Česká filharmonie přišla s elegantním dramaturgickým osvěžením v podobě Houslového koncertu D dur Wyntona Marsalise. Českou premiéru uvedla 25. března Nicola Benedetti, které je koncert věnován, a sklidila velké ovace. Americký dirigent s rumunskými kořeny Christian Măcelaru ovšem uvedl také americkou symfonii s českými kořeny, Symfonii č. 1 Bohuslava Martinů.

Wynton Marsalis je slavný trumpetista, který je doma v jazzu – narodil se v New Orleans – a s přehledem hraje i klasické koncerty. A vedle toho živelně komponuje: Napsal přes šest set skladeb, přičemž rád spojuje žánry, jak o tom svědčí název Blues Symphony nebo Swing Symphony a jazzové oratorium. Svůj Koncert pro housle zkomponoval v roce 2015 přímo pro půvabnou a talentovanou houslistku Nicolu Benedetti, která se se skladbou zcela identifikuje, a dodává mu kus slávy a pódiového lesku. Na objednávce se spojilo několik slavných orchestrů včetně Londýnského symfonického orchestru, který také dílo premiéroval v Barbican Centre pod vedením Jamese Gaffigana 6. listopadu 2015. Houslistka si přála zobrazit rozmanitý svět lidí a hledání společného základu mezi různými kulturami, jak doplňuje zajímavé průvodní slovo v programu od Emila Drápely.

Výsledek je zdařilý a přístupný, prozrazuje hudební cítění i zvládnuté řemeslo, také poměrně rozsáhlý. Skoro třičtvrtěhodinový Marsalisův koncert má čtyři věty nazvané Rhapsody, Rondo Burlesque, Blues a Hootenanny. Jakási rapsodická uvolněnost ovládá všechny věty, základní nálada první věty je romanticky kantabilní, i když velkou zapamatovatelnou melodii tu nenajdeme, a také houslové Blues ve třetí větě je půvabné. Burleska je živě rytmická, i když nesoupeří se Stravinským či Šostakovičem.

Nicola Benedetti působí na pódiu velmi bezprostředně a dává koncertu duši, snadno navazuje kontakt s publikem a hraje čistým, jemným tónem. Ze zvukových zajímavostí můžeme připomenout policejní píšťalku, rytmické dupání celého orchestru ve čtvrté větě i to, že žesťová skupina na jedno své sólo celá povstane. Posluchačská vstřícnost a pozitivní nálada i dobře zahraný sólový part dělají z koncertu příjemnou skladbu, která nedělá svět složitější, než je, dokáže trochu vybočit, aniž by narušovala jakékoli konvence. Patří ale k těm dílům, které bych asi nevyhledával podruhé nebo v jiné interpretaci – symfonický jazz vždycky působí trochu konformněji než ten autentický – a na klasickou skladbu je to zase málo koncentrované. Je to tedy takové vybočení, které nikoho neurazí, postavené na Marsalisově slávě a dobře zvládnutém řemesle. A v neposlední řadě na pódiovém šarmu mladé houslistky. Koncert je sympatický kusem autentického hudebního cítění a talentu, což je lepší než vymýšlení rádoby originálních zvukových extravagancí, které se tváří vážně a hlubokomyslně.

Jednu věc má Marsalis společnou s Bohuslavem Martinů – zkomponovali velké množství skladeb, mnoho set. Martinů se komponováním musel uživit a skládal jedno dílo za druhým, takže nejsou všechna stejně kvalitní. Nicméně Symfonie č. 1, hraná v druhé části koncertu, je uznávaným předělem, protože je to krok k závažné hudební tvorbě na počátku americké emigrace v letech 1941/42. Prvním impulsem pro už padesátiletého skladatele byla objednávka Bostonského symfonického orchestru a dílo se rodilo postupně s přesvědčením, že ve zralém věku vstupuje na půdu nejzávažnější hudební formy. Do příběhu symfonie patří úspěšné americké provedení s Kusevickým i česká premiéra na prvním ročníku Pražského jara pod taktovkou Charlese Muncha – a pak přelomová provedení s Ančerlem a Neumannem. 

Provedení Českou filharmonií 25. března 2026 bylo živé a sympatické a kromě několika míst třetí věty nepůsobilo dojmem válečné stísněnosti. Naopak mělo ducha silné tvůrčí energie v nových a nových vlnách. Krásná flétnová sóla i hymnická unisona zdobila první větu, velmi rytmicky živá byla věta druhá s krásným ztišením uprostřed, třetí věta měla neobyčejně sytý, lyrický zvuk a ve čtvrté větě nechyběly vášnivé momenty střídané klidným zastavením. Že tato skladba oslovila temperamentního rumunského hudebníka a dirigenta koncertu Christiana Măcelarua, který postupně zakotvil v New Yorku, je zajímavý signál – a provedení působilo především jakousi živelnou muzikantskou duší. „Taková veselá jarní hudba,“ pronesla nějaká posluchačka za mnou. To je zajímavý postřeh a pocit u skladby, kterou si tradičně spojujeme s válkou a emigrací. Ale tady skutečně tvůrčí duch a pudová hudební síla nějak vítězí nade vším, i nad momentálními strastmi života.

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp