Německo-turkmenský lyrický tenorista Dovlet Nurgeldiyev po studiích v Turkmenistánu a na Královské konzervatoři v Haagu zahájil mezinárodní kariéru v Hamburské státní opeře. Jeho repertoár zahrnuje mozartovské role i klasické tenorové partie světové opery. V posledních letech debutoval v řadě významných evropských operních domů, včetně Vídeňské státní opery, a loni se podílel na provedení Jany z Arku na hranici s Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem. Nyní se k našemu prvnímu sboru vrací, aby se ujal tenorového partu v Králi Davidovi, jiném Honeggerově oratoriu, během francouzského večera na Pražském hradě 18. března.

Začněme naše povídání tím, že nám povíte něco o svém původu. Jaká je situace na hudebních školách v Turkmenistánu? Můžete přiblížit tamní hudební kulturu?

Hudební školy v Turkmenistánu jsou převážně státem podporované a jejich výuka stojí na dvou pilířích: klasické západní hudbě a tradiční turkmenské kultuře. Studenti se věnují nástrojům, jako je klavír či housle, ale zároveň se učí hrát i na národní nástroje, především na dutār, jehož zvuk je s tamní hudebností bytostně spjat.

Tradiční hudba a folklor mají v kulturním životě země zásadní postavení — nejsou jen ozvěnou minulosti, ale živou součástí každodennosti. Hudební vzdělávání tak nepředstavuje pouze odbornou průpravu, nýbrž i způsob, jak uchovávat národní identitu a kulturní dědictví.

Vaše současné závazky se točí především kolem Mozarta. V těchto dnech zpíváte v Innsbrucku Idomenea. Jak přistupujete k této Mozartově nejdramatičtější tenorové roli? Jak na vás působí hudebně či dramaticky?

K Idomeneovi přistupuji především skrze jeho vnitřní napětí a emocionální hloubku. Zásadní je si uvědomit, že není pouze králem, ale také otcem zmítaným mezi povinností a láskou, a právě tento rozpor je jádrem celé postavy.

Hudebně je tato role nesmírně náročná. Wolfgang Amadeus Mozart zde píše dlouhé, kantabilní fráze, které vyžadují dokonalou kontrolu dechu i schopnost odhalit vnitřní zranitelnost. Pro mě je Idomeneo hledáním rovnováhy mezi vokální silou a dramatickou pravdivostí, mezi technickou jistotou a lidskou křehkostí.

Nedávno jste debutoval v další mozartovské roli, jako Don Ferrando ve Vídeňské státní opeře. Čím se tento hudební svatostánek liší od jiných divadel? Dostávají pěvci dostatečnou podporu a zázemí, aby mohli podat co nejlepší výkon?

Debut v této roli ve Vídeňské státní opeře pro mě byl mimořádným zážitkem. Tento dům nese obrovskou tradici a velmi vysoké umělecké nároky, zároveň však nabízí silné profesionální zázemí, od pečlivě vedených zkoušek až po detailní hudební přípravu. Pěvci zde mají ideální podmínky k tomu, aby podali svůj nejlepší výkon.

Co vás ve Vídni nejvíce překvapilo?

Asi to, jak přirozeně je zde hudba součástí každodenního života. Publikum je mimořádně poučené, citlivé a hluboce zaujaté — reaguje s porozuměním i vášní, která dává každému večeru zvláštní intenzitu.

Do Prahy se vracíte ve zcela odlišném repertoáru, v Honeggerově Králi Davidovi. Jak na vás tato úloha působí? 

Návrat do Prahy s Králem Davidem je pro mě zcela jiným, a přesto neméně silným zážitkem než zmiňovaný Mozart. Tato role má výrazný duchovní i dramatický rozměr, který se mě hluboce dotýká. David není jen biblickou postavou, ale člověkem vystaveným pochybnostem, vině i víře — a právě tato lidská vrstva je mi blízká.

Nacházíte mezi Honeggerem a Mozartem nějaké hudební či dramatické spojnice?

Hudební jazyk Honeggera je modernější, ostřeji modelovaný, dramatičtější ve své výrazové kresbě. Přesto zde jistou spojnici nacházím: oba skladatelé vyžadují průzračnost, přesnost, a především výrazovou pravdivost. V obou případech je hudba služebnicí emocí, prostředkem, jak co nejvěrněji odhalit vnitřní svět postavy.

V této roli jste s Pražským filharmonickým sborem vystoupil již loni v Litomyšli. Důležité je také vaše loňské angažmá s tímto sborem v Janě z Arku na hranici, kde jste bravurně ztvárnil Prvního herolda. Jak probíhá vaše spolupráce se sborem a jak k ní došlo?

Spolupráce s Pražským filharmonickým sborem je pro mě skutečně radostná a inspirativní. Poprvé jsme se setkali při festivalových projektech a od té doby si velmi cením jejich profesionality, pružnosti i schopnosti reagovat na nejjemnější hudební impulzy.

V dílech, jako je Jana z Arku na hranici či Král David od Honeggera, je těsná souhra mezi sólisty a sborem naprosto klíčová, téměř divadelní. Nejde jen o přesnost, ale o sdílený dramatický oblouk, o společné dýchání i výrazovou jednotu.

Věnujete se Honeggerově vokální tvorbě i jinde, nebo je to spíše česká záležitost?

Honeggerově hudbě jsem se dosud věnoval především u vás, nicméně velmi rád bych jeho vokální tvorbu objevoval i na mezinárodní scéně. Je to repertoár, který má co říci publiku daleko za jakýmikoliv hranicemi.

Který další autor 20. století si podle vás zaslouží častější uvádění?

