úterý, 03 prosinec 2019 10:45

Dvě tria, dva světy: Trio Catch a POING

Autorka:

„Děvčata hrála s přesností a pragmatickým zanícením.“

„Dohromady se spojovaly v soubor s vkladem ženské jemnosti, přizpůsobivosti i schopností stát samostatně v sólových myšlenkách.“

„Akordeon dostál svým virtuózním možnostem a hned na začátku si užil exponovanější plochu. Saxofonista nezůstal pozadu a na hudební motivky živě reagoval.“

 

0

 

Pražský festival soudobé hudby Contempuls si pro letošní ročník připravil mimo jiné tři světové premiéry. Tu z dílny Jakuba Rataje jsme mohli vyslechnout v centru současného umění DOX v podání německého Tria Catch – tři ženy. Ve druhém poločase se představilo POING, trio z Norska – tři muži. Večer ve formě dvou kratších koncertů měl mnoho odstínů a nálad, od zahloubanosti po veselou, avšak ukotvenou ztřeštěnost. Každopádně gradoval a posluchač mohl odcházet s úsměvem, možná i s (Beethovenovou) písničkou na rtech.

První koncert ovládl něžný element, ve kterém se spojily mezinárodní síly Maďarska, Švýcarska a Jižní Korey. Hudební síla však dokáže svádět cesty dohromady jako máloco. A tak se stalo, že klarinetistka Boglárka Pecze, violoncellistka Eva Boesch a klavíristka Sun-Young Nam založily soubor, kde se již devět let barvy jejich nástrojů pojí nadšením, vhledem do prováděných skladeb, soustředěností a výrazovou pestrostí, a to nejen díky rozšířeným technikám hry, se kterými soudobá hudba ráda pracuje. Toho si všímají mezinárodní festivaly a skladatelé, kteří přímo pro Trio Catch píší.

 

1

 

Hráčky se potkaly jako stipendistky Mezinárodní akademie Ensemble Modern ve Frankfurtu nad Mohanem a dnes mají základnu ve svěžím uměleckém ovzduší Hamburku, kde také pedagogicky působí na tamější Musikhochschule. Pro dnešní večer si vybraly Trio pro klarinet, violoncello a klavír Georgese Aperghise. Skladatel, původem z Řecka, v sedmdesátých letech založil divadelní soubor ATEM, který sdružoval hudebníky a herce nejen z profesionální sféry. Jeho „scénické“ myšlení se promítlo ve skladbě, která mluvila zvuky, tóny, pazvuky, hádavými skřeky i deklamací vznešeného a spojovala oba póly lidského projevu. Divoké běhy po klávesách z vrchních rejstříků dolů ve vysoké dynamice daly poznat autorovu oblibu v úderném vyjadřování, co do rytmiky i dynamiky: neurvalými forte, prací s tichem a hudebními frázemi. Zpívané tóny klarinetistky s glissandy byly svou ostrostí konfrontovány s jemnými údery klavíru v pianissimu. Aperghisova skladba a provedení si nedržely pozornost prvoplánovým střídáním nálad a barev. Inspiraci v divadelní sféře svým dramatizujícím jazykem nezapře, i když nebylo záměrem z něj vycházet. Děvčata hrála s přesností a pragmatickým zanícením. Jako v antické tragedii či komedii.

Jakuba Rataje, skladatele z generace mladých talentovaných tvůrců, se vyplatí sledovat. Jeho způsob práce s hudebním materiálem mi evokuje alchymistické postupy těch, kteří se rozhodli pro cestu pochopení, fascinace a přijetí „nad“ principů. Ratajovy skladby jsou často podepřeny uzemňujícím zkoumáním elementárního a projevů zvuku jako takového. Působí na mě jako výpověď pozorovatele se zvláštním odevzdáním. Ve světové premiéře zazněl IOI, třetí z cyklu kompozic, které krouží kolem „O“, skladby pro sólový klavír, z níž vychází i ty „kolem“ ní.

