„Radek Baborák si vždycky rád zahraje něco, co ještě nehrál, a hraje tak dobře, že si to pořád může dovolit.“

„Připomněl, že hudební svět v letošním roce připomíná především Brucknera.“

„K uvedení díla Obrázky z Bulharska od Vassila Kazandjieva, který letos slaví devadesáté narozeniny, přispěla nejspíš zajímavá shoda okolností.“

V sobotu se v kostele svatých Šimona a Judy konal další koncert sezóny Pražských komorních sólistů. A Radek Baborák v něm nabídl pestrý program jako dirigent, hornista a vlastně i jako dramaturg a pódiový řečník. Hrál se jubilant Bruckner, vrcholný komorní Brahms a u nás zcela neznámý bulharský skladatel Vassil Kazandjiev, který doma nejspíš patří k žijícím klasikům.  

Soubor s názvem Pražští komorní sólisté přivedl v roce 2013 zpět na scénu Radek Baborák a navázal tím na soubor, který založil Václav Neumann v roce 1961 a uvedl s ním řadu pozoruhodných programů. Teď soubor nejspíš volně navazuje na Baborák Ensemble, ale jako by se hlavní iniciátor chtěl od této rodinné značky trochu odpoutat a vyzdvihnout individualitu a roli všech výrazných hráčů. A mezi hudebníky souboru nechybí skutečné osobnosti, připomeňme violistu Karla Untermüllera nebo z mladé generace houslistku Marii Hasoňovou.

Sobotní koncert začal působivým a silným komorním dílem Johannesa Brahmse. Jeho Smyčcový kvintet G dur, op. 111 je autorovou poslední velkou kompozicí, zralou a dokonale promyšlenou. Tady jsme slyšeli pozměněnou verzi s lesním rohem místo první violy, jako autoři úpravy byli uvedení Alexej Aslamas a Radek Baborák. Skladba se dobře poslouchá i v této verzi, i když pokud by Brahms sáhl po lesním rohu, našel by pro něj možná ještě o něco větší prostor. Provedení odpovídalo pětici skvělých hudebníků, vedle Baboráka hrál jako host Milan Al-Ashhab na prvních houslích vedle Martiny Bačové, dále zkušený komorní hráč Karel Untermüller a Hana Baboráková na violoncello. Zajímalo by mě, jak by skladba zněla se stálým smyčcovým kvartetem a lesním rohem, možná by zvuk byl ještě homogennější a dalo by se s ním více kouzlit. Tohle provedení bylo soustředěné a zajímavé, i když lesní roh jako jeden z pěti hlasů prokomponovaného kvintetu vždycky trochu vyčnívá a nikdy nevíme, jestli hraje s ostatními nebo proti nim. Je to zkrátka trochu provokativní aranžmá, které hudebníky bavilo, ale nevím, jestli se může ujmout – spíš se mi zdálo, že Radek Baborák si vždycky rád zahraje něco, co ještě nehrál, a hraje tak dobře, že si to pořád může dovolit. Brahms to unesl, byť podobné experimenty jsou vždycky trochu na hraně, protože skladatel dobře věděl, proč píše pro dvě violy, a ne pro violu a hornu.

Po přestávce Radek Baborák velmi živě a bezprostředně uvedl další skladbu připomenutím letošního dvoustého výročí narození Antona Brucknera. Připomněl, že hudební svět v letošním roce připomíná především Brucknera a Smetana se dostane hlavně tam, kam ho dokážeme sami vyvézt. Na domácí scéně je naopak brucknerovské výročí zcela překryto českými jubilanty, a tak bylo dobře, že na něj došlo. Ve velkém smyčcovém obsazení zaznělo Adagio z Brucknerova Smyčcového kvintetu, což bylo velmi působivé. Sice se nevyrovná velkým symfonickým adagiím, ale je to pořád týž hudební jazyk a schopnost vystavět dlouhou meditativní plochu, která je na jedné straně romantická, na straně druhé chorálově a asketicky přísná. Radek Baborák jako dirigent vtiskl orchestru soustředěný výraz a smysl pro gradaci.

K uvedení díla Obrázky z Bulharska od Vassila Kazandjieva, který letos slaví devadesáté narozeniny, přispěla nejspíš zajímavá shoda okolností. A Baborák ji v úvodním slově popsal. Skladatel totiž vedl v Bulharsku podobný soubor, jakým jsou Pražští komorní sólisté. A soudě podle toho, že Bulharské velvyslanectví dalo koncertu záštitu, se k němu doma velmi hlásí. Obrázky jsou barvitá, řemeslně dovedná kompozice, která se inspiruje folklórem, taková moderněji znějící Slovácká suita se zahloubanými částmi jako Klášter Rila i částmi živějšími jako Město Velké Tarnovo, vtipnou částí zvanou Jazykolam nebo závěrečnou Tanec Kukerů. Smyčce tu na mnoho způsobů imitují jiné folklórní nástroje.  

Koncert se dramaturgicky opravdu zajímavě vymykal z běžné pražské koncertní nabídky, a snad se tuto linii podaří organizátorům a uměleckému vedoucímu udržet. V sobotu večer, nezvykle od osmnácti hodin, si ho ale našlo odhadem tak sto posluchačů. Přál bych mu vyprodanější sál v kostele sv. Šimona a Judy. Záštita a spolupráce s koncertním jednatelstvím FOKu se mi ovšem zdá logická a zajímavá.

Foto: Pražští komorní sólisté