„Dobový dokument o intenzitě vyzařování italských inspirací daleko za Alpy, o univerzalitě římskokatolických tradic, o barvitosti barokní zbožnosti i o nadčasové síle křesťanské víry.“

„Obrátit prostřednictvím emocí mysl posluchačů k empatickému prožitku a přes něj zprostředkovaně k závažnosti Kristovy oběti na kříži.“

„Pěveckou hvězdou večera byla sopranistka Roberta Mameli ztvárňující part Marie, Ježíšovy matky.“

Čistého času dvě hodiny hudby, to bylo na závěr sezóny Collegia 1704 oratorium Gesù al Calvario od Jana Dismase Zelenky. V pražském Rudolfinu zaznělo jako další doklad výjimečnosti drážďanského barokního hudebníka českého původu a pro naši současnost i jako aktuální umělecká připomínka křesťanského základu jarních velikonočních dnů.

Barokní orchestr Collegium 1704 se svým sborem Collegium Vocale 1704 završily v úterý 15. dubna devatenáctou pražskou koncertní sezónu, a to provedením Zelenkova velikonočního oratoria z roku 1735. Soubory založené Václavem Luksem před dvaceti lety už dávno poutají pozornost jako garanti jedinečných dramaturgických počinů a zároveň také spolehlivě skvělých interpretačních činů. Bylo tomu tak i teď. Zelenkova partitura Gesù al Calvario se rozezněla jako mnohotvárný, bohatý, zajímavý a hudebně strhující dobový dokument o intenzitě vyzařování italských inspirací daleko za Alpy, o univerzalitě římskokatolických tradic, o barvitosti barokní zbožnosti i o nadčasové síle křesťanské víry. I o mocnosti Zelenkova skladatelského umění. Rozezněla se v nastudování těchto souborů v Praze poprvé. Díky skvělým sólistům i díky vnímavému přístupu Václava Lukse jako osobité propojení světského a duchovního hudebního světa, virtuozity a religiozity.

Gesù al Calvario, tedy Ježíš na Golgotě, na Kalvárii, na místě ukřižování… Katolický dvůr drážďanského a současně i polského panovníka v jinak protestantském Sasku se v první polovině 18. století za pomoci jezuitů – ruku v ruce s latinskou liturgií – přimkl k italské hudební kultuře. Jan Dismas Zelenka tomu sloužil s velkou kompoziční potencí a invencí. A tak i oratorium, určené k provozování na Velký pátek a Bílou sobotu u impozantního Božího hrobu instalovaného v dvorním kostele, dnes katedrále Nejsvětější Trojice, koncipoval v bohatě propracovaném stylu ne nepodobném italské opeře. I texty o „krutých mukách“, „soužení“, „pláči ubohé matky“ a o „divokým řevem rozpoutaných větrech“ se přes konkrétní pašijovou bolest celkovou univerzální květnatou básnickou koncepcí blíží nejen opeře, ale i alegorickým, mytologickým, oslavným, korunovačním a dalším výjevům, které posluchači znají třeba z vokálně-instrumentálních děl Caldarových nebo Fuxových… Mimochodem, jak propastný je to rozdíl od konkrétnějších, hluboce a osobně zbožných, zároveň mnohem dramatičtějších Bachových pašijí, jazykově německých, citujících biblický text a prodchnutých kostelními písněmi… – duchovních děl integrovaných ve stejné době do bohoslužeb v luteránských kostelích v ne až tak vzdáleném Lipsku…

Pěveckou hvězdou večera, odehrávajícího se ve vyprodaném Rudolfinu, nesporně byla sopranistka Roberta Mameli ztvárňující part Maria Vergine – Marie, Matky Boží. Výrazové a dynamické spektrum jejího uvolněného projevu je nádherné a bohaté. Úlohu ztvárnila prožitě a s rozmyslem, emotivně, s velkorysými vrcholy i krásně zjihlými detaily, pevným, ale lahodně vedeným hlasem a evidentně do detailů samostatně promyšleným způsobem, ve kterém se spontaneita zcela přirozeně mísila s rozvahou. Bylo zřejmé, že do projektu přinesla poctivě, maximalisticky připravenou kreaci, že nic ve výrazu nenechala nepovšimnuto a náhodě. Aniž by ovšem podrobná příprava byla prvoplánově znát.

