„Hlavní postavou se stal díky výrazově podmanivému zpěvu francouzský tenorista Mathias Vidal.“

„Václav Luks inicioval všechny nuance a v žádném z pěti dějství nenechal ani na chvíli opadnout tah a napětí.“

„Orchestr měl ve svých řadách nejen hráče na obvyklé nástroje, ale také skvělého bicistu.“

Václav Luks nastudoval a po Evropě hraje barokní operu Les Boréades od Jeana-Philippa Rameaua. Tragédie lyrique zachycuje starověkou báji o královně a potomcích bohů, o osudových předurčeních a nečekaných překvapeních. Končí po dvou a půl hodinách dobře, mladému páru nakonec nic nestojí v cestě. Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 s osmi sólisty po středečním koncertním uvedení díla v Theater an der Wien v rakouské metropoli pokračuje s projektem do Versailles a pak do Moskvy.

Od prvních tónů předehry, v níž jsou výrazně exponovány lesní rohy a klarinety, až po úplný závěr, zaznívající ve svižném tanečním tempu a s melodií, která je téměř písničkou, jde o svěží hudbu, mnohem poutavější a uvolněnější než u některých italských autorů. Vídeňský koncert byl neokázalým triumfem. Nejen skladatelovy výrazné, mistrovsky uvolněné invence, ale rovněž mocnosti fantazie, emocí a vůle realizátorů.

Plakáty na jediné vídeňské uvedení prezentovaly operu pod velkou podobiznou belgické sopranistky Deborah Cachet, renomované interpretky, jejíž jméno se vyskytuje společně s mnoha významnými specializovanými soubory v koncertních projektech staré hudby a znají ho i pravidelní návštěvníci Divadla na Vídeňce, naposledy z Mozartovy opery La finta giardiniera. Zpívala hlavní roli královny Alphisy křišťálově jasně, výborně technicky, přesto se však hlavní postavou opery stal nakonec díky svému přirozenému charismatu a výrazově podmanivému zpěvu francouzský tenorista Mathias Vidal jako Abaris.

Baktrijská královna Alphise si musí podle rozhodnutí bohů vzít potomka Boreovců. Její srdce však nepatří ani jednomu z bratří, kteří přicházejí v úvahu; patří jinému – mladému muži neznámého původu, kterého jako chlapce nalezli v Apollónově chrámu. Na Baktrii směřují tresty, zejména hrůzné změny počasí. Až když se královna rozhodne raději vzdát trůnu, bohové se ustrnou: Apollón připustí, že ten, o kterého jde a jehož jméno figuruje i v nezkráceném názvu Rameauovy opery „Abaris, ou Les Boréades“, je jeho synem. A přivedl ho na svět s nymfou z rodu Boreovců… Vše tedy končí šťastně.

Mathias Vidal, který se objevuje v programech předních operních domů v rolích staršího repertoáru, zpívá také s velkými orchestry. Je typickým příkladem pěvce nespecializovaného na autentickou interpretaci staré hudby, ale přesto bez sebemenší známky nepatřičnosti schopného svým výrazně lyrickým fondem dostát všem potřebám barokní partitury. Do projektu neseného zvukem dobových nástrojů a zásadami poučeného přístupu se zařadil s podrobnou znalostí výrazového okruhu a potřebných fines zcela přirozeně. Roli mladého muže, zdánlivě bez šance na sňatek s královnou, obdařil v rámci libreta a stylu veškerou roztoužeností, nejistotou a v rozuzlení i vyjádřením závěrečných momentů štěstí.

Tomáš Šelc a Benedikt Kristjánsson jako Borilée a Calisis byli – v ději, který je podle libreta zamotaný a komplikovaný, ale zpětně po doznění opery vlastně jednoduchý – bratry Boreovci, neúspěšnými nápadníky. Slovenský basbarytonista, který s Collegiem 1704 v poslední době vystupuje pravidelně, upoutá na první poslech v celém rozsahu pěkně posazeným a hezky zbarveným hlasem. Islandský tenorista je obdobně nápadný intonační labilitou. Menší úlohy měli Caroline Weynants, Benoit Arnould, Nicolas Brooymans a Lukáš Zeman, sóly přispěly i dámy ze sboru. Vyrovnané, profesionální provedení.

Les Boréades jsou posledním z Rameauových jevištních děl. Opera z první poloviny šedesátých let osmnáctého století se po skladatelově smrti na dvě století ztratila. Poprvé byla uvedena až v roce 1982 na festivalu v Aix-en-Provence za řízení Johna Eliota Gardinera, který ji také natočil na CD. V českém hudebním životě nejde doposud v případech vrcholného francouzského baroka o příliš častou položku. Soudě podle vídeňského koncertu, bylo by co poslouchat.

Collegium Vocale 1704 i sólisté realizovali potřebné záhyby pěveckých linek a s potěšením i jejich charakteristicky dlouhé „francouzské“ zdobení, zejména v závěrech hudebních frází. Václav Luks nezklamal; s náruživým dirigentským entusiasmem, podpořeným znalostí partitury do nejmenších detailů, inicioval obdivuhodně všechny nuance. A v žádném z pěti dějství nenechal ani na chvíli opadnout tah a napětí.

Collegium 1704 dalo dílu veškerou možnou energii a um. Instrumentální pasáže jsou často v brilantních tempech na hranici hratelnosti, ale výsledek stojí za to.

Hudba se ohýbá ve vyhrocených výrazových gestech, sahá k výrazným emocím, je i sama o sobě bravurní a strhující. Časté jsou gavotty a další taneční mezihry a několikrát se uplatní i zvukomalba – to když dojde na zmíněné proměny počasí. Ostatně Boreás byl syn boha větrů… Orchestr měl ve svých řadách nejen hráče na nástroje obvyklé pro hudbu osmnáctého století, ale také skvělého bicistu Michaela Metzlera, který bravurně obsluhoval bubnování, plechové hromy a prostředky na vyluzování větrných zvuků, často i víc nástrojů současně, a s uvolněnou invencí v nekonečně širokém spektru dotyků také tamburínu, určující – i bez přítomnosti členů baletu – rytmus a spád tanečních výjevů.

Vídeňský úspěch ve vyprodaném divadle je potěšující. V Královské opeře ve Versailles Václav Luks nyní se svým týmem nejen vystoupí, ale Rameauovu operu také pro tamní label natočí. Francie je pro něj běžnou destinací. Chystaný pondělní koncert v novém moskevském sále Zarjaďje je ovšem naopak výrazným průnikem na nový trh, do nových souvislostí. V Rusku Collegium 1704 ještě nikdy nebylo.

Foto: Petr Veber a Collegium 1704