„Takto kvalitní nastudování by si zasloužilo alespoň poloscénické provedení.“

„Pražský filharmonický sbor od začátku do konce obecenstvu servíroval jednu dokonale sezpívanou a kompaktní hlasovou vlnu za druhou.“

„Těžko pro dirigenta vybrat těžší dílo na debut u České filharmonie.“

Svědkem naprosto mimořádného uměleckého počinu se 13. února stalo obecenstvo v pražském Rudolfinu, kdy Česká filharmonie na svém abonentním koncertu uvedla slavné oratorium švýcarského skladatele Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici. Hlavní roli díla, které je pro svou uměleckou i provozní náročnost uváděné jen zřídka, ztvárnila renomovaná francouzská herečka Audrey Bonnet. Celou kompozici nastudoval a řídil Lukáš Vasilek, pro nějž to zároveň byl debut u České filharmonie. 

Honeggerovo dílo s celým názvem Jana z Arku na hranici, oratorium na text Paula Claudela pro recitátory, sóla, dětský a smíšený sbor a orchestr, H. 99 vzniklo svým způsobem na objednávku slavné francouzské herečky a tanečnice Idy Rubinstein; toužila vystoupit ve středověké chrámové hře, které byly v té době velmi populární, a zároveň chtěla představit příběh Jany z Arku jako středověké mysterium pojící lyriku s fraškou se syntézou všech prvků hudebního divadla, s hudbou, zpěvem, tancem a mluveným slovem. Žádost o napsání textu přednesla svému příteli, básníkovi a diplomatovi Paulovi Claudelovi, který ji však několikrát odmítnul, nicméně nakonec přesvědčování podlehnul. Arthur Honegger, který byl příletem obou zmiňovaných, následně Claudelův text zhudebnil v monumentální hudební formu se sólisty, dětským i smíšeným sborem a velikým orchestrem s rozšířenou skupinou dechových nástrojů a mimo jiné i s monofonním elektronickým hudebním nástrojem Martenotovy vlny, na které při premiéře hrál jeho vynálezce Maurice Martenot. 

Hudebně dílo Honegger rozdělil na Prolog a jedenáct scén, v nichž je Janin příběh vyprávěn částečně retrospektivně. Autor skladbu dokončil na Štědrý den roku 1935, premiéru pak měla v květnu 1938 v Basileji, v hlavní roli s „duchovní matkou“ projektu Idou Rubinstein. Skladatel poznamenal: „Snažil jsem se být přístupný člověku z ulice, ale zároveň zaujmout i hudební znalce… Hudba by měla změnit charakter, měla by se napřímit, být prostou a velkolepou.“ Tento výrok lze jednoznačně chápat jako výtku tehdy módní atonalitě a dodekafonii skladatelů Arnolda Schönberga, Albana Berga a jiných, zároveň však i nastiňuje jeden z důvodů geniality díla: Skvěle dávkuje nesmírně vypjaté a modernisticky pojaté dramatické scény s odlehčenými fraškami odvozenými ze středověkých her. 

Česká filharmonie poprvé nastudovala Janu z Arku v roce 1959, druhé uvedení pod taktovkou Václava Neumanna v roce 1970 bylo ohroženo kvůli očividné spojitosti s prvním výročím upálení Jana Palacha a následně bylo o dva týdny odloženo. I tak náš první orchestr tehdy vyslal jasný signál, který obecenstvo jednoznačně pochopilo.  Dalšího uvedení se Jana z Arku na hranici s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a Kühnovým dětským sborem dočkala v roce 1974, dirigentem byl Serge Baudo – z této inscenace byla pořízena dnes již legendární a referenční nahrávka. Serge Baudo, pro kterého byla Jana z Arku (ale i celé dílo švýcarského génia) celoživotním tématem, uvedl toto oratorium v roce 2004 se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK v Obecním domě, kde se pravděpodobně jednalo o první poloscénické nastudování v Praze. V Rudolfinu dílo zaznělo naposledy v roce 2009 s Plzeňskou filharmonií u příležitosti Palachova výročí.

Celkový dojem z Vasilkova nastudování byl výtečný. Dirigent hudbu prožíval od začátku do konce celým tělem, bezchybně udával tempo, dařilo se mu krotit dramatické orchestrální pasáže a v rámci ne právě ideální akustiky sálu nechával vyniknout jednotlivým orchestrálním partům. Jen u žesťů jsem měl chvílemi dojem, že hrají až v přílišném forte. Z orchestru i sborů se mu každopádně dařilo těžit ty správné emoce. Udržet na uzdě tolik vzájemně propojených uměleckých složek, aby spolu dosáhly uměleckého elysia, je opravdové mistrovství, což ostatně potvrdil i sám dirigent/sbormistr v nedávném rozhovoru: „Jana z Arku je velmi náročná, ale není třeba to zas až tak démonizovat. Samotná hudební struktura je geniální a velmi rozmanitá, ale rozhodně není neuchopitelná. Složitost toho díla spočívá spíš v koordinaci všech složek obrovského ansámblu – herci, zpěváci, instrumentalisté – a v udržení jednoho tahu od začátku až do konce. Jde o to, aby se ta skladba v rámci své rozmanitosti nerozpadla na příliš malé fragmenty.“

Pražský filharmonický sbor od začátku do konce obecenstvu servíroval jednu dokonale sezpívanou a kompaktní hlasovou vlnu za druhou a opět potvrdil, že i v evropském kontextu patří mezi špičku. Kühnův dětský sbor byl skvěle secvičen a svým jímavým a jemným projevem byl zdatným protikladem k místy hřímavému zvuku Pražského filharmonického sboru. Rád bych vyzdvihnul sólo Lenky Vávrové, která přednesla ne právě lehký part Dětského hlasu. Její čistý přednes se moc hezky a jistě nesl prostorem Rudolfina, jakkoliv part má jen minimální oporu v orchestru. Tato mladá dáma si nedávno vysloužila ostruhy při vystupování sboru v Lišce Bystroušce v Pařížské státní opeře, kde zpívala roli Pepíka, a věřím, že o ní ještě hodně uslyšíme. 

