„Zapsat se do historie jako Přemysl je radost a čest.“

„Myslím, že Libuše může zůstat v dobrém slova smyslu do jisté míry muzeem.“

„Je pár rolí, co bych si pomalu rád vyzkoušel, ale čekám na správnou příležitost.“

Rok 2018 je rokem stého výročí československé státnosti, což se nemůže obejít bez nových inscenací Libuše Bedřicha Smetany. Chystá ji mimo jiné i Národní divadlo v Praze, a to v pátek 14. září jako první premiéru sezony. Přemyslem ze Stadic bude Adam Plachetka.

Zapsat se do historie jako Přemysl, který zpíval premiéru naší národní opery v roce stého výročí republiky, to je docela zodpovědnost, ne?

Rozhodně. Hlavně radost a čest. Jsem rád, že se povedlo sladit termíny, ač to nebyl úplně snadný proces, a že se můžu na inscenaci podílet. Přemysl je spolu s Kalinou a Vladislavem jedna z mých nejoblíbenějších Smetanových postav a těší mě, že se k ní dostávám i jinak než koncertně. 

Po mozartovském repertoáru a létu v Salcburku v roli Papagena je to docela změna, pocítíte ji i hlasově?

Samozřejmě je to co do stylu i technické náročnosti úplně jiná úloha, ale věřím, že hlas potřebuje „odpočinkové“ role i výzvy. 

Ve Vídni navíc začínáte zkoušet Berliozovy Trójany, je to jen náhodně „bájný“ podzim, nebo se záměrně posouváte ve svém zaměření nebo s ohledem na vývoj hlasu? Případně jen reagujete na nabídky, které Vás zaujaly?

Je to kombinace všeho. Z hlediska časových možností se prostě takhle nabídky sešly, zároveň ale odpovídají tomu, co bych rád dělal. Moje role v Trójanech není až tak objemná, protože spolu s většinou obyvatel Tróje umírám na konci druhého jednání, ale hudba je to krásná a hlasově mi sedí. Opera Libuše představuje (vyjma Míchy v Prodané nevěstě) moje první scénické setkání se Smetanovou postavou. Vlastně všechny árie pro můj obor už leta zpívám koncertně a natočil jsem je. Proto jsem přesvědčen, že je Přemysl dobrá volba, ale kompletní opera na jevišti je vždy zas další krok.

Libuše je víc historický výjev než dějové drama, ale v dnešní době statická inscenace neobstojí a u Libuše zas mnoho experimentů zvlášť v roce oslav stoleté československé státnosti není myslitelných… Jak jste o té roli přemýšlel, jak k ní přistupujete?

Roli vnímám velmi tradičně a jednoduše. Myslím, že Libuše se opravdu obejde bez aktualizací. Nepředpokládám, že by někdo zrovna na tuhle operu vyrazil a doufal, že ho inscenace překvapí. Přemysl je podle mého prostě férový vůdčí typ, který se věnuje své práci, dokud ho povinnosti neodvolají jinam. Samozřejmě musí mít z povýšení do knížecího stavu radost a k Libuši má taky blízko, ale znamená to opustit rodný kraj a řešit větší problémy, než dříve. Myslím, že neváhá kvůli smyslu pro povinnost, ne proto, že by si sám chtěl přilepšit. To jsou hodnoty, co bychom si dnes měli připomínat.

Dá se udělat Přemysl nově a moderně?

Teoreticky asi ano, ale do nějaké hodně moderní inscenace bych se nejspíš nehnal. Myslím, že Libuše může zůstat naší tradiční národní slavnostní zpěvohrou a v dobrém slova smyslu do jisté míry muzeem.

Myslíte, že to bude pro Vás subjektivně vypjatější premiéra než ostatní vzhledem k 28. říjnu 2018?

Asi ne. Každá premiéra je něčím důležitá a já všeobecně zastávám názor, že je jedno kde a za jakých okolností člověk zpívá, měl by odvést maximální výkon, protože lidi přišli na něj, ať je to New York nebo Praha.

Když už jsem zmínila premiéru Berliozových Trójanů ve Vídni o měsíc později, 14. října, jak jste se naladil na francouzskou hudební řeč a pětihodinovou operu?

Jak jsem říkal, zvládnu umřít relativně záhy, takže se mě celý ten kolos týká jen částečně. Ke konci se ale vracíme v krátké scéně jako duchové, takže v šatně si budu mít šanci poslechnout téměř všechno. Opera je to krásná. Pravda, hodně dlouhá, ale znám hodně lidí, co ji mají natolik rádi, že za ní létají i přes oceán. Pro mě osobně je to sentimentální zážitek i proto, že Berliozův Benvenuto Cellini byl před lety můj debut v Salcburku a jeho hudební řeč je tak jedinečná, že si skoro každý den vzpomínám na zkoušky a představení, kdy jsem byl o jedenáct let mladší.

Například Trójané v Drážďanech jsou velkolepí, ale poměrně moderní, místy až naturalističtí… Jaké je vídeňské pojetí, hravější nebo decentnější?

Vídeňskou inscenaci režíruje David McVicar, což byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem na ni kývnul. David je režisér, který zná díla, která tvoří, detailně od začátku do konce, umí pracovat se zpěváky tak, aby odbourával klišé, ale přitom zachoval tradiční výklad oper, je efektivní, umí plánovat a vkládá do zkoušek neuvěřitelné množství energie. Bohužel to v dnešní době nebývá standard. Proto jsem rád, že si můžu vyzkoušet, jaké to asi muselo být pracovat se Schenkem, Ponnellem a podobnými velikány. Inscenace je posunuta do 19. století, ale pro dnešní oko působí vlastně tradičně. 

Blížíme se pomalu k přelomu roku, co Vás čeká dál?

Po Trójanech odjíždím až do Vánoc do Paříže na Rossiniho Popelku. Bohužel kvůli téhle produkci letos těsně nestihnu svoji oblíbenou Rybovku u Pražského Jezulátka, což mě mrzí, ale doufám, že to příští rok napravím. V lednu budu pak poprvé zpívat Figara v Lazebníku sevillském ve Vídni, takže letošní sezóna je pro mě sezónou nových rolí a objevování nových horizontů. 

A naopak, když pominu, co máte nasmlouvané, a zeptám se, co by právě v tomto životním období Adama Plachetku lákalo zpívat?

Zatím smlouvy odpovídají představám! Momentálně mám naštěstí víc nabídek než času, takže se snažím vybírat ideálně jen to, na co se pak opravdu těším. Je pár rolí, co bych si pomalu rád vyzkoušel, ale které nespěchají, tak čekám na správnou příležitost s dostatkem zkoušek a kvalitním týmem. 

Foto: Veronika Paroulková & Petr Veber, První uvedení Libuše na Smetanově Litomyšli 2018