 

6

 

„O“ pracuje s pulsací a rezonance zde stojí jako její protipól. IOI, Interludium – Origin’s Ichor, pracuje s fázemi procesu „O“. Počáteční plocha představuje neopracované. To se v průběhu produkce mění, zhušťuje a znovu uklidňuje. Klasický zvuk nástrojů doplnilo, laicky řečeno (což si o to vyloženě říká), něco jako kapání a kuňkání. Ichor, v řecké mytologii „krev bohů“, se takto řinula na znamení elementárních esencí a základních kamenů. IOI je komunikací mezi nimi. V celé skladbě užívá klavírní part strunu jako zdroj, který je možno rozeznít nejen úderem kladívka. Drnknutí prstu, „přidušení“ struny, doplněno vícezvuky v klarinetu, flažolety, lehké slapy, air sounds, představeny v různých kombinacích, vytvářely vlny a témbry komornějšího rázu. Triu tato intimnější atmosféra velmi seděla, i když předchozí skladbou dokázalo i schopnost živelněji zapůsobit. Jakýkoli prudší, či až agresivnější projev byl ale vždy pod rouškou jakési měkkosti. Je a bude to výsadou Tria Catch. Jejich schopnost práce s nejmenšími detaily rezonovala s Ratajovým přístupem v této kompozici. Precizní, analytické pojetí však fungovalo ve službách většího celku, ve smyslu náhledu na hudbu a zvuk z jiného úhlu, i když s propojením ke kořenům věci.

Uznávaná německá skladatelka Isabel Mundry působící na Hochschule für Musik und Theater v Mnichově věnovala Triu Catch své Sounds, Archeologies. Jak název napovídá, tato kompozice „se věnuje archetypům hudební historie, charakterům nástrojů...rozložila je na stole jako egyptské sochy a zkoumala, zda a jak k ní promlouvají...“. Je tu jistá paralela k Ratajově skladbě. Jedno je jisté, vracíme se k základům všeho, jako kdybychom znovu zakoušeli svůj domov a vše, na čem stavíme. Autorka se tímto spojuje jednak s představou sošky ze starověkého Egypta, kterou údajně vlastnil její příbuzný, a také s faktem, že bydlí v bezprostřední blízkosti ubytovny pro uprchlíky.

 

5

 

Skladba přesto nemá žádný politický podtext. Vychází z inspirace historií, která může být dodnes živá, a střetnutí s ní, což představuje současná situace intenzivního prolínání kultur. Je to zřejmě nutný proces, kterým si na cestě za svou identitou musíme projít. Možná proto, abychom si uvědomili, že naše takzvaná identita je iluzí. Dostáváme se k věčné otázce „Kdo jsme?“. A historie a přítomnost se propojují právě prostřednictvím působení umělců, kteří reflektují přitažlivé souvislosti s tím, co bylo, co je a co bude.

Teorie věčného se teď zdá logickou a soudobá hudba je toho přímým dokladem. Vyžaduje velmi často prostou koncentraci na poslouchané či hrané. Zachází jinak s časem a jeho vnímáním. Proto se mnoho současných skladeb zdá být kratších, než se podle našeho standardního měření v jednotkách minut dá zapsat. Můj momentální myšlenkový experiment vyvolávají experimenty hudební, kdy odvážní autoři, riskující nepochopení, naslouchají ne tomu, čemu „by měli“, ale tomu, co jim šeptá zevnitř. Možná tak, jak to činil basetový roh, hrající a rezonující do „vnitřností“ klavíru. Ten měl úlohu jakéhosi záchytného bodu a pohyboval se po pódiu i za ním. Někde jako velmi živá socha – vypravěč. Ze hry děvčat byla cítit úzká spolupráce s Mundry. Byla sebejistá, samozřejmá ve všech polohách a technikách hraní. Sun-Young Nam byla pestrá v úhozech, úderech a dotecích na klaviatuře i mimo ni, Eva Boesch precizní a důsledná, Boglárka Pecze živá, ale ne neklidná. Dohromady se spojovaly v soubor, maximálně respektující autora, s vkladem ženské jemnosti, přizpůsobivosti jedna druhé i schopností stát samostatně v sólových myšlenkách.