Výkony sólistů se v tomto díle nehodnotí zrovna jednoduše, protože téměř všechny party jsou příliš krátké na to, aby si posluchač mohl udělat komplexní představu o daném hlasu. Všichni se samozřejmě svých partů chytili velice profesionálně a jejich projev přidal k celkovému zážitku z koncertu. Francouzská sopranistka Susanne Bernhard svůj part Panny Marie přednáší až v samém závěru oratoria. Její hutný vysoký a majestátní hlas budil respekt, ale i tak jsem měl dojem, že pro tento part by se hodil niternější projev. Sopranistka Veronika Rovná v roli Svaté Markéty byla přesvědčivá, její nikterak velký, ale zdravý a klenutý zvonivý soprán byl pro tuto roli ideální, zejména hezky vynikal v duetech s magicky temným hlasem ruské mezzosopranistky Anny Gorjačové v roli Svaté Kateřiny. Ta zaujala především svými sametovými, téměř kontraaltovými hloubkami. Moc hezky se mi poslouchal německo-turkmenský tenorista Dovlet Nurgeldijev v roli Prvního herolda, zatímco projev amerického basbarytonisty Zacharyho Altmana v roli Druhého herolda byl místy příliš sevřený a postrádal potřebnou průbojnost. Americký tenorista Kyle van Schoonhoven v roli Porkuse podal sympatický výkon s kýženou dynamikou i povýšeností, jeho role na pomezí zpěvu a recitování se však nedá hodnotit dle obvyklých měřítek. 

Mimo hlavních postav nás celým dějem provázeli charismatičtí recitátoři Jean-Baptiste Le Vaillant a Thomas Gendronneau v několika mluvených rolích. Svým mladistvým vzhledem i přednesem chvílemi působili jako vtipní glosátoři celého příběhu, kteří na sebe navzájem skvěle reagují, až to budilo dojem profesionální improvizace, ale zároveň se jim skvěle dařilo odstiňovat postavy, které v danou chvíli zosobňovali. Jako zdatná recitátorka s v malé roli Matičky Bečkové předvedla také Anna John Schmidtmajerová. Hlavních mluvených rolí Jany z Arku a Bratra Dominika se ujala renomovaná francouzská herečka Audrey Bonnet, která byla s rolí jednoznačně sžita od příchodu na pódium až do úplného závěru. V roli i díky svému věku a vzezření působila naprosto věrohodně. Její deklamace byla čítanková a emoce, které svým přednesem – tu plným naděje a víry, tu plným zoufalství – zprostředkovala publiku, rezonovaly ještě dlouho po skončení koncertu. Její extatický výkřik v místě, kdy ji dusí plameny, i její závěrečné rozhřešení jednoduše bralo dech. Sébastien Dutrieux jí byl zdatným partnerem. Jeho mladistvý a relativně optimisticky znějící projev do této role vnesl trochu jiný vhled, než jsme zvyklí – obvykle bývá svěřována starším recitátorům –, ale rozhodně to nebylo na škodu. 

Pražské nastudování ovšem naráželo na jeden zásadní limit – tím je kapacita Dvořákovy síně Rudolfina. Rozšířený orchestr, dětský a smíšený sbor, čtyři recitátoři a šest sólistů, z nichž někteří ztvárňují více rolí, se na pódium, respektive emporu jen stěží vešlo. O náznaku hereckých akcí, natožpak nějakém poloscénickém provedení nemohla být v kapacitách tohoto prostoru řeč. Je to škoda, protože takto kvalitní nastudování si alespoň poloscénickou podobu zasloužilo, zejména některé části – například zvířecí soud nebo královská hra v karty – k němu přímo vybízejí. Ostatně na světových scénách se Jana z Arku hraje scénicky běžně. Velkolepý zvuk byl na samotných hranicích únosnosti Dvořákovy síně a mám za to, že větší rozestupy mezi hráči by ve hře orchestru ještě lépe odstínily výkony jednotlivých nástrojových skupin i sólové výstupy hráčů. Opět se potvrzuje, jak zoufale v Praze chybí větší kvalitní koncertní prostor, kterým snad bude připravovaná Vltavská filharmonie. Náš první orchestr hraje Janu z Arku ve třech po sobě jdoucích večerech a pokaždé je beznadějně vyprodáno, sál s větší kapacitou sedadel by přišel vhod i z tohoto důvodu. 

Debut Lukáše Vasilka u České filharmonie v den jeho narozenin byl nesporným úspěchem. Těžko pro dirigenta vybrat těžší dílo na debut, na druhou stranu jsem si ale říkal, že má-li někdo debutovat s Janou z Arku, tak právě tento dirigent. Z koncertu byla pořízena nahrávka, která jistě nezapadne.

Foto: Petra Hajská / Česká filharmonie