Jako na naplněnou sázku na jistotu lze nahlížet na koncert Filharmonie Hradec Králové uskutečněný ve čtvrtek 12. března. Posluchačům ve vyprodaném Sále Soni Červené byl předložen program sestávající ze skladeb amerických autorů 20. století, mezi něž dramaturgie vložila slavné Adagietto z Páté symfonie Gustava Mahlera. U klavíru se představil suverénní Adam Skoumal a celý večer s přehledem odřídil dirigent Tomáš Brauner.

Líbí se mi současný trend pojmenovávat jednotlivé koncerty abonentních řad a užívat přitom názvy, které mohou do hudebních síní přilákat nové posluchače. Zvolíte-li titul Romeo a Julie po americku, dá se rovnou počítat s tím, že v hledišti budou obsazeny i všechny přístavky a že výrazně klesne průměrný věk návštěvníků. Královéhradecká dramaturgie ovšem zároveň nemá zapotřebí jakkoli se prvoplánově podbízet, všechny kusy programu sice patří k nejvděčnějším ozdobám repertoáru velkých symfonických těles, jejich provedení si však říká o náležitou péči. A vedle tradičních požadavků si četné odkazy na jazzové podhoubí vyžadují i hráče schopné přirozeně a ústrojně koketovat s překračováním žánrových hranic. Filharmonie Hradec Králové takto flexibilními členy ve svých řadách disponuje v míře více než hojné, jejich pozitivní zapojení do společné práce je téměř hmatatelné a navíc z něj vyzařuje i zřetelná dávka čisté muzikantské radosti. Hudba sama přitom vůbec nemusí být veselá či zábavná, ba právě naopak. Koneckonců ani nad příběhem Romea a Julie se příliš nezasmějete. Z hlediska obsahu by proto bylo případnější uvažovat o spojujícím motivu naděje.

Právě ten charakterizuje i poselství nejslavnějšího scénického díla George Gershwina. Dnes je věru obtížné vyslechnout si je naživo v kompletní a originální podobě. V našich podmínkách tedy připadá v úvahu alespoň Porgy a Bess, symfonický obraz pro orchestr v úpravě Roberta Russella Bennetta, a právě po něm v Hradci na úvod večera sáhli. Patnáctiminutová skladba zahrnuje nejzásadnější úseky Gershwinovy rozsáhlé kompozice, od předehry přes ikonickou ukolébavku Summertime a rozmarný vstup bendža až po dramatizující momenty charakterizující negativní figury a závěrečnou modlitbu. Dirigent Tomáš Brauner zvolil celkově zklidněné, až atmosféricky působící pojetí, pouze v příslušných pasážích „narušované“ precizně propracovanou rytmikou bicí sekce. Své dvě minuty si viditelně vychutnal skvělý bendžista a pochvalu zaslouží i sličné saxofonistky, které ještě více okysličily příjemný zvuk orchestru, založený na sametovém půvabu smyčců a rázných vstupech dechů. 

Soustředěnost a nekompromisní přesnost dirigenta vynikla i ve druhé skladbě. V Rapsodii v modrém pro klavír a orchestr George Gershwina (hrála se úprava Ferde Grofého z roku 1942) se pochopitelně soustřeďuje pozornost na sólistu, avšak uřídit ze stupínku všechny ty nástupy a prolínačky a pohrát si s nespočtem miniaturních „sólíček“, kontrastů a tónových i tempových změn není jednoduché. Tomáš Brauner ale měl všechno pod kontrolou, zodpovědně a velmi sebejistě přistoupili ke svým úkolům i hráči orchestru. Už jen způsob, jakým se podařilo až přízračně dokonale vykroužit vstupní motiv klarinetistce Lauře Karpišové, předznamenal velký zážitek. Což teprve suverénní výkon pianisty Adama Skoumala, muže, jenž nad klávesami nepůsobí nikterak excentricky, ba právě naopak, nicméně vnitřní síla, jež ho pohání k fascinujícímu výkonu, musí být mohutná. Skoumal hraje s naprostým přehledem, uvolněně a ukázněně, polohy mění vždy v pravém okamžiku a s lehkostí zkušeného mistra. Pozorně sleduje pokyny dirigenta, v kratičkých přestávkách na oddych se viditelně nechává okouzlit snažením svých kolegů. A když pak hrají všichni dohromady, vydávají ze sebe všechno. Výboje energie jsou osvobozující, není divu, že se poté sálem nese upřímný potlesk.

Přiznám v této chvíli, že nejprve – ještě před koncertem – mě tak trochu zarazilo, když bylo do programu večera zařazeno Adagietto ze Symfonie č. 5 Gustava Mahlera. Jestliže mi ovšem ještě před přestávkou vůbec nevadil brilantně provedený Skoumalův chopinovský přídavek, začalo mi to zapadat hezky do sebe: Romeo a Julie, romantika, láska. Hudba přece umožňuje jakákoli spojení, i ta nečekaná. Každopádně smyčce, harfy, úžasná melodie, jež se nikdy nemůže „oposlouchat“… členové královéhradecké filharmonie přednesli ikonický kus čisťounce a s oduševnělou křehkostí. Opět se potvrdila vyspělost východočeského orchestru, myslím, že i pro dirigenta bylo tohle setkání tuze příjemné.

A gejzír kontrastů na závěr: West Side Story, symfonické tance Leonarda Bernsteina. Ano, tohle už jsou „Romeo a Julie po americku“ v nejprůkaznějším střihu – orchestr v uvolněném, leč Tomášem Braunerem pozorně střeženém stylu, s důrazem na přesnost a odstínění pasáží dramaticky vypjatých a lyrikou překypujících. Smyčce znějí americky rozevlátě a velkolepě, dechová sekce je podporuje a tu a tam si s nimi dovolí nesouhlasit, přesně tak, jak je předepsáno autorem. Rytmika pochopitelně náležitě řádí, ačkoli dokáže i vše zklidnit. Bernsteinova hudba se opírá o spontánnost a přesně takový pocit, i když vím, že vše musí být s citem pro detail řízeno, jsem si z koncertu nakonec odnesl. Ano, sázka na jistotu, ale zkusme si představit, kolik práce ji naplnit to představuje.

Foto: Michal Dědič

Facebook X E-mail WhatsApp