„Potkal jsem Rusalky, které bych na svůj zámek nikdy nezval, a přesvědčení umřít kvůli nim se nedostavilo vůbec.“

„Každý hlas prochází vývojem a jakýkoliv nepřirozený zásah mu může uškodit. V lyrico-spinto repertoáru se cítím komfortně“

„Nesmírně se těším taky na velkolepé Verdiho Requiem s dirigentem Petrem Popelkou.“

Peter Berger patří k pilířům opery Národního divadla v Brně a jako tenorista je nepostradatelným představitelem všech milovnických rolí. V poslední době se zapsal do historie divadla jako interpret Smetanova Dalibora, nyní zpívá roli Prince v Dvořákově opeře Rusalka.

Princ v Rusalce pro vás není nová postava. Je tentokrát jiný?

Prvního Prince ve Dvořákově Rusalce jsem zpíval v roce 2006 v Košicích, operu režíroval Zdeněk Troška a byla to stejná pohádková inscenace, se kterou jsem v roce 2009 debutoval ve Státní opeře Praha. Za její interpretaci jsem tehdy získal Cenu Literárního fondu. Role Prince mi okamžitě přirostla k srdci a netušil jsem, že mne bude tak intenzivně provázet moji uměleckou drahou.

V roce 2007 jsem měl tu čest potkat legendárního režiséra Václava Věžníka, který v tom čase v Košicích připravoval operu Maškarní bál. Slyšel mne v Rusalce a po představení říká: „Člověče, vy musíte zpívat v Brně.“ Vzápětí mi domluvil předzpívání, na základě kterého pak vzešlo hostování v tehdejší brněnské Rusalce z roku 2005 v režii Josefa Nováka, se skvělými kolegy Danou Strakovou-Šedrlovou jako Rusalkou a nepřekonatelným Vodníkem Richardem Novákem, které bylo zároveň mým konkurzním představením. Dirigoval ho pan dirigent Jaroslav Kyzlink, se kterým jsem později coby Princ provedl nespočet představení doma i v zahraničí.

Další mou brněnskou Rusalkou byla inscenace Vladimíra Morávka, premiérována v roce 2012, se kterou jsme absolvovali řadu repríz i úspěšné hostování v Ománu.

Dnes se potkávám s rolí Prince opět v Brně. Mohu říci, že jsem se za ty roky, kdy je Princ klíčovou součástí mého repertoáru, vypořádával s řadou různých až protichůdných pojetí a chápání Dvořákova a Kvapilova díla. Od lyrických realistických pohádek přes kýčovitou popisnost, symbolické drama až k chaotickým a nesmyslným úchylnostem a psychothrillerům. V režii Davida Radoka to je opět jiný přístup. Je to propracované psychologické drama, které mně osobně otevírá další obzory, a díky detailní a precizní práci na charakteru postav umožňuje vnímat a vytvořit Prince jako reálného muže, procházejícího vývojem, který v životě leccos prožil a zažil, nespokojil se s tím a hodně pozdě toužil po pochopení, smíření a odpuštění. David Radok je skvělý divadelní a jevištní psycholog, citlivě vnímá řeč těla a myšlenkové pochody jednotlivců a jeho vyvození jsou vždy logická, aniž by ztratil ze zřetele emoční základ postavy. Pracovat s ním je úžasný zážitek, vzácná zkušenost a čest.

Pocházíte z Košic. Jaká byla vaše cesta po operních scénách?

V Košicích jsem vystudoval a byl v prvním angažmá, je to moje rodné město a moc rád se tam vracím, jak domů k rodině, tak pracovně. Po studiích na gymnáziu a konzervatoři jsem začal studovat zpěv v Banské Bystrici u Prof. Evy Blahové a absolvoval jsem pěvecké kurzy u významných pedagogů. Přes Slovenské národní divadlo v Bratislavě jsem přešel do Janáčkovy opery, kde jsem přijal v sezóně 2008/2009 angažmá, později jsem byl sólistou Opery Národního divadla a Státní opery v Praze. Následně přicházely průběžně zahraniční nabídky různorodého repertoáru; jen jako Princ jsem účinkoval ve Velkém divadle v Łodzi, na festivale v Glyndebourne pod taktovkou Jakuba Hrůši, v Teatro dell Opera v Římě, ve Wiesbadenu, Göteborgu, Londýně, Bratislavě a jiných evropských domech. Nezapomenutelným zážitkem bylo opakované hostování v moskevském Bolshoi Teatr, kde jsem zpíval v náročné inscenaci režiséra Timofeje Kuljabina. To bylo pro mne velké štěstí, protože všude řádil covid a nesmělo se v tom čase zpívat. Řadu krásných Rusalek jsem zažil v Tokyu a Pekingu, v inscenaci významného režiséra Paula Currana či Huga de Ana a v Teatro Municipal v Santiagu de Chile v režii Marcela Lombardera.

Rusalka mne zatím provází celým mým profesním životem a vždy je to nová zkušenost. Vždy jiný inscenační tým, jiná koncepce, energie a kolegové. Potkal jsem hlavní představitelky, které hned v prvním dějství při setkání s Princem dokázaly vytvořit z jeho árie silný milostní duet a měl jsem Rusalky, které bych na svůj zámek nikdy nezval, a přesvědčení umřít kvůli nim se nedostavilo vůbec. Vše ale většinou zachrání dokonalá a nesmrtelná Dvořákova hudba, mimořádně vzácný klenot světové operní literatury.