Vynikající byli v modelování vokálních linek, v intenzitě výrazu a charakterizaci a vyjádření obsahu textu i oba kontratenoristé – Benno Schachtner a Jurij Myněnko v úlohách Ježíše a apoštola Jana. Sopranistka Tereza Zimková jako Maří Magdalena a altistka Margherita Maria Sala jako Marie Kleofášova měly menší role, ale ani jedna, ani druhá v nejmenším nebyly na nižší interpretační úrovni než ostatní. „Cast“ byl zcela jednotný – a když v druhé polovině večera došlo na vícehlasé recitativy, skutečné rozmluvy dvou až všech pěti postav, tak byl i krásně sladěný.

V bohatém a důkladném, poutavém, přesto časově rozvláčném Zelenkově zhudebnění (s krásnými, nekonečně se odvíjejícími áriemi da capo) měly promluvy a dialogy postav pod golgotským křížem, korunované Ježíšovými slovy, jeden hlavní cíl: obrátit prostřednictvím emocí mysl posluchačů k empatickému prožitku a přes něj zprostředkovaně k závažnosti Kristovy oběti na kříži.

Skladatel naplnil danou a předpokládanou estetiku bohatou invenční hudbou. Sóla dechových nástrojů, zejména chalumeau, ale i dvojice fléten, dvojice hobojů a dvojice fagotů, charakterizují jen některá hudební čísla. V orchestru nebyly žestě ani tympány. Hudba zejména zpočátku výrazněji vyjadřuje velkopáteční tragiku a ztišenost, později však v ní už čím dál víc převládají obecnější výrazové polohy, s velkopátečním přemítáním ne až tak jednoznačně a automaticky spojitelné.

Přesto je v oratoriu každá árie jiná a hudební bohatství díla veliké. V paměti zůstává zejména duet Santo amor, che tanto peni, ve kterém Maddalena a Maria Cleofe formulují vyznání vin – jímavý dvojzpěv s výraznou figurou v orchestrálním doprovodu. A nebo vzrušená kontratenorová árie A che riserbano i cieli, v níž Jan lamentuje „…k čemu nebesa uchovávají blesky, když jimi nestíhají ničemnost…“, a také značně virtuózní árie Maří Magdaleny Se ingrato e ribelle, kladoucí řečnickou otázku, jak může prospět velkodušná láska tomu, kdo ji nevnímá… Sbor, obsazený po třech v každém hlasu, má v tomto díle poslání zpívat jen občas a spíše idylické partie.

Václav Luks tentokrát sloužil náladě a dopadu hudby vcelku nenápadně. Inspiroval jako vždy provedení podrobnými podněty, dávajícími vyniknout všem detailům i latentně přítomnému celkovému naladění. Bylo možné si to v proudu hudby zcela jasně uvědomit zejména v okamžicích působivých zámlk. Zelenkovo oratorium bylo v neokázalém provedení, které nemělo slabých míst, mimořádným okamžikem celé letošní pražské koncertní sezóny.

V té příští, pro Collegium 1704 dvacáté, nabídne Václav Luks publiku od 9. října 2025 do 21. dubna 2026 šest velkých koncertů s repertoárem sahajícím od Zelenky a Bacha přes Händela, Stradellu a Caldaru až po Mozarta a Vaňhala. Pozornost se hned v prvním termínu soustředí na Missu Circumcisionis Jana Dismaase Zelenky, kterou Václav Luks zároveň letos natáčí na CD. Z odkazu skladatele, ke kterému se soubor i letopočtem 1704 ve svém názvu hlásí jako ke svému erbovnímu, je ještě stále co objevovat a podrobněji poznávat. A opájet se tím.

Foto: Petra Hajská, Petr Veber