„Do Schönbergem dané podoby Brahmsovy skladby vstoupil dirigent Yon Kuk Lee svým dílem úprav v instrumentaci, realizovaných přímo pro Jihočeskou filharmonii.“

“Výrazu Petra Nouzovského po chvíli poslechu plně věřím, protože je vnitřně upřímný a technicky svrchovaný.”

„Půvabná Rybova kompozice vedle dvou světových velikánů uspěla.“

Jihočeská filharmonie představila v Koncertní síni Otakara Jeremiáše v Českých Budějovicích méně hraná díla Johannesa Brahmse a Jakuba Jana Ryby. Zajímavým otazníčkem byla původně ohlášená premiéra zbrusu nového díla mladého českého skladatele. Z plánovaného uvedení  novinky zatím sešlo, byla nahrazena vstupní ouverturou W. A. Mozarta k opeře La Clemenza di Tito, kterou lze mimochodem celou slyšet a vidět v nedalekém Linci. Náhrada přinesla ovšem zřetelně výhodu v udržení přísného stylového rámce první části pěkného koncertu.

Jihokorejský dirigent Yoon Kuk Lee, působící dlouhodobě v Rakousku, častý host českých pódií, nastudoval, upravil a řídil poměrně známou skladbu z raného komorního díla Brahmsova – Klavírní kvartet g moll op. 25. Je provozována obvykle v proslulé orchestraci Arnolda Schönberga. Dirigent večera do ní teď vstoupil svým dílem úprav v instrumentaci, realizovaných přímo pro Jihočeskou filharmonii.

Dramaturgicky vzato byla nicméně pozornost upřena především k dosud málo známému českému dílu – Koncertu pro violoncello a orchestr C dur Jakuba Jana Ryby. V exkluzivním provedení renomovaného violoncellisty Petra Nouzovského, který skladbu  v loňském roce v květnu natočil s Plzeňskou filharmonií a dirigentem Tomášem Braunerem. S Rybovým dílem má tedy velkou zkušenost, vždyť natočit dobře studiový snímek je samo o sobě v technické bázi náročnější než koncert, mikrofon je totiž kritikem zcela nekompromisním.  

Pozornost dílu osvícence Jakuba Jana Ryby je přirozená. Významný český autor z přelomu 18. a 19. století, autor značné slohové šíře (od barokizujících prvků přes haydnovsko-mozartovský styl v orchestrálních skladbách, až k raně romantickým prvkům v písních) je patrně i veřejnosti nejvíce známý z obrovské základny proudů českého klasicismu. Ale obvykle jediným dílem  –  Českou mší vánoční. To se ukazuje jako velmi nespravedlivé ke vzdělanému  kantorovi, když přehlédneme jeho sedmadvacet let plodné práce v Rožmitále a zamyslíme se nad jeho tragickým skonem.  Krásný pomník kantorům – muzikantům této doby v Čechách postavil Antonín Dvořák v postavě učitele Bendy v Jakobínovi. Je moc dobré, že dochází postupně k zajímavému docenění širšího spektra Rybových skladeb, jichž je celá řada (udává se v pramenech číslo 1158, z nichž je 216 církevních). Životopisci autora zmiňují alespoň nedávno provedenou a oceněnou Symfonii nebo působivou kantátu  Stabat Mater. Violoncellový koncert nebývá často ani zmiňován. Stal se i proto předem silným dramaturgickým magnetem. Připomenout se právě tady musí, že v době Rybova života došlo k významnému sblížení Mozarta s Prahou. Byla na jeho příchod moc dobře připravena právě silným domácím hudebním vývojem, jehož byl Ryba součástí.

Přední český violoncellista Petr Nouzovský disponuje měkkým, nosným, ve všech polohách kultivovaným tónem, který dokáže ihned po prvních hudebních frázích plně zaujmout. Technicky si skladbu prověřil natáčením v Plzni před rokem, má ji tudíž zažitou. Neexistuje totiž přísnější recenzent, než je mikrofon a sluchově disponovaný hudební režisér ve studiu… Posluchače strhne pan Nouzovský zainteresovaností, upřímným ponorem do vnitřního světa interpretované skladby, spontaneitou projevu. Jeho výrazu prostě po chvíli poslechu plně věřím, protože je vnitřně upřímný a technicky svrchovaný. To první se ostatně projevilo i jeho komentáři z pódia, kdy nakažlivý smysl pro humor dovede publikum zaujmout. To ale sebeméně nenaruší okamžitý vnitřní ponor do hudební interpretace.

