PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Zpěvák i varhany tvoří tón, samozřejmě ‚trochu‘ jinak. Sbor i varhany musí například stát na tom správném místě.“

„‚Acappelláky‘ je potřeba několikrát do roka realizovat. Ano, je to dřina a bolí to, ale sbor se jimi zásadním způsobem posouvá k lepšímu.“

„Říkávali mi ‚Mikeš‘, samozřejmě v návaznosti na verš ‚Mikeš mračí se, dál žene stádo po úbočí‘.“

Sbormistr a varhanář Marek Vorlíček stojí před důležitým úkolem. Spolu s Kühnovým smíšeným sborem, který opětovně může nazývat „svým“ (byť jen ze čtvrtiny), zahájí 10. listopadu 31. ročník festivalu Dny Bohuslava Martinů. Klíčovým bodem programu bude kantáta Mikeš z hor samotným Martinů sboru dedikovaná a s životem zmíněného sboru silně spjatá. Zahajovací koncert festivalu v jeho širším kontextu je tématem rozhovoru, který Vorlíček poskytl portálu KlasikaPlus.cz.

„Pod vedením dirigenta Zdeňka Klaudy se publiku dostalo pečlivě připraveného, vyváženého a citlivě gradujícího provedení Mozartova Requiem.“

„Oba sbory se skvěle vyrovnávaly s melodickými i dynamickými proměnami, působily poučeně a kompaktně, s pochopením pro text díla a oscilaci hudebních nálad.“

„Velmi oceňuji, že všem sólistům bylo perfektně rozumět a že nikdo z nich nepocítil potřebu jakkoli ovládnout pódium.“

Pokaždé mi způsobí nesmírnou radost, setkám-li se i menších městech s projekty, které obohacují kulturní život daného regionu a snesou srovnání s nabídkou, již mají k dispozici obyvatelé metropolí. Když jsem ve čtvrtek 6. listopadu, pár dnů po „Dušičkách“, navštívil ve Dvoře Králové nad Labem provedení Mozartova Requiem pod vedením dirigenta Zdeňka Klaudy, mísilo se ve mně pohnutí z nadpozemsky krásné hudby s pocity optimismu.

„Mozarta jsem zpívala – jako většina – od prvopočátku. Říká se: lehoučké zpívání, očista hlasu… Ale Mozart je ošemetný právě tím, jak je čistý.“

„Snažím se být interpretačně poučená, na druhou stranu ale i maximálně autentická.“

„Hrdinou je pro mě každý, kdo dokáže vyhrát sám nad sebou a kdo dokáže být lidský a laskavý, i když mu bylo ublíženo.“

V letošním roce jí byla udělena Cena generálního ředitele Národního divadla, která míří na umělce do pětatřiceti let věku. S tím v rozporu se jeví být fakt, že tato pěvkyně je na českých pódiích profesionálně činná už bezmála dvacet let. Pokud až dosud unikala vaší pozornosti, seznámení je možné právě nyní – lepší pozdě nežli později… Barbora Perná je relativně čerstvou posilou operního ansámblu pražského Národního divadla a v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se vyznává z náklonnosti k dílům Wolfganga Amadea Mozarta (ale nejen jeho). Tradiční úlohou etablovaných sólistů je part v jeho posledním díle Requiem a Perná jej ztvární 11. listopadu ve společnosti Pražských komorních sólistů a dirigujícího Radka Baboráka.

„Christian Schmitt má obdivuhodnou techniku i jedinečný cit pro barvy.“

„Marek Kozák rád hraje opomíjené či zapomenuté klavírní skladby.“

„Saint-Säensova ‚Varhanní‘ symfonie se před posluchači odvíjela jako film plný barvitých peripetií.“

Na zahajovacím koncertu cyklu „O“ ve Smetanově síni Obecního domu v pondělí 3. listopadu nabídl Symfonický orchestr Českého rozhlasu se svým hlavním hostujícím dirigentem Robertem Jindrou posluchačům zajímavý (a nutno říci, že i značně odvážný) program. Zazněla v něm díla amerického skladatele Samuela Barbera a dvou autorů francouzských – Julese Masseneta a Camilla Saint-Säense. K atraktivitě koncertu přispěli velkou měrou sólisté: klavírista Marek Kozák a varhaník Christian Schmitt.

