„Velvyslanec Japonska, pan Suzuki Hideo v anglickém projevu k publiku překvapil znalostí české kultury i situace Filharmonie Brno, když podpořil záměr výstavby nového koncertního sálu.“

„První věta je obrazem smrti hrdiny, při jehož pohřbu se vynořují filosofické otázky o smyslu života a smrti.“

„Vize vzkříšení, neskutečně působivá a přesvědčivá, vyvolala po zaraženém tichu explozi ovací. Jestli opravdu duše Gustava Mahlera, vzkříšená v jakékoli podobě, byla přítomná tomuto provedení, byla s ním jistě navýsost spokojená.“

Filharmonie Brno vstoupila slavnostním koncertem ve čtvrtek 14. září do své 68. sezóny. Sál Janáčkova divadla byl vyprodaný a jeviště bylo také zcela zaplněno. Hrála se Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“ pro soprán, alt, sbor a orchestr Gustava Mahlera. Ke spolupráci byli přizváni Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou, sopranistka Pavla Vykopalová a mezzosopranistka Jana Hrochová. U dirigentského pultu stanul šéf Filharmonie Brno Dennis Russell Davies, pro kterého tímto začala již šestá sezóna v čele orchestru.

Už se stalo pravidlem, že novou sezónu otevírá zdravicí před koncertem ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová. Tentokrát s ní ale na pódium nepřišel žádný zástupce zřizovatele, tedy Města Brna, ale k překvapení všech přišel na jeviště velvyslanec Japonska, pan Suzuki Hideo. V anglickém projevu k publiku překvapil znalostí české kultury i situace Filharmonie Brno, když podpořil záměr výstavby nového koncertního sálu, pro který vytvářela akustický projekt firma Toyota. „Pan velvyslanec jezdí do Brna poměrně často a je naším velkým fanouškem. Tentokrát se chtěl mimo jiné setkat se svými krajany, kteří pracují jako hudebníci v našem orchestru. Máme tu tři houslisty a jednu perkusionistku,” vysvětlila po koncertě ředitelka. Na závěr zahájení se ještě ředitelka za orchestr rozloučila s klarinetistou Stanislavem Pavlíčkem, který je členem orchestru od roku 1983 a tohle byl jeho poslední koncert před odchodem do důchodu. Potlesk a gratulace a mohlo se začít.

Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“ Gustava Mahlera je dílo monumentální a ikonické. Patří k vrcholům symfonické tvorby pozdního romantismu a její poselství je prodchnuto zbožností, spiritualitou a filosofickými úvahami, na které v průběhu hudebního toku autor hledá a v závěru nalézá odpovědi. Obrovský provozovací aparát přináší mohutný, často opulentní zvuk, který ale nijak nevzbuzuje pocity nabubřelosti či megalomanství. Každý výrazový prostředek je výsledkem postupného hledání smyslu lidské existence a vyústěním střetu a zpracování niterných lidských emocí.

Dirigent Dennis Russell Davies vedl orchestr přesnými a úspornými gesty a zvolil rozvážné tempo, které hráčům umožnilo vést dobře provázaný hudební dialog. Velké hudební plochy postupně narůstaly a klenuly mohutné dynamické oblouky s chvějivým vnitřním napětím. Časté dynamické kontrasty atakovaly pozornost posluchačů a posouvaly jejich vnímání do dalších emočních sfér.