 

2

 

Trio POING zaujalo hned zpočátku svým obsazením a příjemně kontrastovalo uvolněnější, ležérní atmosférou, hravým přístupem, to vše podtrženo komunikací s posluchači – pocit asi jako na domácím koncertě. Ve hře kontrabasisty Håkona Thelina, akordeonisty Frode Haltliho a saxofonisty Rolfa-Erika Nystrøma se zrcadlila dvě desetiletí společné práce. Jako první zazněla Vela norského skladatele Martina Rane Baucka. Jde o přepracovanou a rozšířenou kompozici pro soprán, akordeon a violoncello Veglia. V programu tria představovala meditaci pro začátek. Zvukově úspornou, zato vyžadující vysokou míru koncentrace. Bauck zde využíval zejména měkce pokládané souzvuky s bohatým spektrem témbrů včetně multifonik, nelehkých na ozev. To odstínily například výrazné „slapy“ – údery plátku saxofonu o hubičku či vysoký rejstřík v partu akordeonu. Forma i vyznění byly veskrze minimalistické a kreslily představu nehybné noční krajiny, kterou sem tam vytrhne ze spánku poletující netopýr či lehké poryvy větru. Název díla je možno přeložit jako „hlídku“ nebo „bdění“. Výrazná rytmika přišla až ve skladbách následujících.

Norská oceňovaná multiumělkyně Maja Solveig Kjelstrup Ratkje je známou skladatelkou, vokalistkou, elektronickou performerkou a členkou berlínské Akademie der Künste. Živě se pohybuje ve sféře tance, výtvarného umění a site specific projektů. Její essential extensions pro akordeon, kontrabas a altsaxofon je přepracovanou kompozicí Louange pro housle, violoncello a varhany. Inspirovala se pátou větou Messiaenova Quatuor pour la fin du temps. Dílo je vůbec prvním společným počinem tria POING. První ostrý souzvuk dal tušit syrovější muziku. Akordeon dostál svým virtuózním možnostem a hned na začátku si užil exponovanější plochu. Saxofonista nezůstal pozadu a na hudební motivky živě reagoval. Skladba je lahodně instrumentovaná, kontrabasu jsou připisovány zejména přirozené spodní rejstříky, kde v pizzicatech a rytmičtějších sekcích zněl až jazzově. Jednotlivé nástroje zde dostávají určitý prostor bez zastínění ostatními a neméně efektně zněly ve společné střední části, která se zvrhla v jakýsi divoký nepravidelný tanec. Po uklidnění v nižší dynamice se skladba po pokusu o další gradaci dobrala svého zaslouženého konce.

 

13

 

Rondo-Bastard-Overture-Explosion totožné autorky měla být původně předehrou k opeře No Title Performance and Sparkling Water, výsledek však byl poněkud jiný – a opepřený diktafony s nahrávkami cvičení hráčů, které se v průběhu produkce pouštějí. Dílo je proložené opakujícím se motivem a jeho rozšiřováním v různých moderních technikách hry na nástroje. Foukané tóny, údery smyčcem col legno, groteskní glissanda v saxofonu a pološílené souzvuky zejména v diskantovém rejstříku akordeonu a údery rukou do měchu vytvářely hudbu se silně satirickým podtextem. Kontrabasista si i zazpíval. Zajímavé bylo opět jakési propojení v čase, který minul, což představovaly diktafony, a v čase aktuálním, pódiovém. Závěr byl kontemplativnějšího charakteru, neztratil však svůj vtip.

