, že vlivem akustických podmínek nebylo schole příliš rozumět ve sborových částech, a proto se zdálo být nutnou volbou přečíst si texty responsorií předem či posléze. I přesto se však akustika stala důležitým hráčem, neboť kořenila chuť a charakter zvuku. V rámci intonace bylo důležité, aby posluchač zaznamenal, že je celek ukotvený a nikterak nekolísá. Ani v náročných melismatech nepolevili pěvci ve většině případů z intonační přesnosti. K tomu všemu dokázali jednotlivé hudební části přednést s požadovaných emočním zatížením – části směřující spíše k rozjímání s lehkostí a skromností, části závažné a zásadní se silou a odhodláním. Všechny polohy byly slyšitelné a rozpoznatelné a ve své celistvosti spolu s prostředím vodojemů dechberoucí, přitom vybízející k vnitřnímu zamyšlení. Režisérka Kateřina Křivánková, dlouhodobě se souborem spolupracující, na sebe svými projekty „hlasitě prozrazuje“, že ji baví pracovat jednoduše, symbolicky, trefně a bez zbytečností. „Snažila jsem se ctít prostor a jeho akustiku. Nechtěla jsem sbor zatížit složitou režií, a naopak jsem chtěla, aby to bylo jednoduché a vypovídající. Představovala jsem si to tak, aby se to dotklo i nevěřícího diváka,“ uvedla režisérka.

Závěrem cituji slova režisérky Kateřiny Křivákové, která dokonale přenášejí poetiku tohoto období a sdělení, nad nimiž je právě nyní potřeba se opětovně zamýšlet: „Páteční tenebrae s motivem ‚lux/světlo‘ uzavře triptych temných hodinek a scénicky se dotkne temnot lidské duše, strachu a utrpení, aby z nich nakonec vyvstala cesta k vykoupení. Ticho a temnota se postupně prolínají se světlem, které přinese naději a proměnu… ‚Odešel pastýř, náš, pramen vody živé, při jehož odchodu slunce se zatmělo.‘ Tato temnota však není konečná – stává se východiskem pro cestu vykoupení, k úsvitu a naději.“

Foto: Marek Olbrzymek