„Dirigent Andrij Jurkevyč pochází z Ukrajiny, ale už dvacet let žije v Itálii. Evidentně tamním hudebním temperamentem nasákl.“

„Petr Nekoranec v postavě údržbáře v montérkách, pořád někam nemotorně stěhujícího štafle, vytvořil neomylně výstižnou hrou těla prototyp milé figurky.“

„Ržisérka Julia Burbach ukázala, že ještě stále existují způsoby, jak inscenovat klasiku přiměřeně, v souladu s libretem, prostě normálně.“

Ve Státní opeře má pražské Národní divadlo od pátku na repertoáru novou inscenaci Nápoje lásky Gaetana Donizettiho. Od premiéry čtyřicáté z více než sedmi desítek jeho oper uplynou za devět let už celá dvě staletí. Na rozdíl od mnoha jiných děl z té doby zůstala tahle operní komedie však živá a zůstane už opravdu nesmrtelnou. Režisérka Julia Burbach k tomu nyní přispěla nápaditě a výrazně.

Komedie s libretem Felice Romaniho podle námětu Eugèna Scriba, premiérovaná v roce 1832 v Milánu, je vtipná a zábavná, ale zároveň je naplněna čistými, pěknými city. Nesmělý chudičký Nemorino dlouho trpí podle všeho marnou láskou k bohaté Adině. Ta si v závěru něžně uvědomuje, že ho zbytečně trápila… Režisérka Julia Burbach ve shodě s výtvarníkem scény a kostýmů Herbertem Murauerem situovala pražskou inscenaci do hotelu, naplnila ji groteskními prvky a spoustou drobných nápadů a vedla pěvce a sbor k přirozenému rozehrání situací. Zápletka je ovšem složitější. Důležitou roli hraje sebevědomý důstojník Belcore, ještě podstatnější podvodný mastičkář Dulcamara, jehož „nápoj lásky“ důvěřivý mladík využívá, a tu hlavní, ovšem mimo scénu, Nemorinův právě zesnulý strýc: jeho dědictví změní vše od základů.

Dirigent Andrij Jurkevyč, od loňska hudební ředitel Státní opery, pochází z Ukrajiny, ale už dvacet let žije v Itálii. Evidentně tamním hudebním temperamentem nasákl. Celé premiérové představení mělo 22. září slyšitelnou energii, až na pár, opravdu jen pár chvilkových tempových disproporcí mezi jevištěm a orchestřištěm bylo přesné, pozitivní a svižné. Orchestr Státní opery hrál velmi dobře, sbor, prolínající se na scéně nerozeznatelně s baletem, se pohyboval a zpíval s evidentní chutí. A skvěle byla obsazena pětice sólistů.

Sopranistka Vera Talerko, původem z Lotyšska a „doma“ teď v Norské opeře v Oslo, dala postavě Adiny přirozenou autoritu emancipované mladé ženy, která řídí firmu a má navrch nad sokyněmi, dala jí i trochu koketerie, ale ještě víc upřímnosti, soucitu a opravdovosti. A pěvecky? Znělý, zdravý, dobře ovládaný hlas. Tenorista Petr Nekoranec v postavě Nemorina, údržbáře v montérkách, pořád někam nemotorně stěhujícího štafle, vytvořil neomylně výstižnou hrou těla prototyp milé figurky, trochu nešťastníka, rozpačitého a zranitelného, maličko prostoduchého, kterému bezděky držíte palce, protože s ním cítíte. Nepřehrával, a to ani v okamžicích, kdy se údajným nápojem lásky, jinak obyčejným vínem, dostal do nálady. Svým nezaměnitelným vysoko posazeným témbrem – a s neméně typickým chvěním – zpíval procítěně, stylově a zvládnutě. Důstojníka, kterého Adina tahá za nos, zahrál a zazpíval s úsměvnou namyšleností, komicky, ale kultivovaně Pavol Kubáň. Dulcamarou byl v prvním obsazení Vincenzo Taormina, pravý Ital. Roli by měl asi zpívat pravý basista, ne barytonista, a mohla by určitě vyznít ještě mnohem víc šejdířsky, ale zazpíval a zahrál vše, co bylo v základu potřeba. Magdaléna Hebousse, dříve Heboussová, jako juniorka laureátka Dvořákovy pěvecké soutěže v Karlových Varech a nyní studentka AMU, se sympaticky mihla v roli Giannetty.

Brněnská inscenace stejné opery před šesti lety byla situována na slunný italský venkov, do filmového studia a do čtyřicátých let dvacátého století. Adina tam byla rozmarná, všemi obdivovaná filmová hvězda, Nemorino nesmělý člen filmového štábu, Dulcamara temperamentní herec a režisér a Belcore slavný zahraniční herec, sebevědomý dobyvatel ženských srdcí. Zákulisní příběh se prolínal s natáčeným. Pražská inscenace je jednodušší. Vizuálně není nijak popisná, a přece nepůsobí tradičně. Není ani líbivě lidová, ani obhroublá, ale je v některých prvcích úsměvná a místy až poeticky milá. A modrá obloha s mráčky má působit a působí idylicky. Vždyť taková Donizettiho melodická, rozverná a veskrze miloučká komedie vlastně je…

Vychází to z Romaniho libreta, ve kterém je určitě možné najít archetypy z žánru commedia dell’arte, ale šikovně zkombinované s realismem. I hudba je taková, osciluje mezi fraškou, srdečnou vtipností, lyrikou a melancholií. Nejde o operu buffa, ale o melodramma giocoso, o hravost. Tato inscenace se právě o to úspěšně snaží. Na jevišti i v orchestřišti.

Julia Burbach, v Praze jako režisérka debutující, byla v anketě International Opera Awards objevem roku 2019. Seznam jejích operních inscenací na prestižních scénách po světě už však není ani trochu krátký. Donizettiho Nápojem lásky ukázala, že ještě stále existují způsoby, jak inscenovat klasiku bez excesů, bez přesazování do cizorodých a šokujících nových kontextů, jak ji inscenovat přiměřeně, v souladu s libretem, prostě normálně – a přitom rozhodně ne jen a jen konvenčně.

********

Foto: Národní divadlo / Zdeněk Sokol