„Všichni posluchači byli zcela okouzleni a od prvního do posledního tónu naplno poutáni hrou sólistky, která se předvedla jako pianistka s velkým P.“

„Bylo znát, že před sebou máme osobnost, která svůj celý život zasvětila hudbě – hudbu hraje a o hudbě přemýšlí.“

„V rychlých větách všichni museli smeknout před virtuozitou a technickou vyrovnaností, v níž tryskaly jeden tón za druhým jako perličky.“

Filharmonie Brno si pro 1. a 2. abonentní řadu své 64. koncertní sezóny připravila speciální program, který byl zvláštním potěšením pro všechny milovníky Beethovena a klasické hudby vůbec. Pro provedení pětice Beethovenových klavírních koncertů byla pozvána mimořádná klavíristka a osobnost hudebního světa, Elisabeth Leonskaja, kterou brněnští posluchači měli možnost slyšet už na zahajovacím koncertě letošní filharmonické sezóny. Po tři večery 4., 5. a 6. prosince rozzářila Besední dům svým provedením první trojice koncertů č. 1 C dur, č. 2 B dur a č. 3 c moll a příští týden se posluchači mohou těšit na další dva koncerty v pořadí č. 4 G dur a č. 5 Es dur.

Pět Beethovenových klavírních koncertů rozdělených do dvou koncertů a celkem celých šest večerů s Beethovenovou klavírní hudbou? O tom, že tento dramaturgický tah byl správnou volbou, svědčí mimo jiné i po všechny večery zaplněný sál. Svým nadšením dali posluchači najevo, že Beethovenovy hudby není nikdy dost, a snad by bývali byli snesli i mnohem větší „nálož“ této krásné hudby. Je zřejmé, že množství posluchačů přilákalo i jméno sólistky, neboť Elisabeth Leonskaja je skutečnou ikonou klavírního světa a mimořádnou osobností v umění. Kvalitu jejího umění potvrzuje nejen spolupráce se všemi předními světovými orchestry a dirigenty, ale také četná ocenění a různé hudební pocty. Oceňována byla mnohokrát zejména za nahrávky klavírních koncertů Čajkovského, Chopina nebo Šostakoviče, ale nyní se představila s Beethovenem. Všichni právem očekávali to nejlepší. A nebyli zklamáni.

První dva Beethovenovy klavírní koncerty, které zazněly v první polovině, spadají do Beethovenova ranějšího tvůrčího období, ve kterém se ještě naplno neprojevuje osobitá myšlenková a emoční závažnost jeho hudby, směřující k romantismu. Tato hudba je komponována zatím stále ještě v odlehčenějším duchu a dává prostor především sólistovi, aby naplno projevil a předvedl virtuózní hru a své hráčské umění. Už předehra Klavírního koncertu č. 1 C dur, op. 15 a dále první vstup sólisty s uvedením hlavních témat naznačuje velmi živou, hravou a myšlenkově nezávažnou hudbu. Hlavní témata jsou tvořena převážně z docela prostých motivů energických a úderných, které střídají melodie až líbezně zpěvné. Účel takové hudby mohl být spíše k oživení atmosféry, obveselení posluchače. Hudba má zaujmout, nadzvednout ze židle, pozvednout z každodennosti. Klavírnímu partu zde byla přidělena jednoznačně vůdčí role, zatímco orchestr byl dosud poněkud upozaděn v doprovodné roli. A takové bylo i provedení Filharmonie Brno pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese.

Elisabeth Leonskaja byla královnou klavíru a orchestr jí vytvořil partnera, který na sólistce nechal většinu aktivity, zdařile přizvukoval a doprovázel, ale větší iniciativu ve sdělování hudby převzal jen tu a tam. Všichni posluchači byli zcela okouzleni a od prvního do posledního tónu naplno poutáni hrou sólistky, která se předvedla jako pianistka s velkým „P“. V její hře se projevovala profesionální jistota až suverenita (v dobrém slova smyslu), ale zároveň velká úcta, s jakou přistupuje k Beethovenově hudbě. Její velkou předností je naprostá technická jistota, s jakou bravurně a bez zaváhání zahrála všechny tři koncerty, ale také velký umělecký nadhled, slyšitelný v každé frázi. Bylo znát, že před sebou máme osobnost, která svůj celý život zasvětila hudbě – hudbu hraje a o hudbě přemýšlí. Jak sama sdělila v rozhovoru s Vítězslavem Mikešem pro časopis Harmonie, ve vší hudbě vnímá velkou důležitost polyfonie, kterou vidí jako základ klasické hudby a které se ne vždy věnuje dostatečná pozornost. V její hře však bylo možné slyšet, jak věnuje pozornost každému kroku v jednotlivých hlasech, v levé a pravé ruce zvlášť, precizně a velmi zřetelně se snaží vyhrát každou notu, aby vůbec nic, ani jeden motiv či hudební prvek, nezaniklo.

