„Pražská koncertní sezóna dospěla k vrcholnému nezapomenutelnému okamžiku ještě dřív, než doopravdy začala.“

„Dílo vyznělo závažně, vroucně a naléhavě.“

„Vyústění do ztišeného durového projasnění na slovu Amen je dechberoucí i osvobozující.“

Na Pražském hradě zaznělo na mimořádném koncertě ve Vladislavském sále první zářijovou neděli Brittenovo Válečné rekviem. Ve zřetelném účastném kontextu agresivní války vedené Ruskem proti Ukrajině i v souvislosti s oběťmi dvou světových válek zaznělo jako memento i modlitba, výzva i tichá vzpomínka, tedy nadčasově. Nádhernému, jednoznačně protiválečně vyznívajícímu dílu se dostalo vynikajícího provedení. Právě takto se v myslích publika proměňuje moderní hudba v klasiku.

Benjamin Britten zkomponoval War requiem na začátku šedesátých let k otevření moderní anglikánské katedrály postavené na troskách gotického kostela zničeného v Coventry nedaleko Birminghamu za druhé světové války. S postupujícím časem se ukazuje čím dál zřetelněji, že latinský text mše za zemřelé s verši anglického vojáka z první světové války propojil geniálně. Navíc dílo obdařil opravdu mimořádně invenční a podmanivou hudbou a posvětil je vyzrálým citem pro dramaturgii celku a jeho formu. Rozměrná vokálně-instrumentální skladba zní a působí komplexně. Pro uvedení ve Vladislavském sále Pražského hradu pod hlavičkou festivalu Prague Sounds spojil sbormistr a dirigent Lukáš Vasilek svůj Pražský filharmonický sbor se třemi skvělými vokálními sólisty, s hudebníky tří orchestrů – PKF — Prague Philharmonia, České filharmonie a Kyjevského symfonického orchestru – a s Dětským pěveckým sborem Radost Praha. V obdobné sestavě uvedl už skladbu v pražském Rudolfinu v únoru. Psali jsme o ní tehdy pod titulkem Přímluva Brittenovým Válečným rekviem za konec války na Ukrajině. Prostředí vzácnosti a svátečnosti historického prostoru, silně spojeného s českou státností, a přítomnost hlavy státu přidaly nyní koncertu se stejným dílem ještě víc na závažnosti a jedinečnosti.

Lukáš Vasilek vedl Brittenovo Válečné rekviem pevnou rukou. Vymodeloval zřetelně jeho stavbu a průběh, podpořil nesporné hudební krásy, s nadhledem nalezl klíčová místa a podtrhl potřebné výrazové naladění, vychytal akustiku historického sálu a vycítil jedinečnost okamžiku. Dílo vyznělo závažně, vroucně a naléhavě. Není pochyb, že posluchači byli svědky okamžiků, které při zpětném pohledu posunují usazování moderní hudby, v roce 1962 zcela nové a nedávno ještě stále soudobé, do kánonu uznávaného jako „klasika“… Sečteno a podtrženo, pražská koncertní sezóna dospěla tento rok k vrcholnému nezapomenutelnému okamžiku ještě dřív, než doopravdy začala.

Skladba má charakteristicky pomalé zamyšlené plynutí, prostupují ji údery zvonu, temné motivy v orchestru, výrazně profilované sborové vstupy i nádherně melodizované sólové party. Promísení anglických veršů Wilfreda Owena, které jsou vysoce uměleckou reflexí pocitů vojáka v zákopech první světové války, se zažitými latinskými texty liturgie přináší nesmírnou hloubku a opravdovost. Brittenova invence sahá od nenápadné ilustrace textu, jako jsou zvuky polnic, přes náladotvorné pasáže až po komplikovaná souběžná polyfonní pásma. Do paměti se vrylo sopránové sólo Lacrimosa i sóla a dvojzpěvy barytonu a tenoru. Susanne Bernhard byla dokonalá v technice i výrazu, Arvid Fagerfjäll naplnil prostor nádherně znělým hlasem a Kyle van Schoonhoven uchvátil jemnými odstíny, důvěrně známými i z jiných tenorových partů z Brittenova pera. Oba sbory – dospělí za orchestrem a děti jako andělé za scénou – se zhostily svých úkolů do chvějivých detailů, v Dies irae (Dni hněvu) s přesností a mohutností.

Návraty hudebních motivů, vyklenutí ploch a přes velké odbočky celková přehlednost formy činí z moderně rozvolněné skladby vlastně klasicky koncipovanou kompozici, plnou skladatelského umu a cenné inspirace. Po všech náročných obrazech vystihujících s různými typy emocí nesmyslnost válčení i po všech znepokojivých myšlenkách obracejících se (ať už s otázkami a výčitkami, nebo s důvěrou, odevzdaností a nadějí) k Hospodinu přichází vyústění do ztišeného durového projasnění na slovu Amen. Je dechberoucí i osvobozující.

Uvedení Válečného rekviem předznamenalo dvě hodiny před začátkem koncertu mimořádné zvonění pražských zvonů. Zvuk jednoho ze zvonů Svatovítské katedrály, pronikající i zavřenými okny do Vladislavského sálu, byl pak integrován úderem osmé večerní do působivé minuty ticha před prvními tóny skladby a završil ji i po jejím doznění. Událost byla domyšlena a připravena do detailů jako umělecká tryzna se společenským přesahem a svým způsobem i happening, sice neokázalý, ale přesto s nebývalými ambicemi. Účast s Ukrajinou a nesouhlas s válečnými zločiny Ruska si taková měřítka, v souvislosti s umístěním na Pražský hrad a s osobní záštitou Petra Pavla, zaslouží. Interpreti záměru posloužili s velkou empatií.

Šéf festivalu Prague Sounds Marek Vrabec se nechal slyšet, že k definitivnímu rozhodnutí uvést na Pražském hradě Brittenovo Válečné rekviem dospěl oproti obvyklému plánování vlastně narychlo: v souvislosti s letošní přímou volbou prezidenta – v naději, že dopadne, jak skutečně dopadla – a k tomu současně i díky tomu, jak na něj dílo, vládnoucí potenciálem mimořádného účinku, zapůsobilo na zmíněném únorovém koncertě v Rudolfinu.

Rozhovor s Markem Vrabcem z konce letošního srpna čtěte pod titulkem Výjimečné dílo, ve výjimečné době, na výjimečném místě.

********

Foto: Petra Hajská / Prague Sounds