Domnívám se, že ještě častější uvádění by si zasloužil Benjamin Britten. Jeho hudba spojuje emocionální hloubku, dramatickou inteligenci a mimořádně kultivovanou vokální invenci. Britten rozuměl lidskému hlasu výjimečným způsobem; psal s vědomím jeho přirozenosti, barev i limitů. Jeho díla působí zároveň moderně i hluboce osobně; oslovují rozum i cit, aniž by ztrácela svou komunikační bezprostřednost.

Většina vašich angažmá se odehrává v německy mluvících zemích, které jsou pověstné tak zvaným režijním divadlem. Jaké s ním máte zkušenosti a jaký na něj máte názor? 

V německy mluvícím prostředí jsem se s fenoménem Regietheater setkal mnohokrát. Pokud je koncepce promyšlená a skutečně vyrůstá z partitury, může být velmi inspirativní. Silná režijní idea dokáže odhalit nové psychologické vrstvy postavy a otevřít dílo v nečekaných souvislostech — podmínkou však je, aby vždy sloužila hudbě a respektovala záměr skladatele.

Co je podle vás možné udělat pro smíření takzvaného konzervativního diváka s touto koncepcí?

Domnívám se, že i konzervativnější publikum lze oslovit tehdy, zůstává-li inscenace emocionálně pravdivá a hudebně poctivá, i když její vizuální jazyk může být moderní či provokativní. Forma může být současná, ale vnitřní pravda díla musí zůstat nedotčena.

Máte nastavené nějaké hranice, za které byste nešel, ať už by byl režijní pokyn jakýkoliv?

Osobně mám jasně stanovenou hranici: nepřijal bych nic, co by popíralo integritu hudby nebo proměnilo dílo v pouhou provokaci bez hlubšího smyslu. Interpretace má otevírat nové pohledy, nikoli zastírat samotnou podstatu skladby.

Jaký je podle vás největší omyl současné operní scény?

Domnívám se, že jedním z největších omylů je přesvědčení, že musí sama sebe neustále znovu nalézat, aby zůstala relevantní. Opera je podle mého názoru nadčasová sama o sobě, tedy pokud je interpretována s upřímností a uměleckou hloubkou. Skutečná výzva nespočívá v tom modernizovat ji za každou cenu, ale v tom, jak její emocionální pravdu srozumitelně a přesvědčivě zprostředkovat současnému publiku. Pokud je zachována integrita hudby i výrazová autenticita, opera si dokáže najít cestu k dnešnímu posluchači přirozeně.

Loni v květnu jste ztvárnil Števu v Teatro Nacional de São Carlos v Lisabonu, což ale, tuším, nebylo vaše první setkáni s touto rolí. Byla to vaše první česká role? 

Števa v Teatro Nacional de São Carlos v režii Roberta Carsena byla už moje třetí inscenace Její pastorkyně. Předtím jsem tuto roli zpíval v Rouenu v inscenaci Calixta Bieita a také v Hamburku. Zařazení Števy do mého repertoáru pro mě představovalo velmi důležitý krok, protože šlo o jednu z mých prvních významných českých rolí, navíc po dlouhé době, která uplynula od mého prvního Kudrjáše v Kátě Kabanové.

Jak se vám zpívalo v češtině a jak na vás jako cizince působí hudba Leoše Janáčka?

Zpívat česky bylo zároveň náročné i obohacující, především kvůli specifickému rytmu a jazykové průzračnosti. Hudba Leoše Janáčka je mimořádně navázaná na řeč — její melodika vyrůstá z přirozené intonace a je emocionálně přímočará. Právě tato bezprostřednost jí dodává sílu, která působí velmi intenzivně i na interprety z jiného jazykového prostředí. Janáčkův styl je syrový, upřímný a hluboce lidský. Právě v tom spočívá jeho jedinečnost.

Máte v plánu i další role z českého repertoáru?

Ano, s českým repertoárem bych se velmi rád setkával i nadále. Tvorba Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka či Bohuslava Martinů nabízí bohaté dramatické příležitosti, které jsou jak hlasově vděčné, tak emocionálně silné. Na jejich hudbě mě přitahuje spojení jazykové specifičnosti s výrazovou naléhavostí. Každá z těchto partitur klade na interpreta jiné nároky, ale všechny spojuje hluboká hudební integrita a schopnost vyprávět příběh s přirozenou intenzitou. Právě tato kombinace je pro mě velkou inspirací.

Co vás vrací z operních výšin zpět na zem? Jaké máte koníčky, které vás „uzemňují“?

Nejvíce mě na zem vrací čas strávený s rodinou a přáteli. Tyto chvíle pro mě mají zásadní význam, protože mi připomínají přirozený rytmus života mimo jeviště. Velmi rád také vařím; je to pro mě tvořivá činnost, která má svůj klid a řád. Stejně důležité jsou jednoduché aktivity, které mi umožňují odpočinout si a znovu načerpat energii. Hudba je mou profesí i vášní, ale právě tyto každodenní zájmy pomáhají udržovat rovnováhu a pevné ukotvení v běžném životě.

Kdybyste mohl pozvat jakoukoliv postavu z operní literatury na drink, kdo by to byl a o čem byste se bavili? Podával byste jí spíše silný turkmenský čaj, nebo dobrý německý riesling?

Asi bych na sklenku pozval svou nejoblíbenější postavu – tím je Otello. Nicméně si nejsem jistý, zda by vůbec sáhl německém víně, natož po čaji. Obávám se, že bych mu přišla vhod spíše whisky nebo něčo podobně silného. (smích)

Foto: facebook Dovleta Nurgeldiyeva, archiv vídeňské Státní opery, Henriette Mielke

Facebook X E-mail WhatsApp