První věta, Allegro maestoso. Mit durchaus ernstem und feierlichem Ausdruck (S veskrze vážným a slavnostním výrazem), existovala nejprve několik let sama o sobě, pod názvem Dziady – Totenfeier (Tryzna). Je obrazem smrti hrdiny, při jehož pohřbu se vynořují filosofické otázky o smyslu života a smrti. Je velmi obsáhlá a sama o sobě emočně silná a skladatel doporučil po jejím doznění ponechat pět minut posluchačům na vnitřní přijetí a doznění díla, což dirigent pokorně dodržel. Poté následovala druhá věta, Andante moderato, sehr gemöhlich (velmi pohodlně). Je to evokace mládí hrdiny, pohřbívaného v první větě, vyjádřená vylehčeným tanečním tříčtvrtečním rytmem či klarinetovým a flétnovým sólem. V třetí části In ruhig fliessender Bewegung (V klidně plynoucím pohybu) nastoupily dvě sólové zpěvačky, ale ještě dlouho jejich čas nepřišel. Opětovný tříčtvrtečný rytmus se tentokrát neklidně vlnil a proměnil se postupně v karikovaný valčík, který přivádí hrdinu k šílenství, vyjádřeném vpádem žesťů a jednotvárným, opakovaným během smyčců. Po náhlém odsazení nastoupila část čtvrtá, Urlicht, Sehr feierlich, aber schlicht (Prasvětlo, velmi slavnostně, ale prostě), na text ze sbírky Chlapcův kouzelný roh, měkkým a zářivým altem Jany Hrochové, s vroucím sólem, podpořeným hobojem a prvními houslemi. Hlas víry, všemohoucí cit lásky, působivé a pravdivé podání. Nicméně jen úvod pro uvedení věty páté, Im Tempo des Scherzo (V tempu scherza) …Langsam (Pomalu) …Allegro energico …Auferstehen (Vzkříšení). V této větě je zakotveno stěžejní poslání symfonie, tady má orchestr největší podíl na provedení díla. Hlavní roli přitom hrály lesní rohy, jejich blyštivý, ušlechtilý, přesto zvučný zvuk se nesl nad hřmícím orchestrem. V dialogu s trombony, které jim kontrují, si ponechávají lesní rohy hlavní slovo zvednutými korpusy a jsou podporovány ostatními skupinami nástrojů, které se postupně přidávají do tohoto hudebního filosofického klání. Až teprve po vítězném pochodu vstal sbor, který po všechny části symfonie tiše a nehybně seděl vzadu za orchestrem. Až nyní dostal příležitost, spolu se sladkým sopránem Pavly Vykopalové, začít z pianissima apoteózu na text Friedricha Gottlieba Klopstocka. „Vzkříšen bude, vzkříšen bude zas tvůj prach, až přijde čas!” K sopránu se přidal i alt Jany Hrochové a společně s orchestrem pomalu všichni stavěli obrovskou dynamickou frázi, která se klenula až do fortissima, „…zemřu, abych mohl žíti…” Lesní rohy s korpusy nahoře, trombony, celý orchestr a mohutné tympány, zvony a veškeré perkuse a sbor, vše ve fortissimu, „…Čím víc se chvěješ, tím blíže k Bohu spěješ.” Vize vzkříšení, neskutečně působivá a přesvědčivá, vyvolala po zaraženém tichu explozi ovací. Jestli opravdu duše Gustava Mahlera, vzkříšená v jakékoli podobě, byla přítomná tomuto provedení, byla s ním jistě navýsost spokojená.

Obsazení orchestru je v tomto díle nestandardně velké a zvláštní pozornost věnoval autor lesním rohům, kterých v orchestru bylo jedenáct. Projevily se i za scénou. Upoutala jejich komunikace s trombóny a trubkami, kdy si přes celou šíři orchestru skupiny odpovídaly. Tady zaujal sólovým projevem Jiří Vydra na trombon a na trubku Ondřej Jurčeka, stejně jako stereofonie čtyř trubek, předepsaná autorem. V poslední větě se horny prosazovaly dokonce i ve stoje a se zvednutými korpusy, aby se jejich zvuk blyštivěji a úderněji nesl. Hrály však i plochy v jemném pianu znějící kompaktně a bez nepřesností, o vedení skupiny a sólové vstupy se postaral hornista Karel Hofmann. Dřevěné dechové nástroje se prosazovaly v jednotlivých sólových sekcích. Flétna Martiny Venc Matušínské se pojila s pikolou či s harfou, i když ne vždy ideálně na stejné barevně intonační úrovni. Klarinet Emila Drápely se prosazoval pevným, naříkavým tónem, sólový hoboj, na který hrála Anikó Kovarikné Hegedüs, se ukázal být průrazný i naléhavý a anglický roh Zdeňka Nádeníčka zněl v melodické melancholii. Početnou skupinu houslí, která přinášela něhu ve zpěvných částech, vedla Marie Petříková. Melodické vstupy přinesla i skupina violoncell, vedená koncertním mistrem Lukášem Polákem, a hutnou barvu orchestru dodala početná kontrabasová skupina pod vedením Marka Švestky. Nápadnou stopu zanechala skupina perkusí postavená vzadu na očích publika, jejíž čas přišel především na závěr celé skladby. Za vedení Lukáše Krejčího u tympánů si přišli na své hráči na velký buben, činely, zvony a na další nástroje, jejichž barvy se prolínaly a kreslily vyvrcholení skladby do vítězného finale.

Orchestr Filharmonie Brno si na začátek sezóny postavil laťku velmi vysoko; těžko ji bude další koncerty zdolávat. Obdivuhodný byl výkon dirigenta Dennise Russella Daviese, který v příštím roce oslaví osmdesáté narozeniny. Jeho vitalita a výdrž je pozoruhodná, po celou dobu koncertu nepolevil v koncentraci a napětí a celý soubor držel pevně v rukou. Prokázal, že je i nadále schopen vést filharmonii k vysokým výkonům a že věk je jen číslo.

Škoda jen, že se o stavbě koncertního sálu stále jen mluví – nyní se čeká na výsledek výběru zhotovitele. Přestože vyzněla Mahlerova Symfonie č. 2 c moll v sále Janáčkova divadla velmi dobře, ještě lepších parametrů by mohlo být dosaženo v koncertním sále. Zatím jsme s naší filharmonií odkázáni na ty v jiných evropských městech. Ale třeba se dočkáme i v Brně, buďme optimističtí a vychutnejme si letošní sezónu v podmínkách, jaké máme.

********

Foto: Vojtěch Kába