„Český filharmonický sbor Brno je vždy radost poslouchat.“

„Orchestr velmi dobře odpovídal, doplňoval všechno dění a dokázal být výraznou a efektní složkou dramatu.“

„Lenora byla působivým dramatem stojícím za slyšení.“

Ruku v ruce jdou letos 250. výročí narození dvou významných skladatelů Ludwiga van Beethovena a Antonína Rejchy. Sláva jednoho možná zastiňuje význam druhého, který byl a je více oceňován jako pedagog a autor několika spisů o hudbě. Ve středu 5. února se však v Besedním domě v Brně ukázal Antonín Rejcha ve své Lenoře nejen jako skladatel poctivého, kvalitního řemesla, ale také jako pokrokový a originální autor otevřené mysli plné nápadů a invence. Dílo nastudovala Filharmonie Brno v čele s Dennisem Russellem Daviesem spolu s Českým filharmonickým sborem Brno a v sólových partech se představily hvězdy české i zahraniční operní scény Martina Janková, Pavla Vykopalová, Wojciech Parchem a Jiří Brückler.

Antonína Rejchu jistě známe jako autora 25 dechových kvintetů, klavírního cyklu 36 fug a především jako autora několika hudebněteoretických pojednání. Ale málokdo zná jeho větší operní a vokálně-instrumentální díla, která se za svého života snažil marně prosadit. Stejně tak svůj „Velký hudební obraz s recitativy, áriemi a sbory“ Lenora za svého života zejména kvůli válečným okolnostem počátku 19. století nikdy neslyšel. A možná právě proto se Filharmonie Brno rozhodla Lenoru provést hned třikrát po sobě 5., 6. a 7. února v rámci své abonentní řady koncertů, aby tak uctila výročí tohoto významného českého rodáka. Tato událost přilákala i pozornost České televize.

Rejcha psal Lenoru v letech 1805–1806 na libreto stejnojmenné básně Gottfrieda Augusta Bürgera, která ho okouzlila svou dramatičností. Hnutí Sturm und Drang ovlivnilo tvorbu mnohých skladatelů a také v Rejchově Lenoře se znatelně odráží jistý sklon ke zvýšené emocionalitě a nespoutanosti, snaha dát větší prostor originalitě, citu a fantazii. Rejcha zde zpracovává námět takřka totožný s Erbenovými Svatebními košilemi a jeho hudba tak dobře koresponduje s textem a dějem příběhu, že si snadno dokážeme při znění hudby vykreslovat jednotlivé obrazy děje, který je až strašidelně napínavý. Ve své zvukomalbě, věrně připomínající pochod vojsk, tanec umrlců, dusot koní, kvílení větru, divokou bouři a odbíjení hodin, už částečně předjímá nástup programní hudby. Díky jeho skladatelskému talentu a hluboké fantazii i díky výbornému nastudování všech interpretů v brněnském provedení se Lenora stává skutečně strhujícím dramatem.

První dějství začíná poměrně dlouhou předehrou, trefně naznačující atmosféru následujícího dění. Klidné téma připomínající Lenořin spokojený spánek navozuje příjemnou lyrickou atmosféru, která je však vzápětí rozehnána hudebně dramatičtější plochou, kdy se do snu vmísí děsivé vidiny válečných hrůz a smrt jejího milého Viléma. Na to navazuje vypravěč líčící Lenořino rozrušení, neboť válka skončila, vojáci se vrací do rodného kraje, avšak Vilém nikde. Sbor vstupuje se svým slavnostním zpěvem znázorňujícím ohlašující triumf a radost z konce války, avšak Lenory se slavnostní atmosféra nedotkne – vypravěč žalostným recitativem líčí její obavy a strach o Viléma. Do recitativu prudce vstupuje orchestr s hrozivým tématem, který jako by předpovídá zlé události, a za zoufalou Lenorou přichází její matka, aby jí domluvila, ať se utiší a veškerou důvěru vloží do Boží vůle a jen Jeho prosí o pomoc a útěchu v žalu.

Následující rozsáhlý duet matky a Lenory se stává nejemotivnějším vrcholem prvního dějství, ve kterém se střídá a směrem k vrcholu stále více prolíná matčino moudré a laskavé domlouvání a Lenořino běsnící a neutěšitelné zoufalství. V roli matky se představila Pavla Vykopalová a hlavní postavu Lenoru ztvárnila Martina Janková. Obě zpěvačky disponují nejen krásnými hlasy, ale také přirozeným a především poutavým a přesvědčivým hereckým projevem, který byl v případě tak dramatického příběhu rozhodující. Zejména díky hlasově i emočně intenzivnímu a expresivnímu zpěvu představitelky Lenory, Martiny Jankové, mohli být posluchači vtaženi do děje tak, že běhal mráz po zádech. Orchestr velmi dobře odpovídal a doplňoval všechno dění, bystře reagoval na tempové i výrazové změny, nechával dostatečný prostor sólistům, ale v kontrastu dokázal být výraznou a efektní složkou dramatu tam, kde bylo třeba.