Nyní působíte často v opeře Národního divadla v Brně a zpíváte lyrický obor. Máte pocit, že je to vaše doména?

Jistě, to by asi jinak nešlo. Každý hlas prochází vývojem a jakýkoliv nepřirozený zásah mu může uškodit. V lyrico-spinto repertoáru se cítím komfortně, neunavuje mě, snažím se používat a využívat svůj nástroj bez jakéhokoli umělého a násilného modelování. Přistupuji k poslání s respektem, úctou, pokorou, láskou a neposlední radě obrovskou vášní. Mám především snahu, aby vše, co zpívám, se nějak vnitřně dotklo diváka, aby ta emoce, která je v hudbě zakódována, na něho v mém podání a interpretaci zapůsobila a samozřejmě aby to naplnilo i mne a kolegy na jevišti. Pak to má smysl, protože jinak je účinek zpěvu nezměřitelný je pomíjivý v čase a divák si ho nese domů ve své duši a v srdci v danou chvíli. Ani nahrávky nebo záznamy nenahradí ten přímý, živý, reálný zážitek.

Nesete si trpkou zkušenost, kdy jste musel kvůli nemoci vzdát Dalibora…

Nerad se k tomu vracím. To bylo to nejhorší, co mne na jevišti zatím potkalo. Byl to obrovský pocit bezmocnosti a beznaděje. Ještě dopoledne jsem si říkal, že i přes citelnou indispozici, ale s fungujícími hlasivkami to dám. Pak postupně se začátkem představení mne přestalo poslouchat nejen tělo, ale i hlas a nešlo to vůbec ovládat a milované představení Dalibora se bohužel muselo předčasně ukončit. Byla to první repríza po úspěšné premiéře a strašně mě to mrzelo. Nikomu ten hrozný pocit selhání a panické hrůzy nepřeji. Díky Bohu jsem se z té agresivní choroby, která nastoupila velmi rychle, víceméně i rychle dostal a mohl jsem nastoupit další smysluplný zkušební proces a vrátit se na jeviště k oblíbenému repertoáru.

Tak se věnujme raději budoucnosti. Co vás po brněnské Rusalce čeká?

Nejdříve to bude do konce sezóny návrat brněnské inscenace Z mrtvého domu v režii Jiřího Heřmana, koncerty ve filharmonii v Bratislavě a Košicích, kde mě čeká náročné, ale obdivuhodné dílo Eugena Suchoně Žalm země Podkarpatské a Te Deum Antona Brucknera, v Národním divadle v Košicích koncertní provedení Dalibora, se kterým bych se měl pak opětovně setkat na Smetanově Litomyšli a později v koprodukční inscenaci v Cardiffu s následným turné po anglických městech s dirigentem Tomášem Hanusem. Začátkem léta mě ještě čekají jedinečná autentická představení Prodané Nevěsty v kouzelných Holašovicích s Jihočeským divadlem a Carmen v Regensburgu s Janáčkovou operou.

Příští sezóna se ponese (kromě mého pestrého repertoáru) ve znamení dvou premiér a to Její Pastorkyně Leoše Janáčka, kde opět vystoupím v roli Laci, a hlavně pak poprvé v Pucinniho Manon Lescaut jako rytíř des Grieux. Nesmírně se těším taky na velkolepé Verdiho Requiem s dirigentem Petrem Popelkou a mnoho dalších zajímavých vystoupení.

O tenoristech se říká, že jsou zvláštní a že o sebe přehnaně pečují. Platí to i o vás?

To tedy nevím, já to nikdy takhle nevnímal, i když zvláštní jsme jistým způsobem všichni… Jde spíš možná o jakousi obavu zůstat zdráv a neonemocnět. Paradoxně, častokrát mám pocit, že ty největší kaskadérske kousky dělají právě tenoristi.

Samozřejmě se snažím se hlasově a technicky stále zdokonalovat, pracuji na sobě po stránce fyzické, psychické a hlavně osobnostní, na jevišti hledám co nejpůsobivější emoční vyjádření, nejpřirozenější a nejlidštější výklad situací. Se zpíváním v opeře je to totiž stejné jako s vrcholovým sportem – musíte to umět technicky, fyzicky vydržet a udýchat, nesesypat se a zvládnout jakékoli překážky a nástrahy. A to chce pravidelný trénink. Naštěstí jsem si to včas uvědomil a tak na tom i pracuji. Ale že bych se nějak okázale balil do šály a čepice, nebo se omezoval v požívání nějakých pokrmů či nápojů, to ne.

Kde jste vlastně teď doma? Košice, Praha, Brno?

Ostopovice. Je to malá obec hned za Brnem, žijeme tam s milovanou rodinou, manželkou, skvělou flétnistkou Orchestru Janáčkovy opery, našimi úžasnými dětmi, zlatým retrívrem, máme tam přátele a kamarády, takže můj volný čas, pokud nějaký mám a nejsem mimo republiku, je naprosto naplněn. Brno se stalo mým domovem a navzdory tomu, že působím jako umělec na volné noze, Janáčkova opera je pro mne momentálně domovskou scénou.

Foto: Národní divadlo Brno / M. Olbrzymek