„Orchestr se vrátil k profesionálnímu standardu a zněl příjemně vyrovnaně.“

„Čtvrtý koncert je mimořádný v celém kontextu klavírní literatury. Leonskaja nebyla schopna akcentovat jeho čistotu.“

„Finále bylo vrcholem celého cyklu. Pátý klavírní koncert Es dur Císařský byl proveden efektně, slavnostně a brilantně.“

Brněnská filharmonie pokračuje v oslavě blížícího se Beethovenova výročí cyklem klavírních koncertů tohoto mimořádného skladatele. Elisabeth Leonskaja uvedla v tomto týdnu zbylé dva: zářivý Čtvrtý klavírní koncert G dur a populární Pátý Es dur Císařský. Bohužel nadále v rozpačitém duchu.

Ačkoliv se Anežka Šejnohová ve své kritice pátečního koncertu rozplývá nad krásou prvních tří koncertů v podání Elisabeth Leonské, moje představa Beethovena se od té interpretované značně liší. Během premiérového středečního koncertu provedla Elisabeth Leonskaja první tři koncerty značně expresivně a dramaticky. Nikterak se nezaměřila na čistotu tónu. Zapomněla na klasicistní povahu, alespoň tedy v případě prvních dvou koncertů. Chyběla beethovenovská záře. Ačkoliv interpret nemusí v Beethovenovi dosahovat takové čistoty jako například Mitsuko Uchida a András Schiff nebo zvukové homogenity jako v případě interpretace Krystiana Zimermana, měl by alespoň jistou měrou akcentovat mnohost této hudby. Sólistce i Brněnské filharmonii chyběla celistvost a klid. I po technické stránce nešlo o nikterak precizní provedení. Leonskaja se zaměřila především na závažnost kompozic, což ale nestačí. Co bylo důvodem, mohu jen spekulovat. Snad tomu přidala akustika sálu. Orchestr zanikal za intenzivním zvukem klavíru. Každopádně u posluchačů se koncert dočkal úspěchu. Moje očekávání z druhé části cyklu se proto značně zvýšilo. Expresivita sólistky by se mohla protnout s virtuozitou Pátého koncertu. A dokáže vystihnout křišťálovou jedinečnost Čtvrtého?

A opravdu, druhá část koncertního cyklu byla oproti první v technicky zdařilejší podobě. Orchestr se vrátil k profesionálnímu standardu a zněl příjemně vyrovnaně. Slyšel jsem značné dynamické stínování a slavnostní zvuk. Jednoznačně nezanikal jako předtím a s Leonskou se v jednotlivých frázích zdárně potkával. Dennis Russell Davies ho vedl pevnou rukou, spíše v umírněném tempu. Uhrančivé byly hlavně pomalé věty obou koncertů, kde orchestr dotahoval jednotlivé fráze. S hlavním tématem Císařského koncertu si příjemně pohrával, ve vznešené a radostné náladě, energicky a v pevných smyčcích. Byla slyšet radost z hraní.

Elisabeth Leonskaja pokračovala v zavedené praxi. Její hra tak našla uplatnění především v závěrečném Pátém koncertu. Předchozí Čtvrtý sice značně prožívala, ale neodpustila si jednotlivé virtuózní výpady. Nebyla to nikterak umírněná hra, spíše zakalená, než aby se třpytila. Koncertu chyběla komplexita, zpěvnost a lehkost. První větu prokládala důraznou úsečnou hrou v exponovaných částech – to byly opravdu vzrušující dramatické momenty plné dynamických zvratů. Zároveň zde ale nedosahovala takového pianissima. Držela se představy hutného romantického zvuku, proto hra nebyla tak transparentní. Kadenci v závěru první věty pojala znovu naplno, maximálně. Překvapila střední větou, ze které vyzařoval klid a zároveň jistá neurčitost. Čtvrtý koncert je mimořádný v celém kontextu klavírní literatury. Dokáže zářit zcela mimořádným způsobem. Pro mě je to otázka umírněného hraní a klidu. Leonskaja nebyla schopna akcentovat jeho čistotu.

Finále bylo vrcholem celého cyklu. Pátý klavírní koncert Es dur Císařský byl proveden efektně, slavnostně a brilantně. Leonskaja zde konečně uplatnila svou virtuozitu. Romantický nádech upotřebila hned v sólovém úvodu. Orchestr následně energicky představil hlavní téma. Koncert zněl příjemně slavnostně, v souhře a nepřehrával. Připadalo mi, že v něm sólistka nehledala žádný hluboký symbolismus, spíše se usadila v jeho virtuózní povaze a hrála přímočaře. Bohužel, tuto bezstarostnost měla uplatnit hlavně v prvních dvou Beethovenových koncertech, kde zcela chyběla. Prstová technika zde byla zřetelnější než předtím.

Koncertem prostupovala energie a finále první věty příjemně perlilo. Ve střední části zněl orchestr velmi měkce, hra klavíru zde konečně zářila z nánosu dramatična. Do finále všichni vstoupili odhodlaně: orchestr v zesílených žestích, s jiskrou, barevně. Leonskaja hrála jako o závod, znovu pracovala s dynamikou. Mohla si nicméně s frázemi více pohrávat. Závěrečnou kadenci nijak nefrázovala – zahrála ji jednolitě. Brněnské posluchače si tím znovu podmanila. Nicméně tato legendární interpretka by jistě mohla nabídnout mnohem zdařilejší výkony. Oslava Beethovena se tak odehrála bez přesvědčivosti. Jakoby se zapomnělo na povahu jeho hudby. V době šéfdirigenta Dennise Russella Daviese tato oslava u Brněnské filharmonie již neobstojí.

Foto: Jiří Jelínek