„Posluchač zvládne vstřebat jakkoliv složitou hudbu, pokud chápe, co chce autor říct.“

„Samotná hudební struktura Jany z Arku je geniální a velmi rozmanitá, ale rozhodně není neuchopitelná.“

„Stoprocentní souznění Honeggerovy hudby s textem Paula Claudela stvořilo dokonalý umělecký tvar.“

Lukáš Vasilek pochází z Hradce Králové, kde získával první hudební zkušenosti v chlapeckém sboru Boni pueri. Vystudoval dirigování a hudební vědu. V roce 2007 byl jmenován hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru, který od té doby vedl na nesčetných domácích i zahraničních vystoupeních a v nahrávkách. V roce 2010 založil soubor Martinů Voices, se kterým se zabývá převážně komorní sborovou tvorbou 19. až 21. století. Vedle sbormistrovské profese se věnuje také orchestrálnímu dirigování. Koncertoval mimo jiné s Prague Philharmonia, s Filharmonií Hradec Králové, Jihočeskou filharmonií a Plzeňskou filharmonií; ve čtvrtek 13. února 2025, v den pětačtyřicátých narozenin, ho čeká debut s Českou filharmonií. Během dvou večerů a pak ještě v sobotu odpoledne uvedou v Rudolfinu monumentální oratorium Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici. A právě od tohoto okamžiku se odvíjí rozhovor poskytnutý portálu KlasikaPlus.cz.

V roce 2007 jste byl jmenován hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Co považujete za největší úspěch tohoto ansámblu pod vaším vedením? 

Že si navzájem umělecky rozumíme a táhneme za jeden provaz. Bez toho žádný sbor nemůže dobře fungovat. Možná je to až moc sebevědomé, ale myslím, že je to vidět i slyšet.

Pražský filharmonický sbor se mimo nesčetných spoluprací prezentuje i samostatnou řadou a cappella koncertů, v nichž uvádí i soudobou klasickou hudbu. Podle čeho vybíráte soudobé autory?

Těch aspektů je víc. Musí to být skladba, kterou jsme schopní nastudovat – časově a technicky. Vedle toho mám rád jistotu, že to zpěvákům i mně sedne, že nás to bude bavit a něco nám to dá. Tohle je pak na výsledku hodně znát. Také zvažuji, v jakém prostoru se koncert koná a jestli se tam ta která skladba hodí nebo ne. A samozřejmě musíme myslet na publikum. Cílem není posluchače otrávit nebo demotivovat. Chceme, aby jim ta hudba něco přinesla – aby je oslovila nebo pobavila, aby se jim líbila nebo s nimi pohnula. A aby díky tomu na náš koncert přišli znovu.

Jaká kritéria musí dle vašeho názoru splňovat soudobá hudba, aby měla potenciál se prosadit, uchytit se?

Měla by mít takový obsah a dosah, že interpreta i posluchače vtáhne a nepustí. A vůbec nezáleží na tom, jak složitý kompoziční styl reprezentuje. Posluchač zvládne vstřebat jakkoliv složitou hudbu, pokud chápe, co chce autor říct.

Existuje vůbec nějaké dílo pro sbor, které jste si vždycky přál nastudovat, ale nikdy jste se k tomu nedostal? Máte nějaký sbormistrovsko-dirigentský sen?

Je spousta dobré hudby, která by mě bavila a těšila. Ale nedokážu teď říct jedno konkrétní dílo. Rád objevuju nové věci tak, jak přicházejí. A mám rád moment překvapení – třeba když přijde nečekaná nabídka, která má potenciál změnit celé moje hudební směřování a uvažování. V životě se mi už mnohokrát stalo, že tyhle zvraty a výzvy, které nastaly bez mého přičinění, přinesly úplně nejvíc. Takové okamžiky jsou pro mě nejcennější. A snění už jsem tím pádem dávno opustil, je to pro mě slepá ulička.

Popište nám, co vedlo k vašemu nastávajícímu debutu s Českou filharmonií. Můžete nastínit tuto cestu? Kdo rozhodl nebo co rozhodlo, že budete debutovat právě s Janou z Arku? Těžko si představit náročnější titul pro dirigentský debut…

Souvisí to celé s úplně jinou skladbou, s Brittenovým Válečným requiem. To je podobně náročná partitura a provedli jsme ji poprvé před dvěma lety. Byl to úspěch a všechny nás to společně bavilo. A právě na tomhle základě došlo ve vedení sboru k uvažování, co bude dál a jakým směrem se vydáme. Nakonec jsme si řekli, že směr zachováme, takže pak už to byl k Janě z Arku jen krůček. To, že se ten projekt nakonec uskuteční s Českou filharmonií, je obrovská pocta, které si vážím. A samozřejmě i výzva. Ano, Jana z Arku je velmi náročná, ale není třeba to zas až tak démonizovat. Samotná hudební struktura je geniální a velmi rozmanitá, ale rozhodně není neuchopitelná. Složitost toho díla spočívá spíš v koordinaci všech složek obrovského ansámblu – herci, zpěváci, instrumentalisté – a v udržení jednoho tahu od začátku až do konce. Jde o to, aby se ta skladba v rámci své rozmanitosti nerozpadla na příliš malé fragmenty.