„Ve kterém jiném hlasovém oboru můžete střídat vzezření, gender a charakter rolí právě jako v mezzosopránu?“

„Obsahu Mahlerových písním nelze porozumět hned zcela, chce to čas a vnímat hudbu ve spojení s textem.“

„Nabídky na čistě dramatické mezzosopránové role stále s díky odmítám.“

Česká mezzosopranistka Štěpánka Pučálková patří k pěvkyním, které zaujaly místo na předních evropských jevištích. Hudební cestu započala na JAMU v Brně a dále ji rozvinula na salcburském Mozarteu; od roku 2018 je stálou sólistkou Semperovy opery v Drážďanech. Nyní se umělkyně vrací do Prahy, aby ve Státní opeře 18. a 23. listopadu ztvárnila Adalgisu v Belliniho Normě v koncertních provedeních tohoto belcantového skvostu.

„Suchoňova Burleska nasytila posluchačovo ucho slovenským modernismem.“

„Velkou pochvalu si zasloužil dirigent Tomáš Brauner, jehož jistá gestika a pronikavý koncepční vhled vytáhly z Novákova díla hlavní konstrukční a emoční rysy.“

„Hra Dalibora Karvaye nešetří výrazovou prudkostí ani dravou energičností.“

Slavnostní večer s politicko-kulturním přesahem upomínající na bohatou tradici česko-slovenských vztahů se uskutečnil ve Smetanově síni za přítomnosti skladeb významných představitelů české a slovenské hudby, ale také hlav obou kulturně a historicky spřízněných států. Státní filharmonie Košice zavítala 4. listopadu do tuzemských končin, aby pražskému publiku odprezentovala svůj interpretační postoj ke skladatelským klenotům hudby 19. a 20. století. Díla Vítězslava Nováka, Eugena Suchoně a Josefa Suka zněla v podání slovenských hráčů neobyčejně svěže, dynamicky a přímočaře. Nechyběly ani mistrné hráčské výkony, na jejichž špici se obzvláště vyjímal slovenský houslista Dalibor Karvay.

„Tvůrci koncertu nás provedli naleštěným a místy až bizarním světem kolem dvora Ludvíka XVI.“

„Členové komorní varianty Collegia Mariana znovu potvrdili, že patří ke špičkám ve svém oboru nejen v Čechách.“

„Jana Semerádová osvědčila svůj vytříbený vkus a koncertní večer povýšila na synestetický zážitek, ve kterém se hudba a slovo navzájem inspirují.“

V úterý večer se v Tereziánském sále Břevnovského kláštera sešli tři vynikající instrumentalisté a jedna herecká osobnost, aby přiblížili posluchačům v rámci barokních podvečerů Collegia Mariana hudbu a atmosféru francouzského královského dvora konce sedmnáctého století. V Louvru tehdy vládl nejzářivější král Ludvík XIV., král tance, lovu jelenů a slunce. Traversistka Jana Semerádová, gambistka Hana Fleková a theorbista Jan Krejča obstarali hudební část večera, herečka Barbora Munzarová četla z dopisů Marie de Rabutin-Chantal, která se nekonečných dvorských večírků osobně účastnila.