V Adagiu mne nadchnul smysl pro  kantabilitu vedených frází a nenucená, teoriemi nepřekombinovaná přirozená stylovost. Orchestr participoval v Rybově půvabné kompozici dynamicky uměřeně, kultivovaně, citlivě, hra doznala oproti vstupnímu Mozartovi větší měkkosti tónů smyčcových nástrojů. Dechová skupina deseti hráčů si vedla pozoruhodně v intonaci a drobných sólových vstupech. Dirigent zjevně vycházel vstříc znamenitému interpretovi tempově i dynamicky. Rybova skladba, plná melodické invence, imponovala příjemným pocitem spontánního muzicírování, dynamickou uměřeností, pružností a plastičností frází. To vše umocnilo velmi příznivý dojem celku z provedeného Rybova díla.

Brahmsův Klavírní kvartet g moll  je nádhernou komorní skladbou raného období významného autora. Proslulá orchestrace Schönbergova, pocházející ale až z roku 1937, je atraktivně koncipována, milovníci Brahmsova komorního originálu ovšem vždy trochu pozdvihnou obočí… Do této úpravy vstoupil svým dílem i sám dirigent Yon Kuk Lee, uvedený na programu, ale nezmíněný již v charakterizaci skladeb, kde je uvedena celkem přirozeně známá orchestrace Schönbergova, ověřitelná v současné době dostupnými snímky. Dirigent večera upravil instrumentaci přímo pro nástrojové obsazení Jihočeské filharmonie. Nejen pro komorní kvarteto, ale také pro komorní obsazení symfonického orchestru je to působivá skladba. Nabízí interpretačně vše, co si je možné přát z mistrovství Brahmsova. Jedná se sice o rané dílo, pocházející z roku 1862, potěší však pestrou paletou barev, rytmů a zvukomalebných nálad a nadchne neobyčejnou mírou vitality.    

Dirigent Yoon Kuk Lee překvapil v interpretaci snahou o dramatismus, o plná, hutná forte hned od vstupního Allegra, které jimi až překypovalo. Což o to, z jednoho úhlu pohledu se jedná o sympatickou snahu vyzdvihnout barvy, vitalitu, plnost zvuku dobře opřeného o zřetelnou spodní harmonii. Plnokrevnost výrazu máme asi většinou rádi, dokáže tak říkajíc zdvihat publikum ze sedadel. Z úhlu pohledu druhého se však technicky dostává poněkud na práh forze u smyčcových nástrojů. A začne trošku postrádat měkkost,  z níž by mělo vycházet i nejmohutnější fortissimo. Sice forte byla okázalá, prostor Jeremiášovy síně byl jimi až přesycen, ale měkkost trochu v jejich základu chyběla. Pan dirigent chtěl patrně výrazově podtrhnout sílu dramatičnosti, temperamentu, na jeho léta až záviděníhodného. V gestu je spíše uměřený, neokázalý, někdy až funkčně úsporný; jen ve třetí části by byla souhra v rytmicky ne zcela jistém místě potřebovala trochu zřetelnější, pevnější bod dopadu v gestu. Jen snaha o avíza zdvihů jsou doprovázena nadměrným zvukem jeho expresívního nádechu, v rozhlasovém studiu by to mohlo být rušivé. V části Rondo alla Zingarese, kde vystupuje do popředí stylizace uherských rezonancí (ostatně Brahms je populární v širší veřejnosti právě svými Uherskými tanci), je již dirigentova snaha o plnost harmonie zvuku sympatická, vnáší potřebnou vitalitu, zvukomalebnost nálad i již zmíněnou sílu temperamentu.

Z celkového hlediska stylově vhodně zvoleného večera mne po interpretační stránce nejvíce oslovila, ba až doslova nadchla, půvabná Rybova kompozice. Vedle dvou světových velikánů uspěla. Ale i provedení s charismatickým violoncellistou Petrem Nouzovským v jeho přesvědčivé interpretaci se v daném večeru povedlo nejkomplexněji. Zářila přirozenost, stylová nehledanost, kumštýřská upřímnost. Zvolený přídavek slavné drobné skladby Labuť Camilla Saint – Saënse nesl pečeť dokonalosti a výrazové přesvědčivosti, s krásně volenou mírou vibrata. Bravo!

Druhý přídavek večera po Brahmsovi byl volen z tvorby dirigentova oblíbeného autora – argentinského skladatele Ástora Piazzolly, úpravu opět vypracoval pro orchestr pilný pan dirigent. Zakončil večer na populární a trochu i cíleně komerční notu.

Měl jsem pocit, že publikum odcházelo spokojeno a potěšeno setkáním se zajímavým, charismatickým sólistou večera, dramaturgicky a stylově zajímavě koncipovaného večerem.

Foto: Jihočeská komorní filharmonie