„Dumaux své pověsti dostál. Rozhodně to byl nejlepší kontratenor, který jsme v poslední době v Praze slyšeli.“

„Stražanacův bas je jedním slovem skvělý.“

„Zvláště v áriích dramatický soprán Arianny Venditelli přímo exceloval.“

Tuto sezónu máme díky Collegiu 1704 jedinečnou šanci poznat formu vokálně-instrumentální skladby, se kterou se tak často na pódiích našich koncertních sálů nesetkáváme. Však také Rudolfinum bylo v úterý 4. února nabité až po střechu. Po Händelově oratoriu La Resurrezione, kterým Collegium 1704 zahájilo sezónu, přišlo na řadu další mimořádné dílo – oratorium San Giovanni Battista od Alessandra Stradelly.

Alessandro Stradella byl ve své době veleúspěšným skladatelem. Skládal především opery, má jich na kontě 33. Byl však i inovátorem, který jako první použil ve své skladbě Sonata di viole typickou barokní hudební formu, concerto grosso. Kromě oper skládal také chrámovou hudbu, kantáty i oratoria. Na rozdíl od Giacoma Carissimiho, který kodifikoval formální pravidla oratoria (předehra, vypravěč, sóla, sbor a orchestr), Stradella šel svou cestou. Zaměřil se především na oratorio volgare, oratorium lidové, kde se nepoužívala latina, ale libreto bylo v italštině. Nepoužil vypravěče ani alegorické postavy, ale děj posouvaly přímo jednotlivé osoby. Je vidět, že Stradella byl především operní skladatel, jeho oratoria mají o hodně blíže k opernímu představení než ke chrámové hudbě, jsou dramatická. Skladatel používá dueta i tria, výtečně pracuje s instrumentací, skladbu dělí na recitativy a árie, které ovšem doprovází třeba jen continuem, aby další doprovodil concertem grosso nebo concertinem.

Jeho nejslavnějším oratoriem je San Giovanni Battista, ke kterému napsal libreto Ansaldo Ansaldi na základě evangelia sv. Marka (Mk 6,14–29). Již tak dramatickou situaci ještě více zdramatizoval. Jestliže v evangeliu je hlavní osobou Herodes, pak v oratoriu je mu zcela rovnocennou postavou Salomé. Na oratorium jsou až neuvěřitelně plasticky vykresleny jejich charaktery, text je podtržený hudbou, ať už jde třeba o sveřepost Salomé, tak o pochybnosti Heroda. Stradella považoval toto oratorium za své vrcholné dílo. O tom, že je to dílo skutečně mistrovské, svědčí i to, že je na repertoáru už 345 let a stále dokáže naplnit koncertní síně nadšenými posluchači.

Jak je dobrým zvykem Václava Lukse, k provedení oratoria si pozval špičkové zahraniční interprety. Roli Jana Křtitele přijel zazpívat jeden z nejlepších evropských kontratenorů, Francouz Christophe Dumaux. Předcházela ho výborná pověst a na rozdíl od řady jiných interpretů, jejichž pověst je lepší než jejich výkony, Dumaux své pověsti dostál. Rozhodně to byl nejlepší kontratenor, který jsme v poslední době v Praze slyšeli. Jeho hlas je nesmírně kultivovaný, teplý, zpívá naprosto lehce a technicky bezchybně. Zní velmi přirozeně i ve vyšších polohách. A co navíc – jeho kontratenor je dramatický! Ta tam je andělská prostota, kterou Janu Křtiteli přisuzují někteří kontratenoři. Připočteme-li k tomu zjevné charisma, pak se není co divit, že slaví úspěchy i v Metropolitní opeře.

Roli Heroda svěřil Václav Luks chorvatskému basbarytonistovi Krešimiru Stražanacovi. Stražanac spolupracoval s Collegiem 1704 již v Händelově Mesiáši, ať už při veřejných vystoupeních, tak při natáčení kompletní nahrávky na CD (Accent, 2019). Stražanacův bas je jedním slovem skvělý. Jeho rozsah je značný, zní plně i v hloubkách, má skvělou dynamiku, je mimořádně plastický. Dokáže vyjádřit ty nejjemnější nuance. Zvláště v druhé půli, která prakticky stojí na dialogu Heroda se Salomé, ukázal Stražanac schopnost skvěle vystavět frázi i modulovat tón.

Druhou hlavní postavou je Salomé, kterou ztvárnila Arianna Vendittelli. Salomé patří k jejím parádním rolím, zpívala ji pod taktovkou řady významných dirigentů. Je to role, která klade vysoké nároky na pěvkyni ( v roce 1949 ji zpívala v Perugii sama slavná Maria Callas), vyžaduje perfektní techniku a široký hlasový rozsah. Obé Arianna Vendittelli má. První ária (Volin pure lontano dal sen) jí tak zcela nevyšla, ale pak byl její výkon naprosto perfektní. Zvláště v áriích její dramatický soprán přímo exceloval. Jak skvěle dokázala vyjádřit emoce! Při zlobě a vzteku zněl její soprán tvrdě a hrubě, při opěvování přírody (Vaghe ninfe del Giordano) něžně a láskyplně. To se prokázalo výtečně v druhé půli při dialogu mezi Salomé a Herodem, což byl podle mne, skutečně vrchol koncertu.

I dvě zbývající role byly obsazeny zahraničními pěvci. Matku Herodiadu si zazpívala mladá italská mezzosopranistka Gaia Petrone. Její role jí nedovolila ukázat všechno její umění. Skladatel jí napsal jen pár not, vystupuje sólově jen občas a častěji ji slyšíme jako součást sboru. Jako jediná zpívala, aniž by k tomu potřebovala notový záznam. I ona tuto roli zpívá s řadou souborů, včetně scénického aranžmá. Má hezký plný mezzosoprán, dobře frázuje.

Podobně je na tom v roli rádce i Luca Cervoni. I když, pokud se týká četnosti vystoupení, má přece jen o něco více sólových partů než partů sborových. Nicméně ani on nemá dostatek příležitosti, aby ukázal své schopnosti. V technicky nijak obtížné roli zněl jeho tenor plně, sólista dobře frázoval. Snad by prospělo trochu víc dynamiky.

Collegium 1704 hrálo se dvěma cembaly a dvěma theorbami, na sólové housle hráli Josef Žák a Ivan Iliev. Housle, violy, violoncella a kontrabas doplnil fagot, harfa a varhany. Continuo bylo šestičlenné. Psát o virtuozitě hráčů je zbytečné. U Collegia 1704 je to vlastně standard. Václav Luks řídil orchestr i sólisty tak, jak je jeho zvykem. Velmi emotivně, výraznými gesty. Velmi dobře vystihl šíři a pestrost, kterou Stradella do své hudby vložil. Ale proč o tom psát, vždyť i to je u Collegia 1704 a Václava Lukse standard. Není divu, že obecenstvo bouřilo nadšením a Václav Luks i sólisté se museli znovu a znovu chodit děkovat. Díky Collegiu 1704 oslovila Stradellova hudba, stará přes tři století, současné obecenstvo a zanechala skutečně mimořádný dojem.

Foto: Petra Hajská