„Katie Mitchell předkládá londýnskému opernímu publiku příběh jako nezakrytě erotické setkání věčné ženy s mladičkou cynickou zlodějkou, tedy v poměrně brutální úpravě.“

„Hrůšovo pojetí Janáčkovy hudby je podrobné, postihuje a s přehledem organizuje útržkovitou a epizodickou proměnlivost jdoucí často do prudkých drobných kontrastů. V případě Věci Makropulos je ovšem navíc až překvapivě lyrizující.“

„Režisérka ve finále podmanivě, jakoby až naruby užívá zpomalený pohyb všech postav, ve filmu by se řeklo slov motion. Bez patosu tak může gradovat emocionální atak.“

Janáčkova Věc Makropulos, jak ji nově hraje během listopadu londýnská Královská opera Covent Garden, je hodně jiná. Katie Mitchell přeznačila příběh zcela zásadně – přemísťuje ho do současnosti a přidává nové vztahy. S libretem a hudbou však přesto zůstává ve vzácném souznění. Dirigent Jakub Hrůša se s režisérkou kontrastně potkává v krásně empatickém modelování hudebních emocí i tempa a nálady. Výsledkem je sto minut skvělého, navíc mimořádně inovativního hudebního divadla.

„Program začínal autorským provedením skladby Oscara Jockela floris glacialis, tedy ledové květy…“

„Osobně bych si raději vybral kratší program se stoprocentně nazkoušeným závěrem.“

„Orchestr je tu sám sobě největší domácí konkurencí.“

Druhý orchestrální koncert Prague Philharmonia měl na programu hudbu, která je, nebo alespoň dlouhá léta byla, kmenovým repertoárem tohoto orchestru. Hudba Haydna a Mozarta s výletem do baroka a do 21. století. A hlavní slovo měli mladí: violoncellista Brannon Cho a skladatel, cembalista a dirigent Oscar Jockel. V pondělí 3. listopadu ve Dvořákově síni muzikálnost zvítězila, preciznosti bylo méně.

„Joonas Pitkänen působil na stupínku dojmem šviháka, jemuž činilo nezměrnou radost kloubit kolektivní snažení všech přítomných, byť své emoce vlastně nedával příliš najevo.“

„Zařazení Respighiho transkripce považuji za mistrný tah. Bachově muzice neublíží snad žádná dobře míněná úprava.“

„Roman Perucki je hráčem nadmíru zkušeným a reprezentujícím to nejlepší z polské interpretační školy.“

Po devíti měsících opět stanul na dirigentském stupínku před hráči Filharmonie Hradec Králové sympatický Fin Joonas Pitkänen. V úterý 4. listopadu se ujal řízení koncertu nazvaného Ve znamení varhan, při němž zazněla díla Johanna Sebastiana Bacha (v úpravě Ottorina Respighiho), Francise Poulenca a Camilla Saint-Saënse. Jako sólista se představil polský varhaník a šéf gdaňské filharmonie Roman Perucki.

„U uvedení nových skladeb je vždy přítomen prvek nejistoty: jak silná a živá hudba ve skutečnosti bude, je pro mě stále záhadou.“

„Oproti světoběžníku Cartellierimu byl Ryba skromný kantor, ale musel být v kontaktu s dobovými vlivy, jinak by nevznikla jeho specifická hudba.“

„Mezi autory, jejichž díla zůstávají neprávem opomíjena, bych rád zmínil Pavla Vranického nebo Leopolda Koželuha.“

Cembalista a dirigent Aapo Häkkinen patří k nejvýraznějším postavám evropské scény staré hudby. Jako umělecký ředitel Helsinského barokního orchestru udává od roku 2003 jeho osobitý směr a s neúnavným zápalem s ním objevuje zapomenuté skvosty hudební historie. Na Pražské jaro, jehož příští ročník portál KlasikaPlus.cz představil ZDE, přiváží mj. novodobou premiéru oratoria skladatele Antonia Casimira Cartellieriho. V rozhovoru přibližuje toto dílo i svou cestu od katedrálního zpěváka až k mezinárodně uznávanému dirigentovi, jenž proměnil vnímání early music nejen ve Finsku, ale i daleko za jeho hranicemi.