„Celý kvartet byl zahrán s nadhledem moudrého šamana a zároveň neupřel nic z náladových extrémů, které v něm můžeme slyšet.“

„Haasovci dokázali hrát s velikou vnitřní vášní, avšak s měkkostí a hlubokým porozuměním obsahu.“

„Hra jednotlivých hráčů povídala a kdo pozorně vnímal, mohl zaznamenat slova a věty, které se na prknech Rudolfina klubaly s až šokující konkrétností.“

Hvězdné smyčcové kvarteto s nepopiratelnou aurou pokory vystoupilo v Rudolfinu v rámci cyklů komorní hudby České filharmonie jako rezidenční soubor sezony Českého spolku pro komorní hudbu. Dvořákovu síň rozezněly tóny tří smyčcových kvartetů Dmitrije Šostakoviče, a to 2., 7. a 8., které také bude ensemble v květnu nahrávat. A jak už to u Haasovců chodí, je opravdu na co se těšit.

Šostakovičova hudba se řadí se svým charakteristickým rukopisem k tomu nejlepšímu, co svět klasické hudby zrodil. Má nedocenitelnou hodnotu jako deník umělce, který zaznamenal nálady, vzrušení, nadšení, bolest, zklamání a zoufalost  v měřítku života jednoho člověka, ale nejen to:  je zejména důkladnou výpovědí o části historie jedné z nejmocnějších ideologických mašinérií lidstva. V atmosféře totality vznikala pod rukama skladatele díla totální niternosti. Kvarteto Pavla Haase si i přes řadu velkých úspěchů v soutěžích a koncertních síních i přes řadu nahrávek ověnčených prestižními  cenami ukrojilo toto sousto až nyní. Jako se vše projevuje ve správný čas, tak zřejmě soubor trpělivě vyčkával a s ještě větší uměleckou vyzrálostí a schopností nacítění mezi jednotlivými členy vyprodukoval vrcholně intenzivní pojetí tří různých komorních děl jednoho autora.

Ensemble si v šostakovičovském večeru publikum „připravil“ sedmým smyčcovým kvartetem op. 108 v tónině fis moll. Kratší, ale nemálo výmluvná skladba je postavena ve třech větách attacca. Hravé téma okamžitě nastavilo laťku přesné komunikace mezi hráči a ohnivá Veronika Jarůšková v ohnivě červeném krásném modelu (u)vedla se satirickým podtónem výrazný motiv, nejprve hraný smyčcem, aby brzy zazněl v lehké obměně a působivém pizzicatu, kde spolu s první houslistkou vykoukl v nárazech s efektní barvou druhý houslista Marek Zwiebel. Lento přineslo temnější náladu, kde se barvou prosadili zejména violista Jiří Kabát a violoncellista Peter Jarůšek. Holá pustina táhlých tónů vytrhla s divokou hudební myšlenkou a vyústila v jeden dlouhý výkřik Allegra-allegretta, plného chromatiky, drsnějších souzvuků, vykreslujících škaredost bolavé deprese nad náhlou ztrátou milované osoby, první ženy Dmitrije Šostakoviče. Úvodní téma se vrací a skladba jako kdyby naznačila smíření po prožité vnitřní bouři. Uslyšeli jsme i durové souzvuky, jako pár paprsků slunce, které se chtějí prodrat skrz zataženou oblohu a krátce olíznou těžké, tmavé mraky.  Konečný smířlivý durový akord skrz ně vzhůru poslal tiché rozloučení. Kvarteto se vyvarovalo přehnaných světobolných gest, ke kterým Šostakovičova hudba někdy svádí. Skladba však vyzněla jako skutečně intimní výpověď, dle mé představy autenticky. Tím soubor uvedl hlavní myšlenku, která mi při provedení děl vyvstávala a provázela je.

Jestli něco charakterizuje celého Dmitrije Šostakoviče, je to určitě Smyčcový kvartet č. 8 c moll, op. 110. Těchto známých pět attacca částí bývá často hráno v úpravě pro komorní smyčcový orchestr a jsou obzvláště působivé. Hlavním je ale popud, ze kterého byl napsán, a to jakési „sbohem“ světu před sebevraždou, k níž se Šostakovič už téměř uchýlil. Skrytě se ale tak stalo, když zemřel na karcinom plic, které napadají právě emoce smutku a žalu… Ty jsou ústředním bodem zmíněné skladby. Jsou nahozené v počátečním Largu, avšak opepřené jistou dávkou agrese, která se projeví poprvé v Allegru moltu. Ve vrcholu se snad jen na letmý okamžik ve víru výrazu ztratil klid důrazné pulsace, ale možná se jen divokému koni zachtělo až vzlétnout! V krasojízdě kvarteta si každý udržel svou linku jasně a přesto komorně, žádný hlas nezapadl a posluchači byl předložen v charakteristické barvě konkrétního nástroje a emotivně, jako myšlenková vlákna, zpracovaná v drsných chromatických postupech. Z množství rytmických nárazů vytrhla v prostřední části kratší lyrická pasáž, aby připravila další výbojnou část, plnou autorových zoufalých emocí. V závěrečném Largu se projevuje katarze v partu violoncella, kde byla snad nějakému světlu v osobní temnotě přiznána existence. Haasovci zejména zde dokázali hrát s velikou vnitřní vášní, avšak s měkkostí a hlubokým porozuměním obsahu. Provedení bylo mistrně vystavěno, fráze si hráči úžasně přihrávali a spoluhráli. Veliký dynamický rozsah je pro ně samozřejmostí, včetně mikropianissim. Celý kvartet byl zahrán s nadhledem moudrého šamana, ale neupřel nic z náladových extrémů, které v něm můžeme slyšet. Stejně tak jako motivy a úryvky z jiných skladatelových děl, které symbolicky cituje, zároveň je dílo kompaktním a těší se zasloužené pozornosti. Možná se jeho napsáním a až posvátným sledem tónů D-Es-C-H autor očistil a transformoval do další své životní fáze, taková jiná („malá“) smrt, než autor původně zamýšlel. Naštěstí.