Dánský skladatel Bent Sørensen patří mezi nejvýznamnější skladatele naší doby, kteří se rádi inspirují přírodou. Trio provedlo Suite from The Four Seasons, skladbu jemu psanou na tělo. Jaro sice částečně představovalo to, co bychom si pod ním představili, v čele s neklidnými pizzicaty a staccaty ve všech třech nástrojích, i tak jej provázela vážnost a nostalgie, která se vlastně táhne celou suitou. Ta byla s autorovým souhlasem sestavena právě pro tento večer (jinak se jedná o hodinové dílo). Některé drobné úseky jsou tonální, což bylo příjemné po náloži hudby, kde o klasické tonalitě nemohla být řeč, a kompozice obecně v programu vybočovala. Čtyři roční doby byly něčím velmi lidské a díky vyprávění nástrojových hlasů nebyl problém si představit, že čteme knihu. Podnětem k napsání se totiž jedna stala: „Rok“ norského autora Tomase Espedala „o životě, umění, lásce, počasí…“. POING se velmi dobře a něžně chopilo i zpívaných pasáží v prostých vokálech, nelehkých na intonaci. Přemýšlivou, ale ne mrtvou zimu, i když pohybu v sázených akordech bylo velmi málo, vystřídal Podzim, v charakteru zimě podobný, avšak kratší. Suitu uzavřela milá písnička s nádechem úsměvu, i když jeden ze členů tria naznačil, že v samotném tragickém příběhu je námětem ztráta milovaného.

 

16

 

Nakonec jsme vyslechli i něco ze země vycházejícího slunce. Skladatelka Sachiyo Tsurumi, žijící na Okinawě, rozesmála už jen svým popisem skladby SUSHIYA 009. Dle ní jsou Japonci nejvíce šťastni při konzumaci sushi a poslechu jejich oblíbené Beethovenovy Deváté. Za výchozí bod štěstí považuje interval čisté kvinty na začátku zmíněné symfonie a Straussovy symfonické básně Tak pravil Zarathustra. Proto se začátek SUSHIYA nese ve vibraci čisté kvinty. A Tsurumi by „ráda psala radostnou hudbu“. Proto smíchala tyto prvky spolu s motivem tradiční japonské skladby Haru no Umi.

Skladba je též inspirována animovanými japonskými filmy, zápornou postavou Gonta a vojákem Kyborgem 009. Absolventka tokijské univerzity dodává: „Myslím, že záporná i neporazitelná postava se pro POING hodí.“ SUSHIYA byla výbornou tečkou za programem. Navíc já osobně s autorkou souzním v myšlence o čisté kvintě. Vyvolává příjemné pocity v těle, jakési „rovnání“. Kontrabasista hrál trsátkem od shamisenu, saxofon si neodpustil barevné vícezvuky, šeptání a slap tones. Skladba byla členěná do drobných úseků, jakési koláže. Tsurumi citovala jen velmi málo ze zmíněných skladeb, spíše efektně a dokonale sladila jejich charakter v ojedinělou a zcela svou hudbu. Tu provázely náznaky tradiční japonské hudby včetně pentatoniky. Jazyk SUSHIYI byl humorný, hřejivý a srdečný. Takový byl i projev aktérů na pódiu. Skladby uváděli, vtipně komentovali a slovně improvizovali. A tomuto umění ještě složili poklonu v přídavku. Nechtělo se mi věřit, že šlo o absolutní improvizaci. Svým nacítěním na sebe navzájem stvořili samostatnou skladbu, která by vedle těch zaznělých mohla s klidem obstát. Večer byl zkrátka a dobře velmi vydařený a je jisté, že se můžeme těšit na další pulsující zážitky jedinečného Contempulsu!

 

15

 

Foto: Karel Šuster

Kristýna Farag

Publicistka, flétnistka, pedagožka.

Absolventka hudebního Gymnázia Jana Nerudy a JAMU v Brně. Sspolupracovala například s PKF-Prague Philharmonia, Talichovým komorním orchestrem, orchestrem Berg či Baborák Ensemblem. Vyučuje soukromě hru na flétnu a o hudbě také píše. Zároveň je členkou souboru Cabaret Calembour (autorské trio 
Šotek-Orozovič-Suchý), působícího v Divadle pod Palmovkou, jako flétnistka a zpěvačka kapely Ziriab se také věnuje arabské hudbě. Získala 1.cenu v mezinárodní soutěži v německém Uelzenu v 
kategorii flétnové trio (2012), 2.cenu v soutěži konzervatoří v Ostravě (2006) a čestného uznání v národní rozhlasové soutěži Concertino Praga (2008).

Má ráda vše krásné a chutné, současně pracuje i pro českou pražírnu výběrové kávy Doubleshot, píše poezii, zabývá se astrologií a pozorováním souvislostí mezi nebem a zemí.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.