„Dirigent s orchestrem dokázal pracovat s citem; mohutný efekt orchestru střídal jemný podklad určený zpěvákům.“

„Výsledkem je plnokrevné divadlo, ve kterém pěvci zastávají své role s plným hereckým nasazením a psychologickým prožitkem rolí i v jejich vývoji.“

„Inscenaci šperkují nenadálé efekty, z nichž nejsilnější je oheň na klavíru, ve kterém Nastasja pálí balík se sto tisíci rubly.“

Ve vídeňském Divadle na Vídeňce, či Theater an der Wien, uvedli další operu, která zvedá publikum ze sedadel. Je to opera Mieczysława Weinberga Idiot podle románu Fjodora Michajloviče Dostojevského. Realizace se ujali převážně ruští umělci a představení je i zpíváno rusky, mužské sborové scény obstarává Arnold Schönberg Chor. Premiéra se konala 28. dubna 2023 na scéně Museumquartiers, recenze je psána z první reprízy 30. dubna 2023.

Mieczysław Weinberg (1918 – 1996) je skladatelem, kterého veřejnost ještě řádně neobjevila a tedy ani nedocenila. Polský židovský skladatel uprchl před nacisty z Varšavy a našel domov v Moskvě, kde žil až do své smrti v roce 1996 jako Moisej Samuilovič Vajnberg. Jeho opera Idiot na námět Fjodora Michajloviče Dostojevského, kterou napsal v roce 1985, je jeho poslední a byla poprvé uvedena v Moskvě v komorní podobě v roce 1991; premiéru originální verze uvedl dirigent Thomas Sanderling v Mannheimu až v roce 2013. Thomas Sanderling je německý dirigent, který pochází z Novosibirsku a k ruským skladatelům má tedy blízko. Nyní tedy operu představil ve Vídni a její provedení lze nazvat senzací.

Mieczysław Weinberg uchvacuje svou hudbou, jež je mnohovrstevnatá; stylem, který do sebe nasál všechny moderní postupy, ale zároveň vychází z lidového hudebního bohatství a je schopný vyjadřovat i hluboká emocionální hnutí prostřednictvím velkých melodických ploch. Současně využívá zvukomalbu a parodii ke zvýraznění situací, které mají již kdesi jinde svůj předobraz. Kouzelným místem je dívčí tercet u Jepančinových, který přináší ruskou ukolébavku jako vystřiženou z Čajkovského. Naopak taneční vstup klavíru na domácí slavnosti přináší ragtime a rytmizují se i další orchestrální témata. Orchestr je mohutný a zapojují se hudební nástroje nad obvyklý rámec, poskytující zvýšenou barevnost instrumentace. Orchestřiště nezvládlo symfonické obsazení orchestru pojmout; bylo třeba do určité míry improvizovat pomocí vyvýšených stupňů, aby se hudebníci do orchestřiště vůbec vešli. Dirigent nastupoval před orchestr přes jeviště a hlediště, neboť prodírat se mezi těsně posazenými hudebníky nebylo možné. Výsledkem byl opulentní zvuk, zmnožené obsazení žesťových i dřevěných nástrojů a zejména perkusí umožnilo plnost zvuku, který však nijak nepřekrýval pěvce. Dirigent s orchestrem dokázal pracovat s citem; mohutný efekt orchestru střídal jemný podklad určený zpěvákům.

Opera je v podstatě komorní záležitostí, je to příběh, který se odehrává mezi šesti hlavními protagonisty, ostatní jsou role doplňkové. Sbor je jen mužskou záležitostí a jen v jednom obraze. Režisér Vasilij Barkhatov je rovněž ruským umělcem, patří k mladé generaci a je známý svými netradičními inscenacemi. Zde se potkal se zkušeným scénografem Christianem Schmidtem, který přišel s geniálním inscenačním nápadem. Uprostřed jeviště na točně stojí železniční vagón. Tím cestuje hlavní postava, kníže Myškin, z léčení epilepsie na klinice ve Švýcarsku. Spolu s ním zde cestují i Rogožin a Lebeděv a zde se odehrávají střety s realitou. Otočením o 180 stupňů se na jevišti odehrávají další scény, zejména u rodiny generála Jepančina. Vagón je tu jako jakási bašta, možnost k uzavření se před společností či před problémy, které ale nakonec proniknou i sem. Režisér skvěle využívá všechny možnosti, které scéna skýtá a nutí pěvce k silovým akcím, které by byly oříškem i pro činoherce. Výsledkem je plnokrevné divadlo, ve kterém pěvci zastávají své role s plným hereckým nasazením a psychologickým prožitkem rolí i v jejich vývoji. Nejdůležitějším na inscenaci je její vyznění, kterému napomáhají skvěle vykreslené psychologické profily všech postav. Inscenaci šperkují nenadálé efekty, z nichž nejsilnější je oheň na klavíru, ve kterém Nastasja pálí balík se sto tisíci rubly, silná je také sebevražda Lebeděva s efektem rozstříknuté krve. Absurditu vypjatých scén zesilují dvě děti, které sedí po celou dobu představení naproti sobě v kupé a ostentativně v klidu si házejí míčky, aniž by se jakkoli zajímaly o dění kolem.