Dennis Russell Davies udržel tempa dostatečně svižná. Ani v pomalých částech nepovolil do rozvleklých temp a jednotlivé části krásně vkusně provázal bez zbytečných dlouhých zastavení, čímž celý příběh dostal dramatický spád a to bylo dobře. Posluchač neměl čas se vzdálit v myšlenkách od děje, ale byl stále napjat k jeho pokračování. Právě ve chvíli, kdy se Lenora uzavřela do svého zoufalství a na Boží vůli zanevřela, sbor ohlašuje Vilémův návrat. „Kdos klepe tiše: buch, buch, buch.“ Napětí vzrůstá, v tom se dveře otevřou a žestě v orchestru triumfálně vítají Viléma. Lenora nechápe a nevěří svým očím, pro pláč zaslepeným.

Následuje dlouhý duet Viléma, kterého ztvárnil Jiří Brückler, a Lenory, která je přemlouvaná, ať se s ním ihned vydá na sto mil dlouhou noční cestu ke svatebnímu loži. Lenora však dlouho nedůvěřivě váhá. Pochmurná témata v orchestru jsou jakýmsi náznakem osudovosti a blížícího se neštěstí, poté se zase v jeho hře ozývá divoký noční vichr a odbíjení jedenácti hodin. Hudební ztišení a zastavení, když Vilém zve Lenoru ke svatebnímu loži: „Tam v dálce jest, chlad bývá v něm: šest prken a dvě čela!“, je momentem, kdy byl ten chlad v sále skoro hmatatelný. Lenora však stále nechápe, do jaké léčky se chytla. Její odpověď zní v lyrické hudbě skoro slepě zamilovaně. Pak skočí na koně a oba cvalem letí noční tmou, když sbor hřmí: „Kůň pádí a supí jen a funí, zem divou jízdou duní.“

První dějství bylo tak strhující, že bychom byli raději pokračovali hned ke druhému bez přestávky. Druhé dějství má rychlý spád, kůň s oběma jezdci se blíží ke hřbitovu. Slyšíme jakoby tikání času ve hře smyčců, nato úpějící nářek mrtvých v proplétajících se chromatických pasážích sboru. Vilémův zpěv, který místy zní v durových staccatovaných částech až groteskně nebo jako „černý vtip“, když kuje pikle na obřad pohřební, zatímco ohlašuje svatební, se střídá s čím dál hrozivějším dusotem koní ve fortissimech sboru. V ději se několikrát navrací tato stejná pasáž, stejná slova, stejná hudba, což podtrhuje její význam a dramatičnost. Při každém jejím návratu se zdálo, že sbor ještě přidal ve zvuku a síle i rychlosti, což byl skutečně působivý efekt.

Zaznělo trojí zatroubení – už jsou na hřbitově. Hrůza roste spolu s rychlými běhy v orchestru. Do samého vrcholu noční hrůzy je vložena orchestrální vsuvka – Pantomima – Tanec duchů, který Rejcha skutečně zamýšlel jako baletní vložku. Hudebně sice působí kontrastně – uklidňujícím dojmem: v mírném tanečním tempu a nižší dynamice, která dala vyniknout krásným dechovým sólům. Avšak v částečně durovém ladění této části neslyšíme tanec plný života a veselí, ale jen nekonečně stejný a beznadějný tanec mrtvých, kteří otvírají náruč příchozím. Děj je zakončen mrazivým sborem: „Žal svůj ne, duše ubohá. Vždy hledej spásu u Boha! Jen Bůh ti spásu dává, duch tvůj už z těla vstává.“ Drama završuje orchestrální „Bouře“, která byla od Filharmonie výmluvnou tečkou na závěr. Škoda, že dirigent nepovolil gestu a nepustil hráče do ještě bouřlivějšího tempa, které by jistě tak špičkové těleso bylo schopné provést a drama by tím bylo ještě dramatičtěji dovršeno. Ale i tak bylo hraní orchestru působivé a po celý večer přesvědčivé, plynulé a dramaticky dobře tvárné.

Obrovskou roli sehrál sbor, který byl nosným dramatickým prvkem. Český filharmonický sbor Brno je vždy radost poslouchat, neboť dokáže jako jednomyslně cítící těleso špičkově rozlišovat nálady, afekty i sílu potřebnou k vystižení hudby a textu. Každý jeho vstup do děje byl poutavý a efektní. Největší roli však jistě sehrály sólové výstupy zpěváků. Martina Janková byla hvězdou večera a zpěv Jiřího Brücklera jí byl výborným protipólem – jasný, zvučný a emotivně chladnější hlas dobře pasující k roli. Velmi obtížné úlohy vypravěče se se ctí zhostil Wojciech Parchem. Zpíval po všech stránkách výborně, čistě a zřetelně, s krásnou deklamací textu a nosným hlasem, byť bez většího hereckého projevu, který by dramatickému textu dodal potřebné napětí. I tak ale byla Lenora působivým dramatem stojícím za slyšení.

Foto: Vojtěch Kába