„Jenže přišel Semjon Byčkov a s Českou filharmonií předvedl úplně jiného Franze Schuberta.“

„Berio dokomponováním spojení vlastně vytvořil zcela novou symfonii.“

„Byl to Beethoven jásavý, triumfální, famózní.“

Dramaturgie České filharmonie se ve svých abonentních koncertech zaměřuje tematicky. Někdy je to spojení tak trochu násilné, od středy 15. do pátku 17. ledna to však neplatilo. Na programu byli dva velikáni, které spojovala Vídeň: Ludwig van Beethoven a jeho celoživotní obdivovatel Franz Schubert. U obou skladatelů to dokonce byly symfonie číslo sedm! Nevím, zda to byl úmysl, ale obecenstvo tak dostalo možnost porovnat skladební styl obou umělců. Stejně tak interpretaci.

Symfonie d moll Franze Schuberta, nazývaná Nedokončená, patří k badatelským oříškům. Nejen proto, že se dodnes badatelé nedokážou shodnout na číslování (byť se víceméně ustálil úzus, že je to symfonie č. 7), ale i proto, že vlastně nevíme, proč Schubert rozdělanou práci nedokončil. Navíc se partitura ztratila, objevila se až 40 let poté, co ji Schubert věnoval Musikvereinu ve Štýrském Hradci, a posluchači slyšeli její premiéru až v roce 1865. Takže ani nevíme, zda Schubert náhodou v komponování nechtěl pokračovat. Našlo se sice pár dalších taktů, ale to, samozřejmě, nic neznamená. Symfonie se tedy hraje jako dvouvětá. Patří k nejkrásnějším symfoniím vůbec a rozhodně k nejlepším symfoniím Schubertovým. Je plná melancholie, smutku, sentimentu. Proto je už léta interpretována romantizujícím způsobem.

Jenže přišel Semjon Byčkov a s Českou filharmonií předvedl úplně jiného Franze Schuberta. Byčkov zvolil především ostré přechody, dynamiku, která od nejjemnějšího pianissima (fantastické první housle – jak dokáže deset houslistů hrát „ppp“ tak, že je jen jemňoulince slyšet, to je skutečně vrchol mistrovství!) přechází do tvrdého fortissima, zvolil ostřejší tempa a odromantizoval v Allegru moderatu violoncellové téma. Barva orchestru byla najednou více než syrová. Orchestr se tomuto pojetí plně podřídil. Zvláště ve druhé větě si precizně předával témata a výtečně frázoval. Velmi dobře si v sólech vedli Jana Brožková na hoboj a Jan Mach na klarinet. Byl to úplně jiný Schubert, než jakého známe. Schubert drsný, nemelancholický, nekonvenční. Schubert, který vzbuzuje vlnu vzrušivých emocí. Nevím ale, zda mi po tom melancholickém Schubertovi přece jenom není trochu smutno.

Schubert v posledním roce svého života si udělal několik skic k Symfonii D dur. O tom, že skici existují, se vědělo dlouho, byly ale objeveny teprve roku 1978. Celkem byly nalezeny tři věty: Allegro maestoso, Andante a Scherzo, a to v klavírní podobě s poznámkami k instrumentaci. Toho využil Brian Newbould, skotský skladatel a znalec Schubertova díla, a napsal kompletní orchestrální verzi, která se občas označuje jako Schubertova Symfonie č. 10. Podle Schubertových skic vytvořil italský avantgardní skladatel Luciano Berio skladbu Rendering (Ztvárnění). Na rozdíl od Newboulda mu nešlo o dokomponování nebo o transkripci. Vytvořil soudobé dílo s využitím Schubertových skic. Skici nechal v původním stavu, pouze je doplnil o střední a spodní hlasy a tam, kde byla prázdná místa, dokomponoval moderní spojení. Tato spojení vždy uvádí celesta (v Rudolfinu Marcel Javorček).

Berio zachoval třívětou strukturu, využil i stejné obsazení orchestru, jaké použil Schubert u své Nedokončené, a dokomponováním spojení vlastně vytvořil zcela novou symfonii. Bylo zvláštní slyšet toto setkání hudby 19. století s hudbou století dvacátého. Budiž připsáno k dobru Beriova kompozičního mistrovství, že se oba styly navzájem nerušily, ale naopak vytvořily jednolitý, kompaktní celek. Totéž lze říci i o instrumentaci. Na rozdíl od Nedokončené zde zvolil Semjon Byčkov daleko klasičtější intepretaci. Rytmika byla interpretována s přesností (zvláště v Beriových spojeních), zvuk byl velmi plastický. Kromě již zmiňovaných sólistů, Jany Brožkové a Jana Macha, je třeba vyzdvihnout fagot Ondřeje Roskovce, violoncello Josefa Špačka a filigránskou hru houslí Olgy Šroubkové.

Sedmá symfonie A dur Ludwiga van Beethovena je tak trochu naše. Beethoven ji začal psát, když se léčil v teplických lázních, a dokončil o dva roky později, v roce 1813, kdy měla premiéru ve Vídni na charitativním koncertě pro raněné vojáky. Již předtím byla ale provedena neveřejně v rezidenci rakouského arcivévody Rudolfa Jana Habsbursko-Lotrinského, kde najdeme další českou stopu – kapelníka Antonína Vranického. Semjon Byčkov má Beethovena perfektně nastudovaného. Celou symfonii dirigoval zpaměti, svými gesty přesně vedl orchestr, Beethovena přímo prožíval. S ním i celý orchestr.

Bylo až neuvěřitelné, s jakou chutí celý orchestr hrál. Klarinety s fagoty, doprovázené smyčci ve druhé větě Allegretu, to bylo špičkové provedení srovnatelné s těmi nejslavnějšími světovými orchestry. Vůbec druhá věta, to byl zvukově až neskutečný požitek. Nebo dechy ve větě třetí, Prestu. Těžko se hledají ještě větší superlativy. Byl to Beethoven jásavý, triumfální, famózní. Česká filharmonie se zde vypjala až k neuvěřitelnému výkonu. Ukazuje se, že dlouholeté snažení Jiřího Bělohlávka a nynější vedení Semjona Byčkova přinášejí své ovoce. Česká filharmonie se zařazuje opět mezi špičkové světové orchestry. Bude-li hrát vždy tak, jak tentokrát interpretovala Sedmou symfonii Ludwiga van Beethovena, pak zcela jistě.

Foto: Petra Hajská