Máte s uváděním Jany z Arku zkušenosti jako sbormistr?

Ano, s Pražským filharmonickým sborem jsem ji nastudoval dvakrát, ale už je to docela dlouho. Nicméně tahle zkušenost byla velmi důležitá – mohl jsem si skladbu osahat z druhé strany. Ještě důležitější ale pro mě je, že jsem mohl několikrát dirigovat jiné Honeggerovo oratorium, Krále Davida. Je to sice méně komplikovaná skladba, ale pro to, abych dostal Honeggerův styl pod kůži, to bylo zásadní.

Můžete se podělit o své emoce a dojmy z tohoto monumentálního (a překrásného) díla?

Jana z Arku je prostě geniální a člověka chytne hned napoprvé. Stoprocentní souznění Honeggerovy hudby s textem Paula Claudela (obojí je v naprosto výjimečné kvalitě) stvořilo dokonalý umělecký tvar. Jen máloco je s Janou z Arku srovnatelné.

Měl jste možnost slyšet interpretaci Jany z Arku od Serge Bauda, která bývá uváděna jako referenční?

Baudova nahrávka je z roku 1974 a ve své době byla přelomová – moc nahrávek Jany z Arku totiž tehdy neexistovalo a už vůbec ne v takové umělecké a technické kvalitě. I po padesáti letech to rozhodně stojí za poslech! A Nelly Borgeaud je pro mě snad nejlepší Johanka – její výkon je skoro nepopsatelný. Samozřejmě je také zajímavé, že na téhle nahrávce zpívá Pražský filharmonický a Kühnův dětský sbor a hraje Česká filharmonie. Jde tedy o stejné obsazení, jaké budeme mít na našich koncertech. Moc rád mám nahrávku Seijiho Ozawy – je hodně rtuťovitá a skvěle vystihuje dramatismus toho příběhu. Z novějších je pak opravdu dobrá nahrávka Marca Soustrota, který má o něco lyričtější přístup, možná trochu bližší Honeggerově partituře. A má velmi zajímavou Johanku – oscarovou hvězdu Marion Cotillard.

Kdo má podle vás nejzásadnější roli v tomto díle? Sbory, orchestr, sólisté, nebo recitátoři?

Všichni najednou. Jedno bez druhého tady nemůže fungovat, všichni účinkující jsou navzájem organicky propojení, jde doslova o symbiózu.

Dokázal byste nějak popsat či definovat hudební jazyk Arthura Honeggera?

Obsažný, přímočarý, krásný, barevný, originální, rozpoznatelný. 

Jste rád, že jste dirigent a sbormistr?

To kdybych věděl… Jsem prostě tam, kde jsem. Nějak mě život do téhle role vhodil a já v ní zůstal. Rozhodně mě to ale baví a těší, i když ta práce samozřejmě přináší i momenty velmi náročné. Nejsem ten typ, co by prohlašoval, že to pokládá za své poslání, za svůj osud, že by nic jiného dělat nemohl nebo nechtěl. Klidně bych něco jiného dělal, kdyby na to přišlo, a našel si v tom stejné zalíbení. Nesnáším jednostrannost, ta se totiž časem vždycky začne transformovat v blbost. Snad mě to nepostihne.

Dokážete si vzpomenout na moment, kdy jste propadl hudbě?

To bylo určitě doma v Hradci Králové. Rodiče mě odmalička k hudbě vedli, v pěti letech jsem se začal učit hrát na klavír, o něco později jsem začal zpívat v chlapeckém sboru Boni pueri. Takový byl můj začátek.

Zpíváte ještě nebo se snažíte hudbu formovat jen z druhé strany pultíku?

Nezpívám, všichni kolem mě to umí líp než já. Ale na sborových zkouškách často předzpěvuji, abych zpěvákům navodil svou hudební nebo zvukovou představu. Bez toho se sbormistr neobejde.

Máte nějaké rituály nebo speciální potřeby před vystoupením?

Vyloženě rituály nemám. Ale když to jde, dám si sprchu a něco malého sním, abych do sebe dostal cukr. Také jsem rád s velkým předstihem převlečený do koncertního oblečení. Dává mi to klid a omezuje to můj stres, že nebudu mít prostor dostat se před koncertem do klidu.

Jak si udržujete mentální hygienu?

Pes, chalupa, příroda, turistika, kolo, lyže, plavání, kniha, film. Hlavně žádná hudba.

Foto / zdroj: archiv Lukáše Vasilka, Jan Slavík, Petra Hajská, Petr Chodura, Pražské jaro / Zdeněk Chrapek, Marek Olbrzymek / Janáček Brno