Kníže Myškin je postavou, která je dojemná a naivní, chtěl by svět bez střetů, lidé aby byli dobří, empatičtí a altruističtí. „Myškin není idiot v medicínském smyslu slova, není ale ani hlupák. Jen se vždy nachází na špatné straně; když chce udělat správnou věc, obrátí se to vždy proti němu. Není to Ježíš Kristus, spíš je to jeho parodie,“ vysvětluje v programu k inscenaci režisér Vasily Barkhatov.

Obsah opery velmi zkracuje Dostojevského příběh na základní vztahy mezi hlavními postavami. Zchudlý kníže Lev Nikolajevič Myškin se vrací do Petrohradu po dlouhodobém léčení z epilepsie ve Švýcarsku. Protože nemá kde bydlet, kontaktuje svoje vzdálené příbuzné, Jelizavetu Prokofjevnu Jepančinovou, provdanou za generála, která má tři dcery, z nichž nejstarší Aglaja se zamiluje do Myškina. Rodinný přítel Gaňa zajistí Myškinovi bydlení a seznámí ho s Nastasjou Ivanovnou, do které je zamilován. Nastasja je krásná žena, ale psychicky nevyrovnaná a podléhá neurotickým stavům. Přesto  nebo právě proto – se do ní Myškin zamiluje; je přesvědčen, že Nastasja je nešťastná a potřebuje pomoc. Myškin se dostává do neřešitelného vztahu mezi dvěma ženami, které obě ho milují, obě ale sobecky. Situaci komplikuje bohatý kupec Parfjon Rogožin, který Nastasju miluje a chce si ji koupit. Myškin mezitím získá velké dědictví a je tedy pro Rogožina rovnocenným soupeřem. Dostávají se do rvačky, ve které se Myškinovi vrací epileptický záchvat. Poznává, že svět není možné zachránit a že Rogožin zabil Nastasju. Zoufalý Myškin se vrací do Švýcarska.

Ruští interpreti přinesli skvělé výkony jak herecké, tak pěvecké. Představitel Myškina Dmitry Golovnin byl po celou dobu ušlápnutým, nesmělým člověkem, který pod vlivem empatie nebyl schopen prosadit své ego. Ve vypjatých částech překvapoval pevným a znějícím tenorem, plným a barevným. Rogožin je role barytonová a Dmitry Cheblykov ji naplnil hutnou barvou a sonorním hlasem a energickým projevem. Lebeděv je tenorový part a Petr Sokolov exceloval nejen hlasově, ale i pohybovými kreacemi. Geňa je také part tenoru, spíše submisivní a zakřiknutý chlapec, ale i jeho představitel Mihails Culpajevs dostal v exponovaných situacích příležitost prokázat, že jeho hlas je pevný a zvučný. Nastasjou Ivanovnou byla Ekaterina Sannikova, majitelka objemného a tmavě zabarveného sopránu, kterým dokázala podat velké legátové plochy a to i ve scénách psychického zhroucení. Výkon Ievy Prudnikovaité se stupňoval až k velkému pěveckému výkonu ke konci, kdy otevřela nádherný tmavý mezzosoprán a podávala klenuté pěvecké fráze. I ostatní představitelé menších rolí odvedli své party krásnými a nosnými hlasy a i jejich herecké výkony byly obdivuhodné.

Doplňme související, že v České republice byla 20. května roku 1983 premiéra Weinbergovy opery Portrét na libreto Nikolaje Vasiljeviče Gogola, a to v brněnské Janáčkově opeře, v režii Georgije Ansimova. Dirigentem byl Václav Nosek, který byl autorem překladu a premiéra se hrála za účasti autora.

Weinbergova hudba je mohutná a sdělná; představení Idiot silné a určitě stojí za zhlédnutí při jarní navštěvě Vídně.

Foto: Monika Rittershaus