Z klavíru dostala velmi pěkné barvy, kterými odstiňovala jednotlivé fráze. V rychlých větách všichni museli smeknout před virtuozitou a technickou vyrovnaností, v níž tryskaly jeden tón za druhým jako perličky. V pomalých větách zase hrála krásným měkkým tónem, poněkud rozvážně až rozjímavě, a vychutnávala si drobné melodické zdobení. Hrála velmi muzikálně a zpěvně, pečlivě tvarovala jednotlivé fráze. Její projev byl celkově spíše umírněný ve snaze nechat mluvit samotnou hudbu a nevkládat do ní příliš vlastních emocí či vnitřních prožitků. A ačkoliv by možná jiní klavíristé měli na provedení některých míst, frází nebo třeba i větších celků jiný pohled, museli jsme ocenit právě to, že před sebou máme osobnost, která hraje s uceleným názorem získaným dlouholetou zkušeností. Právě to přitahovalo posluchačovu pozornost, díky tomu jednotlivé koncerty získaly svou soudržnost a kvalitní celistvé vyznění. Oběma koncertům by však možná prospělo, kdyby se podařilo docílit ještě větších kontrastů mezi větami.

První koncert s větami Allegro con brio – Largo – Rondo: Allegro scherzando stejně jako Klavírní koncert č. 2 B dur, op. 19 s větami Allegro con brio – Adagio – Rondo: Molto allegro nabízí ve svých krajních větách provedení skutečně velmi živé, bryskní, temperamentní až žertovně ohnivé. Zvolená tempa však v tomto provedení byla spíše mírnější, snad právě za účelem toho, aby všechny tóny a fráze byly zřetelně vyhrané. Přístup je to samozřejmě skvěle odůvodnitelný, avšak ostřejší tempo by jistě přidalo na energii a živém temperamentu obou koncertů. Orchestr, který po většinu času velmi pěkně v souhře i intonaci sólistku doprovázel, ji mohl rovněž více následovat v rozlišení nálad a dynamiky jednotlivých témat či frází. Více dynamických kontrastů či pěkně vystavěné fráze ze strany orchestru by celku prospěly. Přestože role orchestru v těchto koncertech je nepochybně druhořadá, potřebovali bychom v některých částech více aktivity.

Tu si filharmonie zřejmě schovala pro provedení Klavírního koncertu č. 3 c moll, op. 37, který zazněl ve druhé části a byl bezpochyby vrcholem večera. Přinesl s sebou hudbu docela odlišnou od prvních dvou koncertů. Beethoven do ní vložil myšlenkové a emoční drama, kde niterné napětí střídá opojné uvolnění a kde naděje plná touhy je vystřídaná vnitřním klidem, vyrovnaností nebo úsměvnými vzpomínkami. Už v první větě Allegro con brio se podařilo všem interpretům vytvořit krásnou a koncentrovanou atmosféru. Všichni hráli s chutí a energií, orchestr se stal nyní rovnocenným partnerem sólistce a s pěkným nasazením sděloval hudební myšlenky. Krásně se podařilo vystavět zejména druhou větu Largo, která naplňovala přítomné klidnou radostí. A závěrečné Rondo: Allego – Presto vyniklo o to více se svou kontrastní energickou hravostí a žertem. Celý koncert gradoval až k závěrečnému Prestu, které se podařilo zahrát v perfektní souhře v dosti rychlém tempu, takže se stalo výmluvným završením večera a ještě umocnilo nadšení a radost posluchačů. Myslím, že v příštím týdnu se s Elisabeth Leonskou, Filharmonií Brno a Beethovenem máme opět na co těšit.

Foto: Vojtěch Kába