Ve druhé půli večera zazněl nejranější, ale nejdelší z trojice smyčcových kvartetů. S pořadovým číslem 2 a tóninou A dur byl ale op. 68 zkomponován dosti rychle. Rozhodně světleji laděný, taneční a kontrastní k předcházejícím dílům je výrazný v inspiraci v židovských melodiích. Pro mě měla první věta „Overture: Moderato con moto“ schulhoffovskou atmosféru, kde dostal prostor i satirický jazyk, tomu ensemble přizpůsobil i své hudební vyprávění, svěží a lehké jako jaro, které se odehrávalo za okny sálu. Radost (pokud u Šostakoviče, tak zde) tancovala mezi strunami všech přítomných hráčů a občas si odskočila do zlatavých vlasů Veroniky Jarůškové. „Recitativ a romance: Adagio“ je postaveno na dlouhém drženém souzvuku a podpoře expresivní lince prvních houslí. Vibrato se svým chvěním a lyričností dosáhlo intenzity až nebeského klidu. Ten by nikdy nemohl vyznít bez převážně temně laděné skladatelovy tvorby v dusné atmosféře stalinského Ruska. Haasovci se nadechovali a vydechovali jako jedno tělo, jedna duše a neúnavně pokračovali v přednesu posluchačsky náročnějšího kvartetu. Taneční třetí věta „Valčík“ je klasický Šostakovič s prvky židovské hudby, na kterou autor v té době upřel svou pozornost díky folkloristovi-sběrateli Mojseji Beregovskému. Hudebně velmi zajímavá fúze, která vyvrcholila závěrečným „Tématem s variacemi: Adagio“, kde si na variační práci kromě autora smlsli postupně všichni čtyři vynikající komorní hráči a sólisté v jednom. V jisté části jsme mohli zaznamenat náznak hudby vídeňských klasiků, lidové, pastorální prvky a závěrečný finiš s až janáčkovskou osudovostí.

Přes hravost a místy nezvyklou bezstarostnost díla je skladba zakončena mollovým akordem. Naznačil tak snad autor své „poslední slovo“? Přiklonil se snad přece jen k tragičnosti či tragikomičnosti, která ho svým způsobem spojuje s židovskou náturou a jejími osudy? V době provedení se již Evropou ozývaly její zoufalé výkřiky a zvěrstva, která napáchaly režimy obou zúčastněných stran, ovlivnila nezvratně duše, které, pokud přežily, musely dále svádět svůj vnitřní boj s otázkou: „Proč?“ Pavel Haas Quartet jako by se nacházel v roli toho nejlepšího dokumentaristy. S přehledem, přesností, dokonalým zrakem a rozepjatými křídly sokola kroužil z povzdálí nad nesmyslností, ale přesto potřebností toho všeho, co se pod ním děje, aby čas od času přistál a zapojil se celým svým srdcem, pochopením a soucitem do procesu života a osudu projevené reality. Šostakovič v podání Haasovců ožil smyčcovými tahy výmluvně ve svém přesném slova smyslu. Hra jednotlivých hráčů povídala a kdo pozorně vnímal, mohl zaznamenat slova a věty, které se na prknech Rudolfina klubaly s až šokující konkrétností.

Říká se, že hudba je schopna vyjádřit to, co slova dost dobře nedokáží. Představy, obrazotvornost a neohraničenost, kterou zvuky, harmonie a melodie mohou nabídnout, jsou ve způsobu člověčího  vyjadřování nedostižné. Kolik hudebních těles to ale umí i naopak? Kdo zahraje Dvořákovy kvintety (fantastická nahrávka Haasovců, kterou nemohu v posledních dnech dostat z hlavy) a Šostakovičovu hudbu tak, že doslova slyšíte slova lásky, radosti, ale i žalu a pocitů bezmocnosti, které nás všechny čas od času navštíví? Haasovo kvarteto to umí a to je to, čím je špičkové. Třeba i přes změny v obsazení, které uvnitř během let svého působení prodělalo. Má totiž ducha, který neviditelnou nitkou – nebo spíše žíní ze smyčce – spojuje všechny zúčastněné. A možná je to sám Pavel Haas. Kdo ví?

Foto: Zdeněk Chrapek