„Soudobá muzika doplněná o středověký chorál v prostoru novogotické katedrály a zejména v podání opravdu skvostného sboru nepřestává fascinovat.“

„Za každé zastavení zahoří jedna svíce jako součást minimalistické režijní práce Kateřiny Křivánkové.“

„Posluchačský a duchovní zážitek… obrovský.“

Kombinace vynikajícího sboru, citlivé dramaturgie a minimalistické režie, tak by se dal shrnout projekt Křížová cesta brněnského sboru Ensemble Versus. Jak již název koncertního projektu prozrazuje, sbor si vzal za cíl hudebně ztvárnit Ježíšovu poslední cestu. Olomouckou katedrálou sv. Václava se nesly středověký chorál i skvosty soudobé sborové tvorby a kromě toho i varhanní improvizace Karla Martínka. Ensemble Versus 30. března přinesl hluboký umělecký zážitek s duchovním přesahem.

Potemnělý chrám postupně prostupuje jasné světlo. Místní varhaník Karel Martínek, fantastický improvizátor, o jehož umění se posluchači již zanedlouho přesvědčí, vítá publikum. Přeje hluboký umělecký i duchovní zážitek a zanedlouho se přesouvá na kůr ke svému nástroji. Koncert se koná v rámci Pasachalia Olomuncensia, letos již 14. ročníku uměleckých performancí, které souvisejí s postním a velikonočním obdobím.

Světlo zhasne, ozývají se nenápadné tiché kroky, nikdo ani nedutá. Postupně se přibližují a sboristé jako procesí prostupují mezi kostelními lavicemi. Z nesrozumitelného šepotu ční jediná zpráva – Ježíš je odsouzen na smrt. Procesí se stává sborem, Ensemble Versus začíná Ježíšovu cestu skladbou Popule Meus od maďarského skladatele Lajose Bardose. Dochází ke krásnému efektu, jednomu z mnoha promyšlených pohybových prvků, kdy se sólista Jiří Hanáček přibližuje ke sboru během přednesu krásné chorální melodie. V tu chvíli jako by se celá katedrála ohlížela za jeho zpěvem. U nás nepříliš často uváděný Bardos navazuje na uherskou hudební tradici svých předchůdců, kterou ozvláštňuje spojením se starou chorální muzikou. Překrásná skladba provedená s nejvyšší citlivostí a průzračně čistou intonací. Katedrála se noří do harmonických krás, Bardos boří hranice akordů tóny prodlev, které se přemisťují po jednotlivých hlasech… Sbor sám sobě nastavil velmi vysokou laťku už při první skladbě.

Ježíš přijímá kříž, oznamují sboristé. Druhým zastavením provádí mužská část sboru. Prostřednictvím chorálu Vinea Mea Electa přenášejí posluchače svým jednohlasem do období středověku. Gregoriánský chorál zní v největší moravské katedrále opravdu krásně. V jednu chvíli se sbormistr Vladimír Maňas otočí k publiku a střihne si fantastické sólo plné technicky náročných interpretačně poučených ozdob.

Třetí zastavení, Ježíš padá pod křížem poprvé. Mužské osazenstvo sboru se poroučí do ústraní, aby dalo prostor svému ženskému protějšku. Mezitím Karel Martínek zaplavuje chrám svými improvizacemi. Nutno vyzdvihnout zajímavou práci s prostorem, za kterou stojí režisérka projektu Kateřina Křivánková. Sbor připomíná liturgický průvod, který doprovází Krista na jeho poslední cestě. Poslové zvěsti Ježíšova utrpení se pomalu pohybují před oltářem za doprovodu vysoce dramatických, až hrůzyplných (v dobrém slova smyslu) varhan. Za každé zastavení zahoří jedna svíce jako součást minimalistické režijní práce Kateřiny Křivánkové.

Zastavení čtvrté, Ježíš se potkává se svou matkou. Ženský sbor zpívá Ave Verum Corpus Francise Poulenca. V nevšední kontrapunktické sazbě ožívá text o Ježíšově přítomnosti ve svátosti eucharistie a zmiňuje i Ježíšovu matku. Konejšivé alty zde stojí v opozici vůči intenzivním sopránům, muži mezitím klečí čelem k nim. Následuje tentokrát o poznání klidnější, ale neméně poutavé varhanní sólo. Karel Martínek si pohrává s ostrým rejstříkem, který vystupuje nad ostatní hlasy a zastiňuje je svým až neústupným tónem. Ztvárňuje páté zastavení, kdy Šimon pomáhá nést kříž. Mezitím sbor využívá času k přesunům, jeho „choreografie“ tak není pouze pozoruhodná, ale také funkční. Varhany si razí cestu ke sluchu posluchačů a končí v mocném nadějeplném dur.

Následující skladba představuje šesté zastavení, v němž v Kristovi osouší tvář, již v roušce otiskne. Hudební symbolikou se mu v podání Ensemble Versus stala skladba Edmunda Rubbry Ecce Vidimus Eum, pokračující na vlně intenzity nastavené varhanami. Intenzita je však namístě, téma si žádá pronikavost, aby mohlo promlouvat. V této skladbě vystupuje do popředí zajímává basová linka. Edmund Rubbra, anglický skladatel 20. století, je uváděn velmi zřídka, přestože odkázal široký záběr skladeb od komorních přes symfonické až po ty sborové. Kvituji uvádění i těchto méně známých, ale umělecky cenných kusů.

Opět značně vypjatá improvizace rozechvívající celou katedrálu předznamenává příchod něčeho velmi bolestného. Karel Martínek bravurně pracuje s dynamikou, převádí širokou škálu barev od mocného forte až k niternému pianu. Neskončí, spíše se ztratí v majestátním tichu olomoucké katedrály. Následuje chorální provedení Ubi Caritas et Amor, překrásná jednohlasá melodie upomíná na osmé století a prozrazuje šíři stylového záběru sboru Ensemble Versus. Přestože mohl vybrat například úpravu Marcela Duruflého, jehož díla sboru velmi sluší a v repertoáru se objevují, zvolil původní monofonní zpracování. Soudobá muzika doplněná o středověký chorál v prostoru novogotické katedrály a zejména v podání opravdu skvostného sboru nepřestává fascinovat.

Z melodie Ubi caritas et Amor si bere inspiraci i varhaník. Mezitím sboristky jedna podruhé poklekají před Ježíšem, představují patrně plačící ženy, jež Kristus napomíná. Následuje O Crux norského skladatele Knuta Nystedta, okouzlující a po všech stránkách velmi náročná skladba. Dechberoucí disonantní osmihlas, v němž se neustále střídá metrum a zpěváci udivují svou neochvějnou intonační vytrvalostí. (V mých zápiscích z koncertu stojí doslova, že mi slova docházejí.) Překrásně zazpívaná esence soudobého chrámového umění. Silueta dirigenta, za níž se v dáli skví honosný oltář připomíná téměř baletní choreografii. V závěru skladby se otevřela obrovská brána, která nás celou dobu oddělovala od majestátně nasvíceného oltáře. Silné symbolické gesto, při němž otevřeli Kristovi bránu do lidské duše, či lidem cestu k jeho srdci.

Hluboké tóny varhan v podání Karla Martínka dávají tušit hrozivý konec Kristova příběhu. Při desátém zastavení je Ježíš zbaven roucha, což sboristé ztvárňují roztrháním plátna na kusy za zvuku varhanní improvizace. V následujícím chorálu Christus Factus Est vyvolává představu loučení se s blízkým člověkem. Opět se ozývá sólistův čistý, pokorný hlas, tentokrát v podání Dominika Trnky. Doprovází moment, kdy Ježíše přibíjejí na kříž.

Ježíš umírá, oznamuje sopranistka z kazatelny. Vzápětí se ukazuje, že její přesun má svůj význam i pro následující skladbu De zeven laatste woorden van Christus od Alaina de Leye. Nádherná skladba se sólovým sopránovým partem v podání Františky Nevrlé. Sbor si opět hraje s prostorem a využívá i chrámovou architekturu k posunutí svého umu k dokonalosti. Je až neuvěřitelné, jak silný dokáže být tak jemný sopránový hlas. Nádherná hluboce dojemná skladba provází moment, kdy Kristovo tělo položili na klín jeho matce. 

Ježíš je sňat z kříže. Sbor se za zvuku varhan shlukuje kolem Kristova těla a následně, stejně netušeně jako přišel, zase odchází. Má však připravenou ještě finální skladbu, Da Pacem Domine od Arva Pärta, kterou provede neobvykle mimo zorné pole publika. Katedrálou zní tiché sbohem. Posluchačský a duchovní zážitek… obrovský.

***
Rozhovor se sbormistrem Patrikem Buchtou, který vedl sbor v soudobých skladbách čtěte ZDE.

Foto: Michal Cikryt

Facebook X E-mail WhatsApp